Týden naděje

This post is available in English 🇬🇧.

Do odletu mi zbývalo už jen pět dní. I když jsem se připravoval celých šest měsíců, na poslední chvíli jsem objevoval, co všechno mi ještě chybí nebo co bych mohl vylepšit. Po posledním závodě se mi rozbilo světlo, takže jsem ho posílal na opravu a dorazilo mi až v pátek. Poslední možný den.

Čekal jsem na pár další objednávek, mezi nimi i novou nafukovací karimatku. Předpověď nevypadala zrovna ideálně a slibovala mrazivé teploty. Bude se hodit.

Večer před odletem jsem to všechno nasypal do krabice. Opravdu nebyl čas to kontrolovat položku po položce, a proto jsem jednoduše doufal, že je tam všechno.

Okamžik, kdy jsem svoje zavazadlo zalepil lepící páskou, mě velmi uspokojil. Měl jsem hotovo. Co jsem mohl, už jsem zmohl. Teď stačilo krabici naletadlit.

Než jsem šel spát, začalo mě jemně škrábat v krku. To nebylo dobré znamení.

🚵 Řetěz není?!

Z naší skromné skupinky jsme do Kanady vyrazili pouze já a Tomáš Fabián. Měli jsme zarezervovaný velmi brzký let, takže jsem musel vstávat ve 3 ráno. Škrábání v krku se za tu dobu jen zhoršilo, takže jsem na poslední chvíli do zavazadla hodil dvě hrsti hašlerek a Stoptussin. Nebylo to nic příjemného, ale pořád jsem věřil tomu, že to bude jen krátká rýmička, co se rychle přežene.

Ani na letišti jsem nemohl pořádně uvěřit tomu, co tady podnikám. Jen těžko bych to mohl srovnat s něčím, co už jsem měl za sebou. Pár zahraničních závodů jsem sice úspěšně absolvoval, ale za velkou louží jsem ještě nikdy nebyl. Ty rozhlehlé oblasti bez civilizace by se v Evropě jen těžko hledaly.

Krabici na kola vzali bez větších problémů. Doma jsem si ji vážil a naskládal jsem tam toho tolik, abych měl k limitu ještě malou rezervu. Let probíhal bez problémů a největší výzva byla nezaspat oběd. Problém nastal někde v okolí Grónska. Tam jsem si uvědomil, že jsem si asi nevzal řetěz a po zbytek letu o tom přemýšlel.

Měl jsem připravenou tabulku v Excelu, kde jsem sice psal každý kousek výbavy. Než jsem dával bike do krabice, sundal jsem řetěz a v Kanadě jsem rovnou chtěl nasadit nový. Bohužel oba řetězy jsem dal do šuplíku místo do krabice. Tohle byl naštěstí jen malý problém, protože nebude problém v Kanadě sehnat nový.

Letěli jsme skoro týden dopředu, což by se mohlo zdát brzy. Nikdy jsem ale necestoval přes tolik časových zón a nevěděl jsem, jak bude moje tělo reagovat. Chtěl jsem si závod užít, a proto jsem nechtěl aklimatizaci podcenit.

🌆 Czechmore

Start je sice v Banffu, ale azyl jsme našli ve vedlejším městečku Canmore. Je zde velká česká komunita, ke které se nedávno připojil i Luboš Seidl. Ten nás spolu s Kamilou u sebe ubytovali. Bylo to lepší než pětihvězdičkový hotel. A protože to udělali jen z dobré vůle, stávají se mými prvními oficiálními sponzory 😉.

Neznamenalo to ale přespávat jen tak u někoho doma. Bylo to zajímavé objevování česko-kanadské kultury. Žijí zde úplně jinak než já doma. A v úplně jiném prostředí. Když já se podívám z okna, vidím panelák vedle paneláku a večer se pravidelně ozývají podivné pazvuky, jejichž původce nechci zkoumat. Tady mají krásný výhled na hory a klid.

Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí opravdová dovolená. Vícedenní závody jsou sice skvělé na vyčištění hlavy, ale pořád se v nich něco děje. Pořád je co plánovat a člověk se nezastaví. Dá se skákat z bodu do bodu a nikdy nezabrzdit. V Kanadě jsem měl možnost si doopravdy odpočinou, než závod začne. Co jsem mohl naplánovat, to už jsem naplánoval. Přišlo mi zbytečné si do nekonečna procházet body na mapě, jenom bych se s tím stresoval. A tak jsem mohl dělat nic. A já ho dělal. Byla to skvělá dovolená!

