Máme to na salámu

This post is available in English 🇬🇧.

Moje rozhodnutí jet všechny tři Mountain Race závody se zrodilo velmi jednoduše. Nebylo v tom složité plánování, myšlenkové mapy ani jiné důmyslné nástroje na oddalování už hotového rozhodnutí. Byla to – jak už to v takových případech bývá – prostá náhoda. Ocitl jsem se na přednášce Tomáše Fabiána o Tour Divide, kde na konci poodhalil svoje cíle na příští rok. Jedním z nich měl být Silk Road Mountain Race v Kyrgyzstánu.

Bylo to pro mě samotného zajímavé. Ještě na začátku roku jsem nic takového rozhodně jet nechtěl. Přišlo mi, že je to až příliš dobrodružné a nebezpečné. Kdyby se něco mi tam něco stalo, byl by to pořádný malér. Jenže za pár měsíců jsem prošel tímhle zajímavým transformačním procesem, možná za to můžou kristova léta, a byl jsem ochotný to riziko podstoupit. Proto jsem si řekl – jdu do toho taky!

🐎 Proč je Silk Road Mountain Race tak jedinečný?

• Jede se ve vysoké nadmořské výšce. Průměr je kolem tří tisíc metrů nad mořem, ale sedla se lehce přehoupnou přes čtyři.
• Počasí dokáže být velmi proměnlivé. Přes den v údolí klidně čtyřicítky, ale v noci ve vysokých sedlech hrozí i -15°C.
• Hodně brodů, které se nedají objet. Odpoledne a večer bývá proud silnější, ale ráno je voda zase studenější.
• V některých místech neexistuje možnost záchrany. Apelovalo se na nás, že i když zmáčneme SOS tlačítko, žádná helikoptéra nepřiletí. Pro všechny případy zajišťoval organizátor dvě auta s lékařskou pomocí, ale ta se nedostanou všude.
• Bakteriální spektrum země - na hygienu se v Kyrgyzstánu moc nehraje. Velké množství lidí končí závod s různými střevními a zažívacími problémy. Všude je dobytek – všude kadí – ani v horách není čistá voda.
• Bezpečností situace je všeljaká. U některých oblastí dávají velvyslavectví apel na zvýšenou opatrnost. V zemi je problém s alkoholem – i když tu převažují muslimové. V závodě jednou někoho přepadli … ale obecně by to snad mělo být OK.
• A pak už to jsou takové drobnosti jako pravidelné, silné bouřky, otevřená krajina, kde to fouká a není se kde schovat, kamenné laviny, málo obchodů, žádné cykloservisy,…

Byl jsem rozhodnutý, že všechno tohle podstoupím, jenže srpen byl daleko a po uzavření mojí kapitoly poctivého zaměstnance, jsem chtěl něco zažít. Nechtěl jsem dřepět doma. Chtěl jsem se zabavit velmi brzy. Jeden z nejdřívější bikepacking závodu je Atlas Mountain Race, kde jsem měl to štěstí, že mě vzali. A následná kalkulačka už byla jednoduchá. Stačil jeden poslední závod - Hellenic Mountain Race - a mohl jsem mít všechny tři. Logisticky to dávalo smysl. O přesné realizaci jsem tolik nepřemýšlel.

Ironií bylo, že tenhle rok jsem se vydal do těch nejprestižnějších světových akcí, ale moje touha závodit byla reálně nejnižší za dlouhá léta. Nebyla v tom únava ani vyhoření, spíš jsem se zaměřoval na jiné věci než na optimalizaci tréninkové zátěže. Reálně mi to nevadilo. Ono mi stejně nejde tolik o umístění. Vždyť je i těžké najít výsledkové listiny z předchozích ročníků. Tady jde hlavně o zážitky a kvůli nim nemusím být v nejlepší formě. Navzdory tomu jsem Atlas i Hellenic zajel ve slušném čase.

🍖 Máme to na salámu

Jelikož jsem na soustavnou přípravu stejně zanevřel, dovolil jsem si jet z Řecka do Česka zpátky na kole. To bylo sice krásné dobrodružství, ale znamenalo to, že jsem neměl moc času, abych zregeneroval a ještě potrénoval. Dobře jsem to viděl na měřiči výkonu. Moje čísla v průběhu roku stagnovala. Nájezd v kilometrech, který jsem měl úctyhodný, není všechno.

