Den #7 Jak jsem snědl bezmasou pizzu se salámem

Navzdory ubytování v lehce nechutné, rozpadlé základně to byl můj nejlepší spánek v celém závodě. Dokonce jsem si přispal a na další cestu jsem vyrazil až v půl čtvrté!

První tři hodiny jsem stoupal do lehkého kopce. Foukalo mi lehce proti. Jak se blížilo svítání, klesala teplota. Musel jsem si obléknout i péřové kalhoty. Vůbec jsem nelitoval, že jsem si je s sebou zabalil. Jelo se mi v nich krásně.

Cestou jsem občas minul spící stáda koz nebo pohraničníků. Respektive jsem projel kolem jedné kontrolní budky, kde sice bylo zaparkované auto, ale nikdo v okýnku. Nechtěl jsem pána zbytečně budit, tak jsem si otevřel bránu a pokračoval dál. V další bráně, asi po 20 kilometrech, už sice někdo byl, ale můj pas ani nechtěl vidět.

Poklidně jsem vystoupal na sedlo ve třech a půl tisíci metrech a za fučivé zimy sjížděl do dvou tisíců do města Naryn. I když bylo dopoledne poklidné, cesta mě unavovala, výhledy se okoukaly.

V údolí jsem projížděl několika městy, nebo většími vesnicemi, a uvědomil jsem si, jak dlouho jsem žádné neviděl. Byl jsem znovu v civilizaci.

🍕 Civilizace

Naryn mělo být největší město na celé trase, když nepočítám start a cíl. A co je důležitější, stálo na začátku 450 kilometrů dlouhého úseku, kde nebude žádná možnost dokoupit si zásoby. Z posledního místa jsem se probojoval do první čtyřicítky, ale tady jsem nechtěl závodit. Chtěl jsem se dobře najíst a připravit. Nejvíc času bych ztratil, kdyby mi uprostřed ničeho jídlo došlo.

Naryn is more or less the halfway point, and being a major town, with long sections of wilderness before and after it, it has become better known as ’scratch city’, the point where the highest number of riders drop out and call it a day on their ride. Don’t let yourself be brought down by other riders thinking of packing it in though, because the next section of the race is another SRMR classic and one of the most beautiful in Kyrgyzstan. The route up through Eki Naryn, through the Burkhan valley, Arabel pass and valley is spectacular.

Nejdřív jsem se chtěl naobědvat, ale většina míst, co jsem našel na Google Maps vůbec neexistovala nebo byla zavřené. Celá hlavní ulice byla rozkopaná a zoufale jsem hledal něco na způsob restaurace, kde bych si mohl dát něco bez masa – nechtěl jsem riskovat nějakou otravu.

Zalezl jsem do něčeho, co vypadalo jako pizzerie. Sýrovou pizzu snad budou mít … no neměli. Když jsem se ptal, jestli mají něco bez masa, nabídli mi sálamovou. Nakonec jsem to vzdal objednal si ji a burger k tomu. Trochu udiveně se ptala, jestli to opravdu chci dohromady.

Riskl jsem maso v burgeru. To místo nevypadalo úplně zle … a sázel jsem na svůj železný žaludek. Salámu jsem asi mohl důvěřovat víc, protože všechny bakterie jsou v něm snad mrtvé. Dva kousky pizzy jsem si ještě vzal s sebou, protože jsem se cítil plný.

Pak jsem se stavil v místním Globusu, kde jsem nakoupil maximum, co se mi mohlo na kolo vejít. Měl jsem plné i všechny kapsy. Koupil jsem dva chleby. Jeden jsem si přes pásek upevnil na hrazdu. Dva obrovské sáčky marmelády. Víc jídla jsem si vzít nedokázal a jedno balení slunečnicových semínek jsem musel nechat na schodech. Snad si ho někdo vezme.

V Narynu jsem strávil dobré dvě hodiny – hodně dlouhá pauza při závodě, ale ožil jsem novou energií.

🙅‍♂️ Území nikoho

Těsně před startem se nám měnila trasa, protože právě za Narynem spadl most a museli jsme ho objíždět bočními stezkami. Ráno jsem mrznul, ale teď mě zase sužovalo vedro a oplachoval jsem se v potoce.

Přehoupl jsem se přes třítisícové sedlo a pomalu pomaloučku jsem stoupal nekonečným údolím Burkhan valley znovu nahoru. Přes Garmina jsem si našel něco, co bylo nazvané jako „camping spot“. Nevěděl jsem, co to je, ale ten večer jsem projel kolem místa, co takhle bylo označené a byla tam i nějaká kamenná budova.

U jedné vesnice jsem si nabíral vodu. Objevil se tam jeden kluk, který mi nabízel spaní u nich doma. Zvažoval jsem to, byla by to sice zajímavá zkušenost, ale byl jsem pořád přece jen na závodě. Ještě jsem měl svěží nohy, čehož jsem chtěl využít, takže jsem jel dál. Jak moc to mohlo moje další dny změnit…

Když jsem byl skoro u svého camping spotu, zasvítil na mě nějaký závodník a šel ke mně, když jsem projížděl kolem. Ptal se, jestli jsem Michal a že tu spí Tomáš Hadámek. Nevěděl jsem, jak mě odhadl, protože z trackeru to nemohl mít – nebyl tady signál. A ještě takhle ve tmě… Chtěl jsem ale dojet na to svoje vysněné místo, takže jsem ještě pár kilometrů šlapal.

V tom místě pro kempování nebylo vůbec nic – trochu jsem to očekával. Vůbec mi to ale nevadilo – bivy jsem si mohl postavit kdekoliv a pláň tu byla krásně rovná. Usnul jsem spokojený a netušil jsem, že tohle byl poslední den, kdy mi to jelo bez problémů.