Den #4 Jak jsem křižoval Pamírskou dálnici

Na to, že jsem spal v příkopě poblíž Pamírské dálnice a vstával jsem před čtvrtou hodinou ranní, necítil jsem se vůbec špatně. Předpověď mě nezklamala a vítr se mezitím uklidnil. Vědět to, spal bych včera v Sary-Mogol a ten nepříjemný vítr bych si odpustil úplně.

Dopředu mě hnala nejen snaha dohnat další závodníky, ale především nepříznivá předpověď. V oblasti, kde jsem právě byl, mělo dopoledne spadnout větší množství srážek. Když se ale zavčas posunu na sever, mohl bych se jim úplně vyhnout a vykroutit se z toho suchou nohou.

Během noci se uklidnil nejen vítr, ale i provoz. Při stoupání do sedla „40 let Kyrgyzstánu“ mě jen občas minul zbloudilý kamion. Měl jsem štěstí na řidiče, protože pokud nejeli zrovna dva proti sobě, dávali mi dostatek prostoru. A pokud jeli … klidil jsem se do škarpy.

Ve třech a půl tisících už mrzlo. Doteď mě hřála námaha, ale čekalo mě dlouhé klesání, takže jsem oblékl zimní rukavice, návleky na tretry a nepromokavé nohavice. Absolvoval jsem jedno kratší zhoupnutí. A dál? 100 kilometrů klesání, ve kterém jsem ztratil dva tisíce výškových metrů. V Kyrgyzstánu je všechno masivní.

🛣️ Pamírská dálnice

Nejdřív bych znovu zdůraznil, že Pamírská dálnice není žádná dálnice, rozhodně ne podle našich měřítek. Dva pruhy. Středová čára leda ve snu. Do nejvyššího sedla to byl alespoň asfalt. Když jsem projížděl údolí mezi horami, střídal se s obyčejnou, udusanou cestou.

K tomu všemu začalo poprchávat. Naštěstí jsem byl už plně oblečený do nepromokavých věcí, takže to pro mě neznamenalo žádnou velkou ztrátu. Po hodině to utichlo úplně.

Většinu cesty mi foukal protivítr, takže jako cesta z kopce mi to vůbec nepřišlo. Při nejlepší vůli bych to nazval rovinkou. A věřte mi, že bojovat sto kilometrů s větrem není nic poutavého. Výhledy sice byly krásné, ale ty se po nějaké době okoukají.

Cestu mi zastupovala stáda ovcí, která doprovázeli pastevci na koních. Auta i kamiony si vynucovaly cestu hlasitým troubením. A já se pokoušel prosmýknout za nimi.

V tomhle nekonečném údolí jsem jel asi 7 hodin, než jsem v městečku Gülchö odbočil mimo „dálnici“. Zastavil jsem ve větším obchodě – opět samoobsluha. S jídlem jsem neměl v Kyrgyzstánu velký problém. Nebylo hodně restaurací, kde si dáte „normální jídlo“, ale nabídka v obchodech mi přišla víc než dostatečná. Byl to rozdíl třeba proti Atlasu, kde pořád něco bylo, ale vlastně tam nic neměli.

💩 Tak nám to začalo

V obchodě jsem hledal nějaký zdroj proteinu. Často jsem kupoval sýry nebo hledal nějaká hotové jídla v konzervě. Z mléčných výrobků jsem věřil jogurtu nebo lahvičce Danone, ale zkvašené koňské mléko, co vozili místní pastevci u pasu, jsem si fakt nedával. Tady mi z nějakého důvodu do oka padly ryby v konzervě – skvělý nápad, že? Už jak jsem od obchodu odjížděl, bylo mi těžko od žaludku. Musel jsem hodně svírat půlky, když jsem projížděl hustě obydlenou oblastí. „Řídkou“ epizodu vyřešila dvojice tablet Imodia.

I dál jsem pokračoval „po silnici“. Na mapách.cz měla oranžovou barvu, ale šlo o obyčejný štěrk. Asfalt položili akorát ve vesnicích, aby se tam tolik neprášilo. Když jsem měl smůlu a projel kolem mě kamion, zvedaly se tam husté, temné mraky.

Jízda v tom údolí byla jinak suprová. Mírné stoupání mi vyhovovalo mnohem víc než mírné klesání. Kyrgyzstán jsem si užíval, až jsem si říkal, že to není až tak těžký závod. Atlas i Hellenic mi v tu chvíli přišly mnohem těžší.

👮 Spím uvnitř!

Moc dobře jsem věděl, co mě čeká zítra – obávaná chodící sekce dlouhá přes 30 kilometrů. Snažil jsem se dostat co nejblíže, ale ještě jsem do ní nechtěl vjet. Pořadatel nás varoval, že přes ni vede několik těžších brodů, které bývají večer rozvodněné, kvůli tajícímu ledu, a je šance, že nepůjdou bezpečně překonat.

Spát jsem chtěl za úplně poslední vesnicí. Doufal jsem, že v noci bude otevřený nějaký obchod. V Kyrgyzstánu to žije spíš večer než ráno. Když jsem viděl světlo a shluk závodníků okolo, myslel jsem, že mám vyhráno. Ukázalo se, že to je policejní stanice a ochránci pořádku nás pozvali dovnitř, že se tam můžeme vyspat. Neodolal jsem.

Dokonce jsem potkal i Hanese, o kterém jsem v prvním díle psal, že mu ztratili kolo. Tím, že jsem startoval dlouho po ostatních, se mi nestávalo, že bych potkával ty samé lidi, jak je to na těchto závodech běžné. Dělal jsem si přátele maximálně na jeden den.

Řekli nám, že cennosti si mám vzít dovnitř, protože se tady krade. Už jsem neměl sílu vysvětlovat, že největší cennost je moje kolo… A taky, kdo by kradl na policejní stanici?!