Start závodu se kvapem blížil, možná spíš plížil, a já neměl ani ubytování, ani letenku, ani jsem neviděl trasu a moc jsem nevěděl, jak to celé dopadne. Z Česka jsme měli jet 4 - Tomáš Fabián, Tomáš Hadámek, Lukáš Klement a já. Slušná sestava. Lukáš měl odlétat později, aklimatizoval se v kyslíkovém stanu, ale my tři jsme se tam chtěli vydat co nejdřív. Jenže všichni tři jsme to měli hrozně na salámu. Řešili jsme nějaké vlastní problémy a závod byl až někde na druhé koleji. Přitom to měl být vrchol sezóny. Je to přece nejtěžší MTB závod na světě! Příprava tomu úplně neodpovídala. A o to těžší to pak bylo.

Když jsem si pár dni před odletem začal znovu číst race manual, podivoval jsem se sám sobě, na co jsem se to přihlásil. Popis trasy mi přišel jako jedna těžká část za druhou. Začal jsem pochybovat o svých schopnostech. I výroky typu že tenhle ročník bude ten nejdivočejších mi na klidu nepřidávaly.

The race eventually reaches a remote valley hike that culminates with Suyek Pass (4020m). To get there you will pass several old soviet bases either abandoned or in a serious state of disrepair before one final military checkpoint just before leaving the Tar river which had a single border guard at the time of scouting. From here it is one of the longest and hardest hikes that has ever been included in Silk Road Mountain Race. In all it’s around 30 KM and will take many riders about a day to complete. It’s essentially an animal track made by the herds and flocks of animals as they are brought up and down this remote valley during the summer months…

🪿 Spacák máte? A mohla bych ho vidět?

Podařilo se nám dohodnout letenku na stejný termín, takže jsme do druhého největšího města Kyrgyzstánu, do Oše, doletěli spolu. Část výbavy jsem samozřejmě řešil na poslední chvíli a u několika kousků jsem se nemohl rozhodnout, jestli vzít nebo nevzít. Hodil jsem je do krabice s kolem, že se budu moct rozhodnout až později.

Vidle do toho hodila zpráva od organizátorů několik dní před odletem, že nově je povinný spacák s komfortem nula stupňů. Já měl komfort 4, kdybych se hodně snažil tak 3 a ostatní na tom nebyli lépe. Všichni jsme spoléhali na kombo lehčího spacáku a péřové bundy a kalhot k tomu. Radši jsme si na to vyžádali zvláštní povolení a bylo nám schváleno. Na startu to nakonec nikdo stejně nekontroloval…

Zajímá vás, co jsem vezl? Kompletní seznam pro Silk Road.

Do Kyrgyzstánu jsme letěli deset dní dopředu a celá naše výprava se setkala až v Istanbulu. Tomáš Hadámek totiž letěl z Vídně. Přibrali jsme do party ještě skoro-Čecha – Němce Tonyho, výrobce hraček, který na letišti chytře vypozoroval, že tuhle šílenost se chystáme jet taky. Měl jsem jen mlhavou představu, jak proběhne transfer z letiště a vlastně kam ten transfer vůbec povede, protože ubytování jsme zařízené neměli. Přílet byl ale v šest hodin ráno, takže bylo dost času to pořešit.

Na letišti jsme se potkali s dalším závodníkem Silk Roadu s Hanesem ze Švýcarska, který měl tu smůlu, že on sice byl na letišti v Oši, ale jeho kolo ne. I my jsme se báli, že naše kola skončí v nějakém Istanbulském kumbále, ale tady nastal jiný problém. Přesné švýcarské ručičky nezafungovaly správně a kolo zůstalo na letišti v Curychu. Naštěstí pro něj bylo pořád dost času a kolo dorazilo ještě před startem závodu.

🚕 Transfer z letiště

Celý obsah letadla nejdříve odbavoval jeden imigrační úředník, takže fronta se dost vlekla. Vlastně to ani nebyla fronta ale nahodilý houfec. Postupně se ale v okýnkách objevovali další a další Kyrgyzové a konečně jsme se dostali do prostoru mini-letiště s mini-směnárnou. Moje taktika byla směnit si somy za eura. Jenže ejhle, směnárníkovi bankovky menší než 50 moc nevoněly, takže jsem moc místních peněz nezískal. Stejně si budu muset vybrat z bankomatu.

Získávání SIM karty bylo veselejší. Normálně si zařizuji Esim, protože je to procesně jednodušší, ale co jsem slyšel, jsou zde mobilní tarify velmi levné – asi specifický trh. Za neomezené volání, neomezené SMS a neomezená data jsem na měsíc zaplatil v přepočtu 125 korun. Bohužel jsem při nastalém zmatku vsunul starou SIM kartu do pytlíčku na peníze a odtamtud se mi při nějaké příležitosti vysypala ven. O svojí českou SIMku jsem přišel. Ještě štěstí, že jsem nepotřeboval nic potvrzovat přes SMS, jinak bych byl nahranej. Musel jsem proto přijmout svoji novou kyrgyzskou identitu a když mi chtěl někdo zavolat, musel použít moje kyrgyzský číslo.