Musím střídat obojí. I bikepackingové závody mají přes svou hektičnost pozitivní vliv na moji psychiku. Především posilují moje pocity: „Tohle nemám zapotřebí.“ Je velmi lehké si nechat něco líbit nebo pokračovat v činnostech, které nedávají smysl, ale dělají je všichni, a proto je nejjednodušší v nich pokračovat. Po každém závodě jsem vždycky blíž k tomu, abych si nenechával nakukat nějaké nepodloženosti a zařídil si život podle svého.

😷 Kašel

Co mi kazilo náladu v tomhle nádherném období byl kašel. Co bylo nejhorší, zpočátku jsem ho bral příliš lehkovážně. Měl jsem okamžitě zamířit do postele a nevytáhnout z ní paty dřív, než budu úplně vyléčený. Bohužel mám spoustu zkušeností, že takové mírné nachlazení není vůbec žádný problém. Neměl jsem teplotu a ani jsem se necítil nijak slabě.

Hned další den po příletu jsme vyrazili na delší vyjížďku. Na její konci jsem se necítil dobře, ale to jsem přičítal tomu, že byla o něco delší, než jsem očekával a neměl jsem dostatek jídla, abych dobíjel baterky.

Další den se mi symptomy o trochu zhoršily, ale přesto jsem vyrazil ještě na kratší projížďku. Večer se mi do mixu přidala ještě rýma, ale pořád jsem věřil tomu, že to bude OK. Všechny svoje snahy jsem investoval do léčení. Chlemtal jsem jeden čaj za druhým, cucal jsem bonbony na imunitu a proti bolesti v krku a věnoval jsem se posedávání a polehávání. Dokonce jsem využil infrasaunu, která má zabíjet viry a bakterie. Kdo má takový servis před bikepackingovým závodem?

Bál jsem se, že bych snad mohl svoje bacily přenést na Tomáše, takže jsem se snažil být co nejméně infekční. Naštěstí se to podařilo, takže teď nemusím mít výčitky svědomí.

Moje víra, že to bude dobré, se zlomila. Ačkoliv jsem se fyzicky necítil až tak špatně, neustálý kašel mě psychicky ničil. Takhle přece nemůžu startovat. Proč to nepřejde? Byly tam i skryté projevy a Garmin mi ukazoval, že jsem na tom tak zle, jako snad nikdy v životě. Tepovku jsem měl abnormálně vysokou ve dne i v noci. Radši jsem si jeho čísla vypnul, abych to nemusel sledovat.

Asi jsem měl zkusit navštívit doktora, aby mi předepsal nějaká antibiotika. Neudělal jsem to. Nejsem zvyklý navštěvova kvůli nějaké rýmičce doktory, když mi vždycky zmizí stejně rychle jako veverka na cestě. A on to možná nebyl jen kašel. Prostě jsem nahromadil spoustu stresu, který v jeden moment musel vybouchnout.

👹 Jak jsem se komplet odrovnal

Bohužel to nebyl konec mých příkoří. Zajeli jsme si koupit jídlo na start závodu. A já ještě kopu mentolek. Nákup se mi nepodařilo narvat do malého baťůžku, takže jsem ještě v ruce nesl krabici sušenek. Městem se mezi stromy točí příjemný lesní trail. Přišlo na mě smrkání. Abych to mohl vystřelit, zacpal jsem si jednu nosní dírku, bohužel jsem tím vyčerpat počet rukou, které mohou provádět řízení. Narazil jsem do stromu.

Pád to byl pouze v nízké rychlosti, ale zabolel. Pootočily se mi řídítka i hrazda. Navíc jsem cítil ostrou bolest na hrudníku a bylo mi jasné, že se bude ještě zhoršovat, až vyprchá adrenalin.

Kolo jsem dal do kupy bez problémů. Žebra sice bolela, ale proti kašli to byl minoritní problém.

Den před závodem jsem se cítil trochu lépe. Pořád se mi špatně mluvilo a dost jsem chraplal. I tak mi bylo jasné, že plánovaný čas 15 dnů nedám ani omylem. Dokonce jsem se cítil nepatřičně, že jsem vůbec takový cílový čas zadal, když ho nebudu schopný pokořit.

Bylo těžké čelit pravdě. Všichni byly ze závodu tak nadšení. Sdíleli informace, na jakou šílenost se já a Tomáš vydáváme. Šířilo se to éterem jako morová rána. Já se ostýchal vůbec nasdílet odkaz na tracker. Všichni se budou akorát divit – proč jedu tak pomalu. Normálně se na start závodu v posledním dnech těším, protože to dobrodružství začíná. V tomhle případě jsem se startu naopak obával.

