Den #2 Jak jsem dohnal šneka

Vzbudil jsem se zbytečně brzo. Můj úkol byl prostý – najít v ulicích ošských cykloobchod, nebo alespoň něco, co se mu podobá, a získat nová řidítka. Nebylo to snadné. Nejdřív jsem zjistil, že potraviny v Kyrgyzstánu obvykle otevírají v 8 ráno a ostatní obchody v 9. Měl jsem ještě hodně času si vytipovat správné místo.

Když jsem zkusil hledat „bike shop“ přes Google Maps, nalezlo mi to tři potenciálně vhodná místa. Dvě už zkoušel Tomáš Hadámek při našem příletu do Oše a věděl jsem, že tam nic není. Měl jsem jedinou šanci.

Vyrazil jsem dřív, abych zbytečně nemrhal časem, kdyby náhodou otevřeli dřív. Na místě to nevypadalo úplně dobře. Na první pohled žádné známky přítomnosti obchodu s koly. Po chvíli jsem našel krabici, která byla plná použitých komponent, takže jsem cítil jistou míru naděje. Sedl jsem si a čekal.

Zeptal jsem se pár lidí, jestli tam je obchod s koly a ti přitakali. Vypadalo to dobře. V devět ráno opravdu přišly nějaké děti, začaly otevírat a vytahovat na ulici dětská kola. Ptal jsem se, jestli mají řidítka, ale že prý ne. Poradily mi ale že dál něco je.

Opravdu, o pár set metrů dál se nacházel další cykloobchod. Vypadal o něco vyspěleji a otevíral ho dospělý pán. Ani on neměl, co jsem potřeboval. Když jsem si do telefonu nainstaloval azbuckou klávesnici, nalezli jsme společnými silami nějaké místo na Google Maps, které bylo označené jako železářství. Moc jsem tomu nevěřil, ale tonoucí se i stébla chytá.

🤑 Značkové to úplně nebude

Co jsem našel, byl úplný zlatý důl. Tenhle cykloobchod nebyl sice vybavený tím nejlepším, co se na trhu s koli dá sehnat, ale měl téměř všechno. Řidítka? Žádný problémy. Gripy? Žádný problém! Multiklíč? Žádný problém!

Řidítka značky Shunan ve mě nevyvolávaly známky důvěry, ale jiná na skladě nebyla. Hodil jsem proto svoje karbonový speciály s extra tlumením vibrací za 6 tisíc korun do koše a místo nich bral Šunana za 4 éčka. Jeden Ergon grip mi praskl, už nedržel, takže jsem taky koupil nové. Značka? Ani to tam nebylo napsaný. A nakonec jsem vzal i nový multiklíč, protože jsem potřeboval torx. Takže na místo jednoho ušetřeného bitu jsem celou cestu vezl celý, druhý multiklíč.

Dal jsem se do práce a s rukou zkušeného profesionála přehazoval řidítka se všemi pákami na nové. Trochu mi to změnilo posed, byl jsem více vzpřímený, ale laborovat se mi s tím moc nechtělo. Chtěl jsem zpátky do závodu!

Kromě toho jsem zlomil i aerobridge na hrazdě, na kterém jsem měl upevněné světlo. Ten se mi podařilo opravit stahovacími pásky a fungoval jako originál.

S gripy jsem spokojený nebyl, divně mě tlačily a docela jsem se bál, co budou na konci závodu říkat moje ruce. Ony si ale víceméně zvykly na těžké zacházení… Proti Ergonům, co běžně používám, se to nedalo srovnat.

🏁 Tak ještě jednou

Z města jsem se nevymotal hned. Potřeboval jsem oběd a peníze. Jídlo jsem vyřešil v místním KFC – myslím že bylo značkové. V Kyrgyzstánu je spousta „fejkových“ firem z Ruska, které napodobují svým vzhledem a názvem známé západní řetězce. Takže není KFC jako KFC. Zvlášť tady v Česku, že 😉.

S penězi to taky nebylo nejsnazší. Některé bankomaty jsou pěkný škudlíni. V jednom jsem chtěl vybrat asi 5 tisíc našich, ale vydal mi jen 4 stovky. Radši jsem si s sebou vzal i doklad, abych si zkontroloval, kolik mi odešlo z účtu.

V pravé poledne jsem znovu dojel na náměstí, odkud jsme včera startovali. 18 hodin po všech ostatních. Teoreticky jsem mohl na místo, kde jsem se odpojil z trasy, dojet taxíkem, ale ta cesta z Oše byla v hrozném stavu a navíc přes den jsem se bál husté dopravy. V nejlepším bych mohl ušetřit hodinu, v horším případě bych tam dorazil i později. A teď už stejně nemělo cenu honit hodiny. Rozhodl jsem se proto jet prvních 50 kilometrů znovu – aspoň budu mít celý záznam, když jsem o ten včerejší přišel.

Tohle byl jiný zážitek. Kličkoval jsem mezi auty bez policejního doprovodu. Doprava to byla hustá a místy jsem to bral po chodníku 😉 Teda chodníku … byla to hrbolatá, udusaná zemina vedle silnice. Ta byla kompletně ucpaná.

