Den #2 Jak jsem mrznul ve frontě

This post is available in English 🇬🇧.

Co si budem … moc dobře jsem se nevyspal. V noci jsem kašlal a neustále se převaloval. První noc bikepackingového závodu obvykle nespím. Není to proto, že by to byla tutová taktika, ale jak jsem nabuzený, nikdy se nedokážu uklidnit. A teď to nebylo jiné. Jen stěží jsem zamhouřil oka.

Vzbudil jsem se ještě před východem slunce. Respektive mi zazvonil budík, který mi tím oznámil, že by bylo fajn se vypakovat. Noc na záchodě byla příjemně teplá a cítil jsem se jako na nějakém luxusním hotelu. Vůbec se nedivím, že je tento způsob ubytování na Tour Divide tak oblíbený. Kdo by odolal pokušení betonové podlahy, čtyř stěn a bytelné střechy…

Ráno jsem si udělal další zastávku na pumpě. Když už jsem nezávodil, mohl jsem si dovolit ten luxus si vyhodit z kopýtka a poztrácet trochu času. Mezi mnou a hranicí do Spojených států byla tři významná stoupání. A jedna překážka, o které jsem zatím nevěděl.

Bylo chladno. Jen kousek nad bodem mrazu, a přesto jeden spoluzávodník vezl pouze bezprsté rukavice. Jestli to takhle půjde dál, bude brzo bezprstý on.

Jel jsem líbezným údolím, a i když už bylo světlo, slunko olizovalo jen vrcholky okolních hor. Trvalo mu pěkně dlouho, než konečně olízlo i moje tváře. Jen z toho myšlení mě to trochu zahřálo.

Po třech hodinách jsem se konečně vyškrábal na první průsmyk. Byl jsem v nadmořské výšce 1700 metrů. Na tohle bych doma nenatrénoval a tady to bylo spíš takové menší zhoupnutí.

Na dlouhý sjezd jsem si oblékl bundu. Už jsem se naučil, jak moc se liší zdejší krajina od té naší. Zatímco u nás pořád sjíždím nahoru a dolů a neustále se mění podmínky, tady měl sjezd hodinu a rozhodně platilo, že se v něm ani na chvíli nezahřeju. Cesta byla občas hrubší, takže jsem byl rád, že odpružená vidlice nerovnosti trochu vyžehlí.

Ani si pořádně nepamatuji, jak vypadalo stoupání na druhé sedlo. Snad jen, že jsem se zastavil někde uprostřed, abych si snědl sendvič. Ta opravdová zábava začala teprve s výjezdem na třetí a poslední sedlo.

👩🏻‍🏫 Poučení pro příště

Teplota se během chvíle propadla o 15°C a azurovou oblohu pohltily černé mraky. Na několika horách kolem bylo vidět, že už je polévá hustý déšť. Netrvalo dlouho a pár kapek se brzo změnilo v hotovou potopu.

Znovu jsem sáhl pro bundu, ale ejhle, rozbil se mi zip. V dolní části se mi rozjížděl. Když jsem opakovaně zkoušel pořádně ji dopnout, urval jsem jeden zub. Nakonec se mi podařilo ji nějak zazipovat, ale bylo mi jasné, že dříve nebo později, budu potřebovat novou. Taková, která se dá zapnout, je na Tour Divide velmi užitečná pomůcka.

Opět se prokázalo, že jsem zpohodlnělý z dobrého počasí. U nás obvykle jen navléknu bundu a projedu krátkou epizodou bitvy elementů. Normálně se to dá přetrpět a doufal jsem, že mi to půjde i tady. Nešlo.

Po chvíli jsem se musel znovu zastavit a obléknout si nepromokavé rukavice. Chvíli jsem jel, abych se znovu zastavil a oblékl si kalhoty proti dešti. Takže jsem znovu jel, zastavil a oblékl si druhou vrstvu rukavic. Byla mi zima. Dál už jsem se nechtěl oblékat, protože mi zůstala jen poslední suchá vrstva, kterou jsem si chtěl nechat pro případ opravdové nouze.

