Den #3 Jak pršelo kamení

Nemilosrdný budík mi zvonil ve 4 ráno a já jsem nenašel dost sil, abych uposlechl jeho naléhavé volání. Odklikl jsem, co po mě chtěl a pokusil se znovu usnout. Naštěstí mi to nešlo. Byla zima. Revoluce neuronů hlásající, že bych měl vstát zvítězila a pod rouškou tmy jsem balil svůj tábor. Zdola se kdosi blížil.

Spal jsem ve 3 tisících a do sedla mi chybělo ještě 800 metrů převýšení. Bylo to pořád dost. I když mi spánek obnovil trochu síly, stále jsem se necítil dobře a to se horšilo, jak jsem jako Ikarus stoupal výš a výš.

S rozedněním jsem si načepoval vodu z potůčku. Prsty mi ze studené vody mrzly, ale potřeboval jsem pít. Za rozpáleného dne by to bylo super osvěžení.

Posledním úsekem stoupání byla dlouhá série serpentin. Rozhlížel jsem se do údolí. Nač spěchat? Už bylo světlo, ale pořád jsem čekal, až mě sluneční paprsky ohřejí. V utažených zatáčkách jsem tlačil kolo a v rovné části pomalu, ale vytrvale šlapal. Věděl jsem, že nahoru se dostanu - je to jen otázka času.

Asi po třech hodinách jsem dosáhl vrcholu. Na odpočinek nebyl čas - to sfouknu ve sjezdu. Slunce už sice bylo vysoko nad obzorem, ale pořád mi ho zakrýval masiv, po jehož úbočí jsem jel. Jakmile mi to zasvítilo, okamžitě jsem pookřál. A taky nic neviděl.

🧀 Jako středověký dobrodruh

Sjezd jsem dobře znal z aklimatizační vyjížďky a věděl jsem, že to bude lehký gravel. Z gripů mě bolely ruce, ale těžko jsem s tím mohl něco dělat. Musel jsem vydržet. Kolem cesty jsem zahlédl pár stanů a zrovna se probouzející závodníky. Spali nějak dlouho!

Zastavil jsem se v první civilizaci - Kyzyl-Eshme. Ne že bych něco vyloženě potřeboval, ale chtěl jsem si udělat radost. Výběr malého obchůdku mě zklamal. Chleba mi ostatní závodníci stihli vyžrat. Nabral jsem akorát pár balení sušenek a to mi muselo stačit. Když jsem tam seděl na zemi a nahrával do Garminu trasu rozdělenou po 200 kilometrových segmentech, dorazila Marika. Znovu se ukázalo, jak nepřipravený jsem, protože mi poradila, že o kousek dál budeme projíždět větším městečkem, kde by mohl být lepší obchod.

A měla pravdu - v Daroot-Korgon byla i samoobsluha! V prvním obchodě, který vypadal největší, ale žádný chleba neměli - tohle vypadalo zle. Jenže v druhém, co byl hned vedle, nejenže měli chleba, ale byl dokonce čerstvý. Tohle byl vždycky můj sen. Ukusovat chleba a k němu sýr. Jako pravý středověký dobrodruh.

CP1 už bylo blízko a stačilo přejet nekonečnou pláň. Cesty nebyly vždycky příjemné a místy byly pokryté vrstvou prachu. Nechtěl jsem se tam někde rozbít - nebo nedej bože zlomit další řidítka. Jel jsem pod vysokými horami, ze kterých vytékaly různé potůčky, říčky a řeky. To znamenalo, že jsem mnohokrát brodil. Nebylo to těžké, ale spíš nepříjemné. Abych se vyhnul zbytečně mokrým chodidlům, sundával jsem si ponožky, ale bylo to časově strašně náročné.

Foukal i vítr, ale naštěstí dobrým směrem. Předpokládal jsem, že se to večer otočí, což by mi mohlo hrát do karet.