Abych urovnal očekávání, sdílel jsem sice odkaz na tracker, ale s informací, že na tom nejsem dobře a cílem bude pouze stihnout letadlo. Už jsem tu nebyl proto, abych závodil.

🙄 Nebyla jiná cesta?

Přemýšlel jsem, že závod odpískám ještě předtím, než vůbec začne. Mohl bych si ještě pár dní odpočinou a vyrazit na tzv. Individual Time Trial. Na trasu je možné vyrazit v jakoukoliv část roku i mimo tzv. Grand Depart (hromadný start). Rozhodně bych nebyl první ani poslední, kdo by to tak udělal. Vlastně o tolik nejde. Mohl bych být na stránce s trackery a potkával bych ostatní závodníky. A pravděpodobně mnohem víc, protože bych dojížděl pomalejší jezdce.

Proč jsem to neudělal? Dobrá otázka. Mohlo to být moje ego, ale zároveň jsem se obával, jestli bych v takovém případě stihl odlet domů. Předpověď byla nemilosrdná. Během několika dní se měly do Kanady vrátit sněhové bouře a já jsem se bál, že horské průsmyky zapadají a stanou se neprůchozími. Abych splnil svůj cíl, musel jsem dávat minimálně 210 kilometrů denně, a to pouze v případě, že bych vyrazil v rámci Grand Depart. Každý den odpočinku navíc by hranici úspěchu zvyšoval.

(ne)Organizace

Je nesmírně zajímavé, jak je tenhle závod (ne)organizovaný. Že se Tour Divide opravdu bude konat, jsme se oficiálně dozvěděli den před odletem. Od organizátorů jsme dostali pouze dvě zprávy:

Odpověď na tzv. Letter of Intent (kdy musíte říct, proč jedete). Je v něm odkaz na gpx soubor a návod, jak zaregistrovat tracker do mapy. Odpovídají se manuálně, protože mi bylo řečeno, že mám pozdravovat Kopku.
Den před startem (asi v 10 večer) přišla informace o startovní vlně.

Byl jsem v první vlně, která startovala v 6:55. Tomáš byl první pod čarou a startoval ve druhé, o 10 minut později. Cítil jsem se nepatřičně. Nechtěl jsem ale věci komplikovat, tak jsem se chystal vyrazil, jak mi bylo souzeno.

Luboš s Kamilou nás zavezli autem až na start do Banffu, takže jsme to měli s plným servisem. Tajně jsem doufal, že se mi přes noc ještě přilepší, ale můj stav se příliš nezměnil. Byl jsem nervózní a vůbec jsem si nebyl jistý, co mě čeká. Bylo vůbec rozumné, se v takovém stavu na start byť jen postavit?

Do Banffu jsme dorazili asi 15 minut před startem. Všechno se seběhlo strašně rychle, protože do pár brašen ještě rval věci. Nemohl jsem objevit zubní kartáček, ale nakonec jsem ho večer objevil v kapse dresu.

Nestačil jsem se ani pořádně rozloučit a už jsem stal v první plně mezi zkušenými harcovníky. Nepřišlo mi, že bych tam patřil.

Když mi na hodinkách naskočilo 6:55 nervózně jsme se na sebe podívali. Pak někdo zaklapl pedál a skupina se bez velkého pozdvižení dala do pohybu. Dobrodružství začalo.

8. srpna 2024 | #DNF

Tour Divide 2024

💬 5 komentářů

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Pavel Juráček

Ahoj Michale, tvrdá zkušenost... Díky za reporty a mám dotaz na to jakou jezdíš hrazda na rodlech? Díky

9. 8. 2024 15:17 |

Michal Ozogán

Ahoj, používám Pro Missile AL Aerobar. Jako jedny z mála umožňují nastavit jak vzdálenost položek od řidítek, tak i výšku hrazdy. Bohužel jsou relativně drahé, špatně se shání a set podložek se prodává zvlášť.

10. 8. 2024 16:08

Jirka

jsi frontenďák, že? Nešla by nastavit tolerance při posunu nahoru a znovu zobrazení prvku header třeba jen o pár pixelů? Pač při rolování dolů se mi skoro furt zobrazuje header (tedy aspoň myslím, že to je milimetrovým rolováním nahoru, byť jinde se mi to nedějě). Navíc mi ten header zakryje dva řádky, který čtu a je to po chvilce fakt otravný. :)

11. 8. 2024 22:15 |

Michal Ozogán

Už jsem na to taky narazil, když jsem používal touchpad na notebooku a hrozně mě to štvalo 😅 Opravím.

12. 8. 2024 17:44

Michal Ozogán

Už by to mělo být vyladěné.

25. 8. 2024 14:11