Den #4 Jak jsem vyhrál bitvu

This post is available in English 🇬🇧.

Probudil jsem se. Necítil jsem nic. Ne ve smyslu, že bych necítil končetiny, ale moje emoce mlčely. Byl jsem vyždímaný. Vyhřátý pokoj mi zastavil rýmu. Nos jsem měl pořád rozdrásaný do krve a tušil jsem, že venku se mi znovu spustí.

Na pokoj jsem dorazil včera v 16 hodin. Měl jsem dost času na to, abych se umyl a stihl se pořádně vyspat. Když se zpětně dívám na údaje z Garminu, tvrdí mi, že délka mého spánku byla 4 hodiny a 12 minut. Co se týče „Sleeping score“, dostáhl jsem závratné hodnoty 26 ze 100 bodů. Pohodlnou postelí ke kvalitními spánku, že? A moje HVR dosáhlo hodnoty 18ms. Tak nízké jsem snad nikdy neměl.

Po pokoji jsem nesoustředěně pobíhal a snažil jsem se tam nic nezapomenout. Ani netuším, pro co bych byl ochotný se vrátit.

Když jsem ušlapal pár set metrů, uznal jsem, že delší odpočinek mi pomohl. I když byla kvalita spánku nevalná, muselo to být lepší, protože předchozí dny mi Garmin ani žádný spánek zaznamenat nedokázal. Ani počasí nebylo tak hrozné, jak mě děsila předpověď. Už ráno jsem se měl topit ve vodě, ale obloha vypadala, že má jiné plány.

Tak či tak, pořád jsem měl strach ze své budoucnosti. Na závodech jsem projel už kdejakou vichřicí, bouřkou nebo studenou frontou. Vždycky jsem ale věřil, že se to nějak poddá. Tady jsem svoji jistotu ztratil. Ty poslední dny ukázaly, že se sotva dokážu udržet v teple. Kdybych to věděl dřív, zabalil bych si s sebou lepší rukavice a bundu.

📑 Checklist

Když jsem jezdil mezi domy v obydlené oblasti (a bez signálu), zamkl jsem si svůj zvonek proti medvědů. Tady jsem je nečekal. A přitom zde jsem se poprvé a naposledny setkal s medvědem. Nejdřív jsem si myslel, že je na silnici obrovský pes, než mi to došlo. Stačilo mu několik vteřin a znovu zmizel v lese. Aspoň něco jsem si mohl odškrtnout ze svého todo listu.

Před sebou jsem měl městečko Ferndale. Podle původního plánu jsem se tu měl prvně na Tour Divide vyspat. Po včerejším dlouhém odpočinku mi denní kilometráž klesla na 208 kilometrů, což nebylo tak špatné. Při závodě jsem ale nebyl schopný si to spočítat a myslel jsem si, že jsem ve velkých problémech. Byl jsem rozhodnutý za každou cenu dorazím do městečka, možná spíš vesnice, Ovando.

Ve Ferndale jsem si zajel. Na benzince jsem nehledal jídlo, toho jsem měl snad dost, ale oblečení. Co jsem zaslechl, mělo by zde být velmi levné a dávalo mi smysl, se vybavit nějakou místní mikinou a rukavicemi navíc.

Mikinu jsem rychle zavrhl, neměl jsem ji stejně kam dát. Co se rukavic týče, zamiloval jsem se do tříkusového balení. Vnuklo mi to myšlenku, že bych je mohl střídat, jak každou z nich postupně vymáchám v dešti. Vzal jsem o číslo větší, abych je vrstvil.

Když už jsem tam byl, zbaštil jsem obrovskou nudli hovězího jerky.

⛰️ Mimo civilizaci

Znovu jsem vyrazil do hor bez lidských příbytků a nohou.

Jak jsem se škrábal na první kopec, počasí mi pořád přálo a generoval jsem větší množství wattů. Dokonce jsem dojížděl další závodníky. Moc jsem si s nimi nepopovídal, protože mluvení mi zhoršovalo kašel a zmohl jsem se jenom na „hellou“ a „bye“.

Nahoře na kopci se spustil déšť. S teplotou kolem 5°C to nebylo tak hrozné jako včera. Cesta nebyla zabahněná a udržoval jsem slušnou rychlost. Jen to bylo trochu nutné. Jezdil jsem identickými cestami uprostřed lesa a výhled se mi vyhýbal jako čert kříži. Kde je ta nezapomenutelná příroda, za kterou jsem letěl tisíce kilometrů? Kdykoliv se objevil odbočka mimo hlavní cestu, zdobila ji celule „No trespassing“.

Po šesti hodinách přestalo pršet. Když to takhle napíšu a vy si to přečtete, je to pár vteřin. Snadné to ale nebylo. Projel jsem kolem chlápka, co kolem poledne bivakoval a ohříval se u ohýnku. Musel mít štěstí, že ho v dešti rozdělal. Nebylo to snadné, ale dařilo se mi držet tělesnou teplotu pod kontrolou a občas jsem i něco snědl.

