Den #6 Jak jsem se stal plachetnicí

Noc se mi změnila v noční můru. O půlnoci jsem se probudil a zjistil, že mi z karimatky pomalu mizí vzduch. Jak se to mohlo stát? Předpokládal jsem, že ta těžké karimatka bude extrémně odolná a s něčím takovým jsem nepočítal. Už bylo už hluboko pod nulou. Měl jsem oblečené i péřové kalhoty. Mohl jsem si vybrat – buď spát na studené zemi nebo vylézt ven a začít ji opravovat.

Překonal jsem počáteční nechuť, rozepl svůj bivy a začal karimatku znovu nafukovat. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo díru lokalizovat. Byly dokonce dvě! Karimatku jsem propíchl z obou stran. V opravné sadě jsem našel jenom dvě záplaty. Doufal jsem, že mi to bude stačit.

Za šlehání větru jsem obě díry zalepil a karimatku znovu nafoukal. Vypadalo to, že nikde neuchází. Zkontroloval jsem zem v místě, kde došlo k poškození. Byl tam obrovský kámen. Jak jsem si ho nemohl nevšimnout? Ta karimatka byla tak dobrá, že mě nic netlačilo a já si na něm spokojeně spal. Vztekhle jsem ho mrštil do noci.

🙈 Kdybych to byl býval věděl…

Ráno jsem se probudil těsně před svítáním. Tuhle těžkou sekci jsem nechtěl jít za noci. Brzy se ale ukázalo, že končila asi za 500 metrů a ani jednou jsem si nemusel namočit nohy. Kdybych včera vydržel jen o něco déle, mohl jsem dojet mnohem dál a ten problém s karimatkou by mě vůbec nepotkal. Jenže co by kdyby. V životě platí jen to, co je a ne to, co by mohlo být.

Kolem kopců se vinula široká cesta. Občas jsem míjel stany spících závodníků nebo jurty místních pasáčků. Pomalu se oteplovalo a i moje nálada pookřála. Sice jsem se zdržel, ale tu nejhorší sekci jsem měl snad za sebou. Teď už to bude jenom dobré.

Cesta se narovnala a jako přímka protínala nekonečnou pláň. Po stranách se pásla stáda koní. Takhle jsem si Kyrgyzstán představoval. Vítr foukal lehce proti, ale nešlo o nic hrozného. Občas cestu křížilo koryto řeky, ale tyhle úseky se daly z větší části projet.

Po třech hodinách jízdy jsem se napojil na širokou asfaltku. V manuálu se jí říkalo „Chinese Border Road“. Byl tam minimální provoz a jen občas mě minul kamion.

S lítostí jsem zjistil, že se mi asi v chodícím úseku podařilo zničit waťák. Ukazoval mi nesmyslné hodnoty. Neměl jsem náladu ani energii se tím jakkoliv zabývat, tak jsem ho jen odpojil. Později jsem doma zjistil, že se mi tam dostala voda, protože jedna packa plastového krytu se ulomila.

🚛 Nekonečná fronta

Na silnici byly takové vlny, že kamiony radši jezdily v protisměru. Tady asi moc peněz do infrastruktury nejde. Ostatně tahle cesta moc na ježdění nebyla. Brzy jsem narazil na dvacetikilometrovou kolonu kamionů, která se snažila dostat do Číny. Jak jsem ji objížděl zleva, chránila mě před silným, bočním větrem. Díval jsem se na řidiče, jak spolu rozpráví nebo si ohřívají instantní nudle. Občas byla mezi kamiony dlouhá mezera. Nemělo cenu popojíždět každým metr a oni si počkali, až to za to bude stát.

S blížícím se checkpointem se objevovala další infrastruktura. Koše tak plné, že je tady asi nikdo nevynáší.

Včerejší chodecká sekce mi zabrala víc času, než jsem očekával. Měl jsem hlad. Podle organizátorů tady mělo být něco, co se jmenuje Blue Caravan. Nehledal jsem k tomu ale víc informací, prostě jsem doufal, že se tady najím a doplním vodu.

Žádná benzinka ani obchod to nebyl. Byla to jen odstavená maringotka – ještě k tomu zelená, kde bydlela místní rodinka a vařila malá jídla pro závodníky. Jindy se asi živila tím, že prodávala obědy pro řidiče kamionů. Všichni si před vstupem museli sundat boty. Já jediný jsem byl tak špinavý, že mě donutili sundat si i ponožky. Šel jsem tam bos. Pokud to byla cena za dobré jídlo, byl jsem ochotný ji zaplatit.