Lokální SIM byla rozhodně dobrá volba. Jednak byla levná a jen s daty bych si nevystačil. Později jsem absolvoval několik hovorů v ruštině, což pro mě představovalo jistou výzvu. Většinou jsem zkoušel mluvit velmi pomalu a opakovaně česky a občas to fungovalo.

Základ jsme měli a problém s transferem se tak nějak vyřešil sám. Okamžitě se kolem nás seběhl hlouček ochotných lidí s prázdnými peněženkami, kteří ucítili čerstvě rozměněné peníze. Některá kola skončila na střeše – naštěstí ne to moje – kde držela silou vůle a takovým tenkým, téměř neviditelným provázkem.

🦠 Ochutnáváme Oš

Náš taxikář zastavil u drive-through pekárny. Chleba, který dostal, ochytal a vrátil, asi mu přišel moc starý. Prodejce pak holou rukou ochytal všechny chleby, které měl v nabídce a vyměnil za ten s požadovanou kvalitou. Taxikář se pak s námi rozdělil. Jestli byl někdy vhodný čas sžít se s místními bateriemi, bylo to co nejdříve. S chutí jsem se do chleba zakousnul.

Oš byl silný zážitek. Hlavně pro moje plíce a čichové receptory. Neskutečně to tam smrdělo, ale byla místa, kde to smrdělo ještě víc. Evropské normy na auta tu neměli a to, co tu vycházelo z výfuků, se nedá popsat mým omezeným slovníkem.

A kam jsme to v Oši dojeli? Tony hotel měl a říkali jsme si, že to zkusíme taky tam. Měli plno, ale začala se rodit myšlenka – k čemu hotel? My potřebujeme především skladiště na krabice od kol a nepotřebnou bagáž. Co taky v Oši, když to tady tak smrdí? Vyrazíme hned do hor a začneme s aklimatizací!

🦋 Motýlí křídla

Nebylo to ale tak snadné. Smolařem dne se stal Tomáš Hadámek, kterému sice kolo přišlo, ale nebylo tak úplně celé. Při přepravě se mu vytvořila kruhová díra, kterou vypadl spacer na přední osu. Malý kousek kovu, ale tak důležitý … a blbě sehnatelný. Naděje ale umírá poslední a tak se vydal na žluté, elektrické koloběžce nalézt nenalezitelné po Ošských silnicích, kde asfakt bylo často cizí slovo.

Byl to slušný efekt motýlích křídel, protože jeho zkušenost mi později pomohla přímo v závodě. Pokud si dáte do Google Maps hledat cykloobchod v Oši, vrátí vám to tři řekněme-relevantní výsledky. Tomáš dva z nich navštívil a zjistil, že tam nic není nebo je to zakryté. Tyhle americké online služby tady moc nefungují. Tady to funguje na principu ptaní se. Občas je to cesta dlouhá, ale nakonec vás místní znalosti dovedou až na místo určení. Po mnoha a mnoha hodinách vyptávání se a telefonování se mu podařilo najít soustruh, kde mu spacer vyrobili na míru.

🌍 Globus? Tady?

Všechno nakonec dobře dopadlo a tak jsme byli 4 jezdci a 4 kola připraveni na aklimatizační vyjížďku. Těsně po setmění jsme se chystali vyjet z Oše. Předtím jsme ještě zamířili do místního obchodu – do Globusu, který se pro další týdny stal bezpečným přístavem pro naše prázdné žaludky.

Nakupování tu vůbec nebylo špatné. Kromě velkých zásob melounů se spousta věcí dala pořizovat na váhu. Bez-obalovníci by mlaskali blahem. Na váhu se kromě klasické ovoce a zeleniny dali kupovat i luštěniny, rýže, sušené ovoce, ořechy, koření, ale i bonbony a sušenky.

Tony zde objevil i marmeládu v pytlíku, což byla opět jedna z těch dalších náhod, která se mi později promítla do závodu. Nejběžnějším jídlem se pro mě stal chleba se sýrem. V Kyrgyzstánu se běžně prodává „placatý naan“, ale častokrát byl bohužel tvrdý a ne moc dobrý. Jen párkrát se mi podařilo sehnat krásný, měkkoučký, na kterém jsem si pak dlouho mlaskal.

Když jsme měli naloženo – a Tomáš Hadámek ještě opravoval rozbité BOA zapínání – mohli jsme otevřít další kapitolu naší cesty – aklimatizační vyjížďku.

11. září 2025

Silk Road Mountain Race 2025

• Máme to na salámu

💬 Zatím bez komentáře

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Odeslat

Chci upozornit na nové komentáře