Až příště narazím na nevlídné počasí, obléknu se pořádně už na první pokus a nebudu si bláhově myslet, že to prorazím. Bez internetového signálu, jsem se nemohl podívat, kdy a jestli, tohle má skončit.

Trochu užasle jsem z široké cesty zabočil na trail s mokrými kořeny. Jel jsem podél řeky a najednou cestička zabočila ostře do kopce. Tohle musí být ta slavná „The Wall“, o které se dočtete v každém vyprávění o Tour Divide. Úplně jsem zapomněl, že má být právě tady.

🏂 Zimovrat

Zeď byla naštěstí jen hodně slabá parodie na Maguru. Stačilo jen chvíli tlačit kolo. Jen chlápek přede mnou se šmiknul, a i s kolem se zvrátil do křoví. Nic se mu naštěstí nestalo. Po krátkém boji jsem se znovu dostal na jezdivou cestu. Ta bohužel znamenala, že jsem jel rychleji a o to větší mi byla zima. Déšť nepřestával. Po včerejším krásném počasí přišla těžká střízlivost.

Jak jsem stoupal výš a výš na Galton pass, déšť se postupně měnil v chumelenici. Cesta změnila barvu na bílou a já jsem projížděl směsí vody a sněhu. Vyjeté koleje podávaly důkaz o tom, že jsem dnes nebyl jediný blázen.

Byl jsem unavený. Zničený. Přesně tohle byl ten typ počasí, kterému se chcete vyhnout, když jste nemocní. Někdo tu špatně míchal karty.

Když jsem se konečně dostal nahoru, ta nejhorší část měla teprve přijít. Velmi prudký sjezd začal na klouzavé břečce. V ten moment by byl velmi špatný nápad, někde se tam vysypat. I když díky sněhu bych asi padal do měkkého.

Brzy šmiklavý povrch zmizel a já to mohl rozjet. Dle vyzkoušené rovnice mi ve větší rychlosti byla i větší zima. To jsem si ještě ani nevzal návleky na nohy a rasil jsem to v obyčejných ponožkách. Horší byly ruce. Úplně jsem je přestal cítit a každou chvíli jsem zkoušel, jestli pořád dokážu brzdit a neztratil jsem kontrolu nad prsty. A to mě zdržovalo.

Pro mě obrovská lekce, jaké počasí může na Tour Divide panovat. Nebojím se teplot pod bodem mrazu. Nejhorší je kousek nad ním a s hustým deštěm. Přesně s tímto jsem několik hodin bojoval.

👮🏿‍♂️ Pustíte mě?

Překročení hranice bylo na dlouho. Tady schengenský prostor fakt nečekejte. Stál jsem ve frontě a přede mnou bylo asi 10 aut. Jak jsem tam jenom stál, modlil jsem se, aby odletěl mrak, protože jsem se třásl zimou. Tady nebylo kde se hýbat.

Jelikož jsem Státy ještě nikdy nenavštívil, nebyl jsem tak vítaný jako ostatní. Musel jsem odevzdat otisky prstů a místní úředník si udělal jednu krásnou fotku mé maličkosti. Kdyby si mě později policie našla v databázi, budu vypadat jako šňupající bezdomovec. Od neustálé rýmy, zimy a otírání, jsem měl pořádně zkrvavený nos. Nicméně, vpustili mě.

Cesta do Eureky byla po asfaltu. Myslel jsem si, že to půjde krásně a snadno. Okamžitě se do mě opřel protivítr, takže jsem bojoval o každý metr.

Než jsem vjel do města, stavil jsem se nějakém lokále na křižovatce. Byla to kombinace benzinky, obchodu a pobočky řetězce Subway. Objednal jsem si dvě bagety a přemýšlel, co dál.

Kašlal jsem. Tohle se vůbec nelepšilo, ba naopak to mohlo být horší. Při samotné jízdě mě to netrápilo tolik. Zachvátilo mě to, když jsem chtěl mluvit nebo když jsem se zastavil. Bylo řešení jet nonstop? Rozhodně jsem nebyl jediný, kdo řešil nějaký problém. Cyklista vedle u stolu, dostával životní rady přes telefon.

