Den #8 Jak jsem nemohl věřit GPSce

This post is available in English 🇬🇧.

Ráno byla trochu zima, ale naštěstí jsem s tím tak trochu počítal a do spacáku jsem byl zabalený fest. Nebylo zde tak vlhko jako okolo Váhu, takže mi ráno nedělalo problém obléknout se a rychle vyjet.

Ani jsem nevěděl, jak daleko od Vizovic jsem, ale neslyšel jsem nic jiného než zvuky noční louky s občasnou střelbou. Bicí jsem si mohl pustit jedině na telefonu. Dobře jsem věděl, že mám před sebou poměrně těžkou část ve Vizovických vrších. Alespoň na mapě to vypadalo hodně po kopečkách a hodně dlouho.

Ve výsledku to nebylo až tak strašné. Možná jsem se už za tu dobu stihl vycvičit a všechno už mi to přišlo stejné. Přesto jsem se však cítil trochu nesvůj. Zítra jsem se chtěl dostat do druhého checkpointu a přibližoval jsem se strašně pomalu. Úplně hlemýždí tempo. Na každé stoupání jsem reagoval slovy: „No to je zase vejškrab.“

Zase jednou mezi lidmi

Po Vizovických kopcích mě konečně uvítala civilizace. V Drahotuších jsem u vietnamce (pán měl divný kukuč, asi mu vadilo, že smrdím) nabral zásoby a rychle pokračoval dál. Po kilometru jsem zjistil, že jsem tam na trávě nechal brýle, ale už jsem opravdu neměl náladu se pro ně vracet. Navíc jsem s nimi stejně nic neviděl. Prostě brýle za všechny prachy.

Jako by snad ten dlabanec a odpočinek neměl žádný účinek. Sotva jsem šlapal do rovinek a vyjet nějaký kopec? To byste chtěli trochu moc ne? Okamžitě jsem zaplul na nejbližší lavičku, kde jsem hledal sílu na další cestu. Hledal jsem marně, ale co mi zbývalo jiného než jet dál?

Tušil jsem zradu

Čekala mě obtížná cesta lesem, ale najednou se stalo něco nepředstavitelného. Přišla asfaltka. Sjezd tak akorát, že se v klidu vezete a nemusíte řešit brzdění. Prostě se jelo jedna báseň. A trvalo to až neuvěřitelně dlouho. Říkal jsem si, kdy se to zlomí a zatočí na nějaký kopec, kterých bylo v okolí požehnaně. Nebo mám nějakou chybu v GPS a budu se muset vracet? Nemohl jsem té trase věřit…

Načerpal jsem tam dost sil a rychle nasbíral kilometry. Mohl jsem jet až do pozdního večera. Pak tu ale byly ty mušky. Když jsem měl brýle, nic jsem neviděl, protože byly zamlžené a teď jsem nic neviděl jednoduše proto, že jsem měl mušky v očích. Nakonec jsem se díval dírami v kšiltu helmy.

Trochu mě děsilo, že mi už došlo všechno jídla. Ale kdo kdy slyšel o tom, že by v Čechách někdo umřel na hlad…? Nejdříve jsem se usyslil na trávě. Vypadalo to, že bude hezky, ale když jsem se podíval na počasí (Aladin rulez), viděl jsem dost kruté deště. Dojel jsem nakonec až do Křišťanovic, kde jsem obsadil místní autobusovou zastávku. A fakt chcalo. A hodně.