Když jsem předjížděl Marie-Soleil Blais, zastavil jsem a dal jsem se na chvíli do řeči. Sice jsem u toho kašlal jak tuberák, ale trochu obyčejné lidské konverzace jsem potřeboval. Ona taky lehce pokašlávala, takže jsem se ve svém trápení necítil tam sám.

Asi jsem to neměl dělat, protože o pár hodin jsem přišel o hlas kompletně. Nemohl jsem vydat ze sebe ani hlásku nebo jen tak tiše něco vysýpat. Nebylo to dobrý. Vůbec to nebylo dobrý. A možná jsem na tom byl hůře než chlápek se zlomenou klikou. Ta se dá vyměnit.

🌨️ Poslední kopec

Změnil jsem mi povrch cesty. Ta byla extrémně zablácená. Bahno se mi dostávalo na řetěz, ten křupal a každou otáčkou mi připomínal, jak je neefektivní. Máznutí pomohlo jen na chvíli.

Marshall pass je poslední vysoké sedlo před Ovandem. Doufal jsem, že ho překonám bez větších potíží, ale u paty se mi rozpršelo. To ze mě vysálo poslední zbytky energie. Jídla už jsem moc neměl. Pomalu jsem se vláčel nahoru, ale pravidelně jsem zastavoval, abych si vydechnul. Déšť mě vytrvale zléval, ať jsem dělal cokoliv. Jak jsem se blížil k vrcholku, kapky se změnily na sníh, což mi pomohlo.

Pokračoval jsem po úzké pěšině a já se snažil vyhnout zasněženým keřům, které se ke mě ohýbaly. Zvonek proti medvědům jsem naplno otevřel, abych se vyhnul nečekaným setkáním.

Dolů to šlo dobře. Svištěl jsem po singletracku, takže moje rychlost nebyla tak závratná, aby z ní byla velká zima. Když jsem se znovu dostal na štěrk, už přestalo sněžit i pršet. V jednu chvíli jsem bojoval s navigací, protože mě posílala někam mezi spálené stromy, kde jsem přenášel kolo přes přírodní překážky.

🫠 Vše si vyzkoušet

Po sjezdu jsem měl pocit, že jsem prakticky v Ovandu. Na mapě to vypadalo jako pár zhoupnutí. Samozřejmě to nebylo jen tak. Už jsem byl unavený a překotně jsem dýchal. Na hrudníku mě navíc začala trápit ostrá bolest, kdykoliv jsem zakašlal. Přesně v tom místě, kam jsem spadl den před závodem. Bylo to z toho, nebo šlo o něco horšího? V tu chvíli jsem to nemohl tušit.

Postupoval jsem pomalu. Po dešti byla cesta plná bahna. To se sice nelepilo, ale hodně to klouzalo a několikrát jsem se málem zřítil.

Do Ovanda jsem dojel až za tmy a všichni tu už spali. Četl jsem o útoku medvěda přímo v městečku před několika lety a rozhodně jsem nechtěl zkoušet venkovní spaní.

Co jsem si studoval kulturu na Tour Divide, tak co se spaní týče, existují tři nejoblíbenější možnosti:

• Koupit pokoj na hotelu
• Vyspat se na záchodě
• Vyspat se na poště

První dvě možnosti už jsem využil, takže pošta byla jasná volba. Abych to vysvětlil … pošty mají v USA tzv. předsíň, která je plná schránek, kde si lidi vybírají poštu. Ta je dostupná 24 hodin denně. Na dveřích mě přivítal leták, že vykradení pošty je federální zločin. Vevnitř bylo krásné teplo a jeho zcizení snad tak velký problém nebude. Nemohl jsem sice zhasnout, ale to mi ve výsledku ani nevadilo.

Uvnitř jsem se hodně rozkašlal a nenašel jsem ani energii, abych si nafoukl matračku. Přes to všechno se mi nakonec podařilo usnout. To jsem ale nevěděl, co mě čeká zítra.

259 km

Vzdálenost

3 605 m

Převýšení

17:01

Doba

Zobrazit aktivituStáhnout GPX

10. září 2024 | #ZaHranicemi #DNF #Zavody

Tour Divide 2024

• Kterak jsem se upsal 💬6
• Týden naděje 💬5
• Den #1 Jak jsem nemohl dýchat 💬2
• Den #2 Jak jsem mrznul ve frontě
• Den #3 Jak jsem se nehecnul 💬2
• Den #4 Jak jsem vyhrál bitvu 💬3

💬 3 komentáře

Co vás zaujalo? 🤔 Rád zodpovím vaše dotazy 📫

Odeslat

Libor

Super, prostě zdraví je přednější . I tak super vykon.

14. 9. 2024 9:04 | Odpovědět

Ladislav Machovský

Ahoj, prosím tě co to máš za zvonek na medvědy ? Těším se na další tvoje reporty, jsou velmi zajímavé, protože je to úplně něco jiného než naše luhy a háje.

14. 9. 2024 16:54 | Odpovědět

Michal Ozogán

Timber Bell ... fakt skvělá věcička https://mtbbell.com/ Opravdu hlasitý, vezl jsem ho i na Slovakia Divide.

Je to tak :) Byl to jinej svět. Příští report teda bude poslední ... budu muset zas někam vyrazit 😅

14. 9. 2024 17:38