Den #2 Jak jsem se bál tunelem

This post is available in English 🇬🇧.

Ráno mě probudí sluníčko. Na rozdíl od ostatních dní jsem zatím čilý. Je teplo, takže nemám problém vylézt ze spacáku a rychle se obléknout. Vyrážím na trasu a brzy se objevím u prvního brodu přes Laborec. Prodírám se nějakou houštinou, protože nemohu nalézt žádnou schůdnou cestu. Na břehu beru kolo na rameno a jdu do vody. Té je kvůli vedru opravdu málo, takže se bez problémů dostávám na druhou stranu.

Stejně hladce proběhl i přechod Ondavy. Tam jsem odbočil z cesty dříve než jsem měl a táhl kolo kopřivami. Nejobtížnější trasu jsem si většinou připravoval já sám. Nebyl jsem zrovna master GPS.

Voda mi sahala kousek nad kolena. Politoval jsem mílaře, který utopil telefon a nějaké to euro a jel dál.

Nikdy nevěř zkopci

Neustále se oteplovalo a rychle mi začínala docházet voda. 2 litry, které jsem vezl, často prostě nestačily. Ještě že byl kolem nějaký potok. Dlouhé stoupání po asfaltce bylo to poslední, které jsem opravdu bez bázně a hany vyjel.

Říkal jsem si, že dolů to půjde stejně. Tak si tak svištím z toho krpálu a najednou se podívám do GPSky a trasa nikde. Tak to tlačím zpátky nahoru … a fakt, byla tam odbočka. Od té doby i v těch nejprudších sjezdech neustále kontroluji, zda jedu správně. Vyplatilo se mi to nejednou.

Cesta byla stále poměrně snadná, žádné těžké terény, ale to strašné vedro tomu dodávalo grády. Zvlášť, když jsem zrovna jel úsekem bez lesů. V jednom sjezdu jsem zničil držák na láhev. Doufal jsem, že to bude jediný defekt, který mě potká. Nebyl…

Lesy děsu

Byl jsem rád, že jsem po 170 kilometrech dorazil na chatu Hrešná, kde jsem si konečně mohl odpočinout. Dal jsem si Fofolu, dvě klobásy a snažil se vydýchat to vedro. Nemohl se ale zdržet příliš dlouho. Čekala mě cesta přes národní přírodní rezervaci, kterou opravdu nechtěl jet za soumraku, protože medvědi a tak.

I když bylo ještě světlo, ocitnout se sám v lese bylo velice děsivé. Navíc jsem ani nemohl pořádně jet, protože terén byl příšerný, samá skála, takže jsem se jen pomalu šoural kupředu. Trmácení nakonec přeci jen přešlo v pořádný sešup. Dlouhým sjezdem jsem se dostal až k přehradní nádrži Ružín, na kterou byl krásný pohled.

Zmožen

V tu chvíli jsem si říkal, že mě čeká už jen pohodová cesta vedle vody a že to zalomím někde v okolí obce Margecany. Nejdříve jsem projel tím nejděsivějším tunelem, který jsem kdy v životě viděl. Vypadal jako temná jeskyně a navíc plný mlhy… naštěstí mi nějaké auto prosvítilo cestu.

Trasa pak vedla přes další strašný krpál, který jsem tak nějak vytlačil a z posledních sil se dopachtil do civilizace. Tady jsme to se dvěma dalšími mílaři zalomili na fotbalovém hřišti (s jedním z nich, s Vojtou, jsem se pak pravidelně vídal po zbytek trasy). Byl jsem strašně unavený…