Den #1 Jak jsem poznal pravé bláto

Nikdy bych se neodvážil prohlásit za závodníka! A ultra závodníka? To už tuplem ne. A přece jsem se z nějakého důvodu druhého července objevil v Nové Sedlici, kde startoval údajně nejtěžší ultra závod ve střední Evropě, 1000 Miles Adventure. Kdyby se mi to stalo jednou, snad by se dalo hovořit o nenadálém pomatení mysli či o šotkovi nervových drah. Já se tu ale objevil už podruhé a cítil se jako zkušený bojovník bez bázně a hany.

Jako slepý k houslím

Už ani nejsem schopný říct, proč jsem o silvestrovské půlnoci odesílal přihlášku, abych s dalšími 150 závodníky ověřil svou fyzickou a duševní připravenost na nekonečné útrapy 1619 kilometrů dlouhého závodu. Většina z nás měla trať překonávat na kolech a pouze ti největší snílci chtěli monumentální vzdálenost zdolat na dvojkole, koloběžce či pěšky. Každý svého štěstí strůjce…

Když jsem se před dvěma lety vydával na svoje první míle, nevěděl jsem o kolech zhola nic. O mechaniku jsem se nikdy v životě nezajímal, a jelikož jsem si bicykl pořídil tři měsíce před závodem, ani jsem se s ním příliš neseznámil. Doufal jsem, že letos to bude jiné. Ani dva roky ale nestačily a já se pouze stihl dozvědět, kolik toho ještě o kolech nevím. Začal jsem propadat panice, že jakýkoliv problém může být způsobený čímkoliv.

Kolo u doktora

Můj zmatek se projevil především v servisech. Když jsem na diskuzních fórech hledal nějaký dobrý, dozvěděl jsem se, že takový v Praze neexistuje. Co mi ale zbývalo? Někam jsem kolo ulil a doufal, že bude v pořádku. Měli hezký web a na to já jsem ujetej. Když jsem vyzvedával svůj bicykl, byl krásně umytý, což mělo za úkol otupit moji pozornost. Na cestě z metra domů (cca 500 metrů po rovině), jsem poprvé v životě zpřetrhal řetěz. Po konzultaci s kolegou z práce, který se v kolech vyzná „o něco více“ než já, jsem se dozvěděl, že to kolo seřizoval nějaký silný amatér. A určitou roli tam jistě hrál i fakt, že kolo jsem měl mít připravené ve čtvrtek a volali mi až v pátek hodinu před zavíračkou.

Když jsem po následné vyjížďce komplet zlámal a zprohýbal přehazovačku, nezbývalo mi nic jiného, než zkusit servis druhý. Tam mě uvítali zvoláním, kterej debil tohle dělal a já začal tušit, že jsem na správné adrese. Kolo mi vrátili v perfektním stavu, a i generálka vyšla na jedničku. (díky Cyklo Kern)

Co zabalit?

Obyčejně se závodníci snaží zabalit tak, aby netáhli ani gram zátěže navíc. U každé věci vyvstává otázka, jestli je opravdu tak důležitá, že se ji vyplatí táhnout s sebou tisíc mil. A že je to rozhodování těžké. Někdy je třeba obětovat pohodlí a jindy spoléhat na svoje štěstí. Jeden závodník nebral ani duši, ani lepení, že prý nikdy nepíchl a taky dojel… Já na osud spoléhat nechtěl.

Nějaké zkušenosti jsem měl. Navzdory tomu, nebo právě proto, jsem si oproti předchozím Mílím ještě přibalil. Tehdy jsem totiž strašně mrznul a jen díky tomu, že po většinu závodu byla tropická vedra, jsem dojel do pětisetmílového cíle. Tento rok mě děsila předpověď na nadměrně deštivý červenec, musel jsem jednat. Změnil jsem následující:

slabou větrovku jsem vyměnil za nepromokavou bundu
vzal jsem si bezprstové i prstové rukavice (ty z neoprenu), abych mohl brzdit i v zimě
na poslední chvíli jsem koupil nepromokavé kalhoty
nemohly chybět návleky na tretry z neoprenu
triko s dlouhým rukávem (návleky na ruce mi pořád padaly, jak se kolo třáslo)
měl jsem i více možností řešit defekty – bral jsem náhradní patku, nýtovačku a jednu rychlospojku
už jsem se naučil měnit brzdové destičky, tak jsem si vzal dva páry

Chvilku jsem koketoval s myšlenkou, že bych si vzal hydrovak, ale nejvíce mě odrazovalo zmenšení místa v batohu. Na cestě jsem potkal mílaře, který pro uložení vodního vaku musel obsah batožiny vybrat a pak zase poskládal nazpět. To mě v mém rozhodnutí utvrdilo. Vezl jsem až tři litry pití, což byl po většinu závodu slušný komfort. Přibalil jsem nějaké tablety na čištění vody a občas jsem sbíral vodu z potoka.