Jednou z možností by bylo vyspat se tady v Eureke. Nebyl to vůbec špatný nápad. Ještě jsem ale nesplnil svůj denní limit, abych stihl letadlo. Předpověď počasí nefungovala úplně přesně a každá mi ukazovala něco jiného. Jedna se mi snažila namluvit, že pokud bych vyrazil teď, dostal bych se do Whitefish, nejbližšího města, bez jediné kapky vody. Pokud bych tu zůstal, mohlo by to být později horší.

Varování o sněhových bouřích a studené frontě už bylo dané. Mělo platit pozítří pro celou oblast Skalistých hor v Montaně. Jestli si průjezd přes Galton pass žádné varování nezasloužil, nedokázal jsem si představit, co mě čeká. Tady mohlo jít o život. Chtěl jsem se dostat tak daleko na jih, jak jen to bude možné, než varování vstoupí v platnost.

V Subway jsem oschl a sbalil jsem svoji výbavu proti dešti. Jídlo a teplo mi dodalo trochu síly. Koupil jsem si jedny rukavice, abych vydržel další rozmary počasí. Nakonec jsem se rozhodl, že se hecnu.

🚽 Záchodovka

Jel jsem si po krásných rovinkách a díval se na Skalisté hory. Zaléval je déšť. Doufal jsem, že tímhle směrem nejedu, a dokonce jsem si to kontroloval podle kompasu. Víc na jih to vypadalo lépe.

Asi po hodině nebo dvou jízdy jsem narazil na ceduli se seznamem záchodů po cestě. Tady se někdy vyzná! Takové nabídce se dalo jen těžko odolat, a proto jsem plánoval, že bych některý z nich využil.

U prvního jsem byl příliš brzy. U druhého jsem už zapřemýšlel, že bych si do něj klidně zalezl. Ještě ale bylo denní světlo a takhle brzo jsem to nechtěl zařezávat. U třetího, které byl jako ostatní u tábořiště, někdo přebýval. Úplně jsem ho nechtěl obsazovat, protože mi to přišlo nepatřičné. Přece jen jsem nebyl až v takové krizi a měl jsem s sebou tarp.

Dospěl jsem nakonec k tomu, že pojedu dál. V noci měla být velká zima, takže jsem navlékl to nejteplejší oblečení. Znovu se mi nedařilo zapnout bundu. Nakonec jsem použil kleště, kterým jsem jezdce přištípl k sobě. Znovu fungoval krásně a novou bundu jsem už asi ani nepotřeboval.

Asi 20 minut jsem šlapal nahoru, když se znovu ohlásilo nepříjemné počasí. Po krátkém dešti mě zasypaly kroupy, a to už jsem si řekl, že tohle nemám zapotřebí. Normálně jsem to otočil a jel jsem dolů. Na tom tábořišti se vyspím.

🔥 Noční štěstí

Když jsem se znovu dostal k tábořišti, plál tam oheň. Byly tam nějací cyklisti, kteří mi okamžitě nabídli pomocnou ruku. „Ohřej se u ohně.“ „Tady, dej si teplou polívku.“ Když se ptali, kde budu spát, zašilhal jsem na záchod. Tarp se mi nechtělo stavět. Paní se hned nabídla, že mi tam zamete podlahu. Úžasní lidé.

Vlezl jsem si na záchod, abych si užil 5 hodin spánku. Snažil jsem se sníst půlku bagety ze Subway a nebyl to vyrovnaný souboj. Nakonec se mi podařilo ji nasoukat do žaludku.

Na dveřích nebyl žádný zámek, takže jsem radši nechal rozsvícenou blikačku, aby na mě nikdo nešlápl. To se mi vyplatilo. Uprostřed noci se ke mně dobýval jiný závodník. Já jsem mu jen zašeptal: „Sorry.“