Znovu jsem se vydal štěrkovými cestami za městem kolem místní skládky, která smrděla ještě víc než včera. V odpoledni tu bylo pořádné horko, takže jsem byl rád, že mi nějaký popelář zastavil a daroval láhev vody.

I když jsem byl v krajině nevlídné, ovládala mě euforie. Cítil jsem se mnohem lépe než včera na startu v tom obrovském balíku. Jel jsem si svoje tempo a těšil jsem se, co všechno je přede mnou.

🫣 Být poslední má svoje nevýhody

Kyzyl-Kiya byla jednou z posledních výsp civilizace. Plná bohatých Rusů. Nejspíše rekreační středisko. Ani jsem se tu ale nezastavoval a pokračoval dál. Před vjezdem do hor jsem se snažil sehnat nějakou vodu. V řece jsem ji nabírat nechtěl, protože byla plná bahna a měla nezdravou barvu. I nabírání z horských potůčků byla otrava, protože jsem ji musel filtrovat. Proto, když to šlo, jsem vodu kupoval.

Jelikož jsem byl stále poslední, uvědomil jsem si, že mě čekají jiné zážitky a zkušenosti - například vyrabované vesnické obchůdky, kam vjelo 200 hladových krků a rabovalo tam. Ukázalo se ale, že i když jim tam zbylo jídlo, voda nikoliv. Paní v obchodě se nade mnou slitovala a dala mi něco ze svých zásob. Nebyl jsem si jistý, jestli to filtrovat, ale měla takový západní „kuk“, že jsem věřil tomu, co mi dávala a s chutí se napil. Nic té vodě nebylo.

Důležitým okamžikem pro mě bylo, že jsem se dostal před šneka. Jakého? Na mapě trackingu se pohyboval bezobratlý plž rychlostí, kterou jsem musel držet, abych to stihl na checkpointu v limitu, jinak by závod pro mě končil.

🫸 Ach ty Garmine

Když jsem poprvé v závodě vjel do hor a zmizel z dosahu mobilního signálu, znovu se mi zasekl Garmin. Byl jsem nahranej. Bylo mi jasné, že už si tam nemůžu nahrávat celou trasu jako jeden soubor. Prostě to nedával. Tipnul bych si, že umřel na swapování paměti, jestli vůbec swapovat uměl. Musel jsem provést reset do továrního nastavení, takže jsem přišel nejen o dnešní záznam, ale i trasu závodu. Tu jsem nebyl schopný do navigace znovu nahrát.

Co teď? Vracet se jen abych měl internet a mohl si tam nahrát trasu? To rozhodně ne, to bych byl dvakrát poslední… Naštěstí přesně tuhle část trasy jsem jel na aklimatizační vyjížďce a navigaci jsem tu v podstatě nepotřeboval. Až do další vesnice se jelo prostě rovně. Na orientaci byl Silk Road velmi jednoduchý.

Jediná nepříjemnost byla, že jsem přišel o svoje naplánované body … teda moje. Ona trasa vyšla až potom, co jsem do Kyrgyzstánu odletěl, takže plánování trasy nešlo snadno. Bylo to taková otrava to klikat v mobilu … a nebavilo mě to. Nakonec mi svoje body poslal Tomáš Fabián a já využil svůj nástroj na BezPodpory.cz, abych si je převedl do Garmina. Teď jsem je měl už jen v telefonu.

💩 Všechno tu je osraté

Potřeboval jsem překonat sedlo s nadmořskou výškou 3811. Větší část cesta byla jezdivá, ale uprostřed byl těžší, prudký úsek s většími kameny. Původní plán byl jet celou noc, to se ale rychle změnilo. V tom hotelu v Oši jsem se moc nevyspal a jak padla noc a tlačil jsem v tom těžkém úseku, šlo na mě obrovské spaní. Doufal jsem, že to překonám. Šlupnul jsem si kofeinovou tabletu a dal si 15 minut spánku. Nepomohlo. Nezbylo mi nic jiného, než se pořádně vyspat.

Na chvilku jsem zazmatkoval, protože jsem si nebyl jistý, jak stíhám další CP. Vytáhl jsem proto brevet cardu, kde to bylo napsané. „Mám tam být zítra do oběda?“ To mi přišlo docela ostrý, to bych asi neměl spát! Neuvědomil jsem si ale, že je krátce po půlnoci. Mohl jsem se ještě dvakrát vyspat a až potom byl na oběd ten limit.

Našel jsem si rovné místo mezi kameny. To šlo snadno. Ale najít nějaký kus země bez hoven, to byla jiná. Výkaly byly v Kyrgyzstánu úplně všude. Malá i velká, čerstvá i zaschlá, v potoku i mimo něj. Osraté bylo úplně všechno. Nakonec jsem místečko objevil. Postavil jsem si bivy, abych měl veškerý komfort a natáhl si minutku na tři hodiny. Dobrou.