Batoh byl plný a těžký, ale nic jsem už obětovat nechtěl.

Naložit a vyrazit

Jelikož je start z ruky, existuje oficiální organizace přepravy až do Nové Sedlice. Měli jsme rezervovaný jeden vagón přímo pro kola. Nakládka probíhala v depu Českých drah několik hodin před odjezdem vlaku. Bylo vidět, že někdo si svého stroje opravdu váží a poctivě ho zabalil do krabic či rolí bublinkové folie. A někdo ho tam prostě hodil, jak mu pod ruku přišel. Nevím o tom, že by nějaké kolo přišlo k újmě.

Jízda vlakem proběhla bez problémů a zpoždění se nekonalo. Lůžka byla pohodlná, takže jsem spal do růžova až do pozdních dopoledních hodin. V kupé jsem jel s dvěma Němci, kteří uměli anglicky „just a little bit“. Když jsme dorazili do Humenného, dlouho nebylo jasné či jsme opravdu tam, protože nikdo nezahlásil „Konečná, vystupoval“. Nakonec jsme se ale nějak vytrousili a začali kola skládat do kamionu. Tam jich byla nakonec dvě patra a o to své jsem se začal trochu bát. Naštěstí přežilo a tak jsem si ho mohl o pár hodin později vyzvednout v Nové Sedlici.

Připravit, pozor,…

Ve vesnici už panoval čirý ruch. Část závodníků už zde byla a okupovala místní hospodu. Zamířil jsem k registracím, kde jsem dostal číslo, změřili mi tuky a odfotili ve vězeňském profilu.

Vše probíhalo nebezpečně rychle a brzy začala rozprava k závodu, kde nám hlavní organizátor Jan Kopka dával základní informace k přežití. Jako zkušený harcovník jsem to jedním uchem pouštěl dovnitř a druhým ven. Jak se později ukázalo, nebyla to dobrá taktika, protože něco se k mému překvapení později měnilo. Naštěstí to nevedlo k mému skonu ve slovenském hvozdu.

Nakonec jsme se seřadili na startu a udělali pár pokusů o společné foto. Snažil jsem se procpat někam dozadu, protože jsem rozhodně neaspiroval na vítězství a moje snahy se soustředili výhradně na dokončení závodu v rámci mé dvoutýdenní dovolené. Existuje historka o jezdci, který ani nevěděl, co je za den a v cíli mu došlo, že mu volno už dávno skončilo.

Start

Pistole sice nevystřelila, ale závodníci se po chvilkovém váhání vydali na trať. Zrovna začalo poprchávat. To načasování bylo neuvěřitelné. Hned za první otočkou stál jeden z nejtěžších úseků trati, úzký most přes potok. Teoreticky je možné zvolit i brod, ale ten není příliš oblíbený. Kdyby se nikdo nedíval, mohl bych mostek přejít po svých, ale všudypřítomný lid mě donutil risknout přejetí i s mojí vachrlatou rovnováhou. Nakonec se podařilo!

Hnal jsem se z Nové Sedlice a užíval si pohodový sjezd po silnici. První checkpoint – CP1, byl až na samém konci Slovenska. Dobře jsem věděl, co mě čeká, protože první polovinu trasy jsem měl už projetou. Můj cíl pro první den byl jasný – překonat oba brody přes Laborec a Ondavu. Věděl jsem, že k nim dorazím až v noci a příliš mě netěšilo, že tu předchozí den hustě pršelo a vody bylo více než dostatek.

Po sjezdu přišlo očekávané stoupání. V něm jsem naposledy spatřil slepecký tandem, který začal v zatáčce cosi opravovat. Tyhle dvojkola musí být neskutečně poruchová. Nahoře jsme projeli kolem rozhledny, kde nás fotili, a začalo přituhovat.

Sjezdy v lese bylo jedno dlouhé, nekončící bláto. Na začátku jsem se ho snažil jet, i když se mi kola šmikala na všechny strany. Doufal jsem, že se v sedle udržím. Nestalo se. V zatáčce jsem musel z biku vyskakovat, abych se vyhnul pádu do blátivé cesty. Naneštěstí jsem si při manévru zlomil držák outdoorové kamery. Ale bral jsem to pozitivně – neměl jsem už starosti s natáčením a nabíjením.