Sešla se nás tam menší skupina. Dostali jsme čaj, polévku a pár vyvolených i misku rýže. Na ostatní už nezbylo. Pokusil jsem se koupit i nějaké drobnosti na cestu. Vodu už neměli a nabízeli mi jen Coca-Colu. Co se dá dělat. Se sušenek jsem dostal tři Albeni a s tím jsem se musel spokojit. Potraviny jim docházely a svačinky byly na příděl.

🌬️ Ono to fouká

Na cestu do druhého checkpointu mi to fouklo a pořádně. Většinu Silk Roadu jsem si stěžoval na neustálý protivítr a tohle byl jeden z mála okamžiků, kdy to foukalo tím správným směrem. Bylo to super. Tlačil jsem do pedálů a moje průměrná rychlost byla kolem 30 km/h. Přitom cesta nebyla zrovna pohodlná. Neustále jsem si vybíral nejlepší lajnu, abych se vyhnul vyjetým roletám. Nervy v prstech mi naříkaly, ale já je neposlouchal.

After this, we follow the barbed wire fences of the border with China on our way to Kel Suu and Checkpoint 2. The road is an undulating dirt track that can go from muddy and slow, to dry and barren. One year there was no water so we warned riders to stock up before this section, the next there were dozens of shallow river crossings. What will 2025 bring? Riders keep multiple layers of barbed wire fencing to their right, and Chatyr Kul lake to their left.

Po hodině jízdy se mi rozmohl takový nešvar – honily se kolem mě bouřky. Viděl jsem je zleva, zprava, ale žádná nade mnou. Jen jednou mě to lízlo, že na mě asi pět minut padaly kroupy. To počasí tam bylo hodně lokální. Snažil jsem se v tom sušit ponožky a nebylo to vůbec jednoduché.

Když jsem se ocitl asi 10 kilometrů před checkpointem, vítr se obrátil a stal se z něj silný protivítr. Bral jsem to jako daň, kterou jsem teď musel zaplatit. V kopcích bylo znát, že pršelo. Cesta byla plná bahna, které se mi lepilo na pláště a převody mi naříkaly. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Do checkpointu jsem dorazil nejen unavený, ale i špinavý.

🛖 Jet či nejet?

Checkpoint byl v turistickým jurt kempu s elektřinou. Ceny nebyly tak vysoké jako v tom prvním, takže jsem si bez výčitek dal večeři. Už si ani nepamatuju co v ní bylo, ale dobře jsem se najedl a ještě si koupil nějaké snickersky a další pochutiny na cestu.

Váhal jsem, jestli jet dál. Vypadalo to, že v noci bude zase velká zima, i když bez internetu jsem předpověď počasí neměl. Spánek v jurt kempu byl lákavý, ale do soumraku mi zbývaly ještě aspoň 2 hodiny. To by byla škoda času. V zásadě jde použít dvě taktiky:

• Prostě jet
• Jít spát, ale vstávat třeba o půlnoci a vyrazit do noci

Rozhodl jsem se jet. Jsem tady v Kyrgyzstánu abych si to užil, ne? I další sekce měla svůj název – Old Soviet Road. A začínala hodně zprudka. Na vzdálenosti 1,2 kilometru jsem nastoupal 346 metrů.

Riders will finally reach Kel Suu, the second checkpoint, after many kilometres of this relatively flat border road. On the elevation profile it may look easy, but everything here is high and cold. Once the right hand turn is made, riders enter a stunning valley, famous for the lake that is nestled at the end of it. Riders will be heading north via the Old Soviet Road, an improbable construction almost 2 kilometres in length with a gradient over 20 percent. If you’re lucky enough to climb it during daylight, you will be rewarded with views that very few are lucky enough to witness. If you tackle it in the dark, (or snow) you may well be just happy to make it out of this section and down to the main road towards Naryn.

Ve stoupání jsem narážel na kusy ostnatého drátu poházených na cestě. Při cestě nahoru to nebyl takový problém. V nejvyšším bodě jsem se ocitl při západu slunce, takže se mi snížila viditelnost. Snažil jsem se vybírat nejvíc projetou část trailu, kde snad ostnatý drát nebude.

Překvapivě se mi tenhle úsek docela líbil. Jen škoda, že jsem měl už noc a viděl jsem jen ozářené vrcholky hor v dálce.

Pomalu jsem sjížděl dolů a relativně brzo jsem dorazil na opuštěnou sovětskou základnu s nadmořskou výškou lehce nad 3000. Mluvili o ní už na checkpointu a byl to můj cíl pro dnešní noc. Prolézal jsem opuštěné budovy, které byly v nechutném stavu, že jsem se bál dotknout se země. Střechu, nebo její pozůstatky, měla jediná budova a tak jsem se uvelebil tam. Už tam bydlel pták. Jakmile jsem ale zhasnul, oba jsme šli spát.