Den #5 Jak jsem šel

Budík jsem měl natažený na hodinkách, aby jeho zvonění v policejní stanici nikoho nevzbudilo. Nejsem netvor. Ostatní chtěli vstávat až hodinu po mě, ale já měl co dohánět. Čtvrtá ranní byla tak akorát. I tak jsem spal nezvykle dlouho, vstával bych klidně dřív, ale nechtělo se mi do těžkého úseku vjíždět za noci. Neuvědomoval jsem si, že mám k němu ještě hodně daleko.

V poslední vesnici na trase jsem měl ještě tmu. Podle trackeru jsem věděl, že tam někde spí Tony, se kterým jsme absolvovali aklimatizaci. Jako myška jsem ho předjel.

Brzy jsem se ocitl v nekonečném údolí a do tváře mi šlehal vítr. Cesta, i když široká, nebyla nic moc a sotva jsem se pohyboval. Narazil jsem na několik stanů. Ostatní závodníci ještě spali. Přicházeli o velkou krásu.

Trasa se zařezávala do úbočí hor, byla to stojka vedle stojky, ale pořád to ještě nebyl TEN úsek. Nejelo mi to a pár lidí mě dohnalo.

☠️ Tohle bylo na mě moc

Vstoupil jsem do hlídané, pohraniční oblasti. Projel jsem něčím, co vypadalo jako vojenská základna a částečně jako chlév s hospodářstvím. Potkal jsem tam jen jednoho pastevce a kontrola, na kterou jsme byli upozorněni, se nekonala. Asi bylo na stráže moc brzo.

Chodící úsek, do kterého jsem právě vstoupil, nám Nelson popisoval, že není extra prudký, ale je velmi dlouhý. Byla to z poloviny pravda. Byl velmi dlouhý. A byl často i extra prudký.

Těch 30 kilometrů probíhalo zhruba takto – šlo o cestu, spíš stezku kterou vyšlapal dobytek, která byla velmi úzká a vinula se po úbočí. Údolím protékala řeka, od které mě odděloval masivní sráz. Trasa nevedla po vrstevnici, ale různě šplhala nahoru nebo naopak sestupovala. Odvážlivci mohli sjezdy jet, ale hrozil jim několika metrový, v některých sekcích mnosetmetrový, pád, takže tuhle možnost jsem zavrhnul.

Stezka mě mnohokrát zavedla až k řece, kterou jsem brodil. Vody nebylo tolik, ale proud byl velmi silný. Sundával jsem si ponožky, ale brodil jsem v botech. Podle organizátora tam měly být tři velké brody. Když jsem překračoval sedmý, přestal jsem tomu tvrzení věřit.

V některých sekcích byla stezička extrémně úzká a procházela napříč sypkým štěrkem, kde jsem se pohyboval extrémně opatrně. Vůbec nejhorší byl úsek, kde jsem kolo posunoval opravdu krok sun krok na téměř kolmou stěnu a hrozilo mi několikasetmetrové zřícení do řeky. To bylo na mě trochu moc a do závodu tohle podle mě nepatří. Nohy jsem měl už extrémně unavené a místy jsem vrávoral.

🤽‍♂️ Je to cesta nebo potok?

Mapové podklady toho místa byly nekvalitní a bylo těžké vůbec objevit stezku. Nevěděl jsem, kdy mám překročit řeku a kdy ne. Pěšina se různě rozdělovala, spojovala a měla slepá ramena. V noci bych to rozhodně nedal.

Směrem k vrcholu se stezka trochu narovnala a dala se klidně jet, já měl ale tak unavené nohy, že se mi už nechtělo šlapat. Cestu přerušovala hluboká koryta s potoky, která se musela sjet, přebrodit a zase vyšlapat.

Těsně u vrcholu už stezka plně splynula s říčkou. V některých místech ještě tál sníh a přes velké kameny nebyla jiná možnost, než jít středem. Ponožky jsem si přestal sundávat, protože by mi to zabralo příliš velké množství času. Šlo o čtyřtisícovku a jak zapadlo slunce, začala být velká zima. Musel jsem se teple obléknout.

Se soumrakem jsem se dostal na vrchol a měl jsem toho dost. Byl jsem na tom ještě dobře. Některým ta cesta trvala dva dny!

Nahoře to samozřejmě neskončilo. Potřeboval jsem se dostat ještě dolů a tam už žádná cesta nevedla. Nebo jsem ji neviděl.

🔦 Kudy kam?

V té tmě bylo těžké se orientovat. Trasa byla velmi podobná tomu co na druhé straně. Asi by to nějak šlo sjet, ale já neviděl kudy a navíc se tam občas objevil metrový drop. Cesta mě zavedla do koryta zpola vyschlé řeky, kterou protékalo několik potůčků. Brodit se mi už nechtělo. Pokud jsem musel na druhou stranu, nebo jsem si to alespoň myslel, pokoušel jsem se přeskakovat po kamenech. Občas jsem nějaké hodil do vody, abych tu možnost měl.

V té tmě mi to přišlo zoufalé. Nechtěl jsem si zbytečně namáčet chodidla a nevěděl jsem, jak dlouhá ta sekce ještě bude. Definitivně jsem ztratil motivaci, když jsem viděl, že si tam někdo postavil stan. Věděl jsem, že to není dobrý nápad. Pokud by začalo pršet, ty potoky se rozvodní a velmi rychle se z nich stane řeka. Rozhodl jsem se to ale riskovat.

Z koryta jsem se nemohl dostat, protože z obou stran byl skalní sráz. Ustlal jsem si ale až úplně u kraje. Naordinoval jsem si hodně dlouhý spánek – kolem sedmi hodin – abych zítra vyrazil až za svítání.

Teprve po tomhle úseku jsem přiznával, že to bude velmi těžký závod.