Zákony schválnosti

Čerstvě poučen jsem ty nejhorší bahnité sjezdy scházel. Nemělo cenu tam pokoušet štěstí – mohl jsem zničit něco důležitějšího. Opravdu bych nesnesl, kdybych skončil tak brzo po startu.

Počasí mi přálo. Slabý déšť, který mě v Nové Sedlici mírně poplašil, už přestal a teplota byla pro cyklistiku ideální. Bahno na cestách mi sice znepříjemňovalo život, ale zvládnout se dalo.

Myslím, že někde za astronomickou stanicí mi cestu přehradil strom. A pořádný! V takových situacích si vždy říkám, jestli to je náhoda, nebo to mají organizátoři dopředu připravené. Jako ten déšť při startu! Rozhodně nebylo lehké kola přenášet přes kmen a husté větvoví. Naštěstí jsme se tam objevili tři a navzájem jsme si pomohli. Když jsme odjížděli, zrovna se blížila další skupina, která vykřikovala něco o Kopkovi se sekyrou.

První voda

K prvnímu brodu jsem dorazil okolo deváté hodiny. Potkal jsem švédsko-novozélandskou dvojici, která se ptala, jestli jedeme správným směrem, protože ostatní závodníci odjížděli pryč. Popohnal jsem je dál. Laborec byl hluboký a nikomu se do vody nechtělo. Nejdříve jsem koketoval s myšlenkou, že bych to přece jen zkusil, ale nenašel jsem žádný dobrý přístup k brodu a objevovali se zvěsti, že tam někteří s koly plavali. Nakonec jsme se všichni rozhodli, že objedeme. Přes mapy.cz jsem našel nejbližší most, zajížďka cca 15 kilometrů, ale co se dalo dělat. Po silnici to bude rychlovka.

I když jsem šlapal na nejtěžší převody, švédsko-novozélandská dvojice se přehnala jako uragán. Slyšel jsem, že chtějí celou trasu překonat za šest dní, v nejhorším za deset, tak jsem si myslel, že to takhle budou valit pořád. Možná to byla jen hospodská fáma … pravdou je, že když jsem se na ně ptal v CP1, byly ještě za mnou a nakonec skončili v poloviční vzdálenosti, FINISHy 500. Závod je (ne?) mile překvapil.

Zajížďka samotná byla bez problémů. Pravidla závodu umožňují, že pokud závodník nechce přes řeku, nemusí, ale je povinen dojet na oba břehy. Když jsem sjel ze silnice na cestu k brodu, zabořil jsem se do bláta. Některé obrovské kaluže jsem projel, jiné jsem se pokusil obejít, ale za snížené viditelnosti jsem stejně stoupal do nepěkných míst. Než jsem se dostal k břehu, měl jsem v nohách malá jezírka a všechno bylo od bláta. U vody jsem se otočil a jako trest za objíždění brodu jsem to musel překonat znovu. Doufal jsem, že u další řeky to bude lepší.

Druhá voda

Při překračování Ondavy jsem využil zkušeností z minulých mílí. Posledně jsem totiž odbočil z cesty příliš brzo a hledal brod mezi kopřivami. Celé Slovensko jsem tak nějak podvědomě tušil, že jsem na správné trase. Nebo si jen namlouvám, že mám něco jako intuici. U Ondavy jsem každopádně na jisto věděl, že stačí dojet na konec pole a že k vodě vede krásná cesta, po které se dá bez problémů sjet.

U druhého brodu bylo vody výrazně méně. Dokonce se tu objevil mladý, slovenský domorodec, který závodníkům radil, jak se nejlépe dostat na druhou stranu. Nejdříve jsem myslel, že je to vtipálek, protože doporučoval brodit do míst, kde ani nebyla cesta. Když jsem ho ale vyslechl pořádně, dozvěděl jsem se celý návod. Kdo brodí křížem, má řeku nad pás. Podle jeho rad jsem přešel bez problémů a vodu jsem měl jen kousek nad kolena. Alespoň to smylo bláto.

Svůj denní limit jsem splnil, ačkoliv mi jedno objetí brodu sežralo čas i energii. Jelikož nemělo pršet, ubytoval jsem se dvě vesnice za Ondavou na louce. Spát jsem šel v půl jedné v noci. Dařilo se. Jel jsem prakticky bez zastavení, podle GPS jsem se od startu ve tři odpoledne nehýbal jen deset minut. Dokážu udržet takové tempo?