💸 Království za vodu

Samotné CP bylo v 3600 metrech nad mořem, takže jsem si ještě něco nastoupal. Musím říct, že aklimatizace se tady hodně vyplatila. Když jsem tady dojel v rámci ní, byl jsem v podstatě mrtvý. Teď mi to jelo a doháněl jsem jednoho závodníka za druhým. Akorát jsem trpěl dehydratací, protože 10 kilometrů před checkpointem mi došla voda.

V Checkpointu stálo několik jurt a spousta stanů. Šlo o velmi komerční záležitost. Voda byla k dostání. V přepočtu za 80 korun. Žízeň jsem měl. Mohl jsem si teoreticky nabral v potoce, co byl kousek, ale když jsem viděl, kolik je v něm odpadků, nechtělo se mi to ani filtrovat. Ten litr jsem vypil prakticky okamžitě.

Dostal jsem i jídlo - v přepočtu za 200 korun. Šlo o těstoviny s kečupem, jedním rajčetem a miskou melounu. Později mi Tomáš Fabián vyprávěl, že dostali něco mnohem lepšího, ale na nás tam vzadu zbyly jenom zbytky. Víc jsme si asi nezasloužili.

Pobyt na CP mi zhořkl, takže jsem se tam zdržel jen minimálně a spěchal jsem do Sary-Mogul, abych doplnil zásoby. Směr větru se podle očekávání změnil. Pamatoval jsem si totiž, že když jsme na aklimatizační vyjížďce jeli večer obráceným směrem, foukalo to proti. Co se ale změnilo, tak se rozvodnily některé říčky. Ponožky nezůstaly suché.

V obchodě jsem si koupil pár Snickersek, sýr a chleba - bohužel moc čerstvý nebyl. Toulavé kočce jsem dal napít z víčka a hodil ji trochu sýra. I za to mála byla ráda.

🚛 Prší kamení

A pak jsem udělal velkou chybu - vyrazil jsem dál. Přede mnou byl 160 kilometrový úsek po Pamírské dálnici. Nepředstavujte si to jako naši dálnici, takhle byla jiná a kola tam smí 😉, i když je to trochu sebevražda. Chtěl jsem dojet do Saryl-Tash, za kterým začne silnice stoupat do hor. Chtěl jsem vždy spát co nejníže. V tomhle případě zhruba v 3100 metrech nad mořem.

Ze směru větru jsem se radoval jen krátce. V Sary-Mogul jsem se totiž otočil a znovu jel proti. Z větru se rychle stal uragán - trochu přeháním, ale podle windy to foukalo 40 - 50 km/h, takže jsem se musel snažit. Tuhle rovinku jsem těžce zaplatil. A kdyby jen to. Brzy se setmělo a na té cestě mě míjel nejeden kamion. Bylo těžké odhadnout, jak daleko za mnou vozidlo je a co je zač. Ve tmě a na rovině se vzdálenost nedá pořádně určit. Kamioňáci se s tím moc nepárali a míjeli mě velmi těsně.

Teprve kombinace větru a kamionů dodala Silk Roadu nádech opravdové výzvy. Několik z nich převáželo v otevřené korbě štěrk a když projeli těsně kolem mě, sfouklo na mě část obsahu. Pršelo kamení. I samotná silnice byla plná nejrůznějšího bordelu a když po něm kamion projel, létalo mi to do obličeje. Tohle byla těžká zkouška. Kdybych to byl věděl, zůstal bych v Sary-Mogul, našel si nějaký hostel, protože po půlnoci se měl vítr uklidnit.

Já nakonec nedorazil ani do Saryl-Tash. Nebyl jsem si jistý, jestli bych tam našel vhodné místo, kde spát. Ani kolem dálnice nic nebylo. Jak se ale v noci uklidnil provoz, prostě jsem si odjel zhruba 300 metrů a vyspal se na pláni.

Do svého spacáku jsem zalezl už v 10 večer a spokojeně si tam žvýkal chleba. Provoz na silnici jsem vůbec neslyšel. Přehlušovalo ho neustálé třepotání mého přístřešku. Vstávat jsem chtěl velmi brzy.