Den #12 Jak mě zastavili vojáci

Noc na autobusové zastávce nepatřila k těm kvalitním. Karimatka se mi během noci vyfoukla, ale dlaždice byly pořád lepší než studená zem. Nikdo mě nerušil a ani jsem nepřemýšlel nad tím, kdy tu jezdí první autobus. Provoz byl minimální.

Budík jsem měl na půl čtvrtou, ale nenašel jsem vůli se vysoukat ven. Byla zima a mě ovládly myšlenky - „Proč bych se měl snažit“? Slavná otázka bikepacking závodů „Proč to dělám?“ mě už delší dobu nepronásleduje. Úplně mě opustila. Ne že bych snad našel odpověď, ale smířil jsem se s tím, že nemusím vědět všechno. Vím, že pojedu dál, jen občas na mě přijde splín – proč bych měl jet dál rychle. Vždyť už o nic nejde…

Lákala mě už jediná výzva – dojet do cíle ještě za světla. Když jsem ale odložil vstávání, už bylo jasné, že to nevyjde. Nenařídil jsem si budík na později, prostě jsem to jen vypnul a lehnul. Ze svého doupěte jsem vyrazil až o půl šesté a brzy jsem svého rozhodnutí litoval.

Ještě několik kilometrů jsem jel po krásném asfaltu, když se do mě v poslední vesnici opřel silný vítr. Měl jsem toho tak akorát dost. V hlavě jsem si už představoval, jak jsem v cíli, ale měl jsem to ještě přes 220 kilometrů. Vítr byl tak silný, že jsem se skoro nepohyboval. Bylo to jako jezdit permanentně do kopce. Bál jsem se, že to do cíle to ten den nestihnu.

🐑 Rozloučení s Kyrgyzstánem

Spílal jsem si – měl jsem včera jet celou noc, v noci by snad tolik nefoukalo. Nebo kdybych vyrazil o hodinu dřív… Lítost z minulosti mě ale dopředu neposunovala. Pořád jsem doufal, že za další zatáčkou se to díky magickému proudění zastaví. Nezastavilo.

V jednu chvíli jsem to vzdal. Stejně jsem potřeboval nabrat vodu a viděl jsem úzký potůček. Zastavil jsem se, sedl si a pustil se do chleba se sýrem, co jsem si včera koupil v Globusu. Moje oblíbené kombo na závodě. Brzo za mnou přišlo stádo krav. Poděkoval jsem jim za sýr, i když za něj nebyly personálně odpovědné. Na chvíli jsem cítil takový klid a mír, než jsem znovu sedl na kolo a válčil s větrem.

Jel jsem kolem hraniční řeky, která odděluje Kyrgyzstán od Kazachstánu. Podobných hlídaných, hraničních úseků jsem projížděl už několik, ale poprvé po mě ve strážnici chtěli pas.

Když jsem v národním parku stoupal vzhůru, vítr se pomalu uklidňoval a mysl se mi rozjasňovala.

Hodně oblastí v Kyrgyzstánu bylo vyprahlých. Často žádné stromy a kusy seschlé trávy nebo kameny. Mělo to svoje kouzlo. Ale tohle údolí bylo jiné. Všude kolem se táhl nekonečný, zelený koberec a několikrát jsem projížděl skrz stáda ovcí, které hnali místní pastevci.

I když jsem byl ráno po probuzení silně zdeptaný, tady jsem si říkal, že tenhle poslední úsek je krásné rozloučení s Kyrgyzstánem.

V jednu chvíli jsem potkal mladého pasáčka, který přede mnou zastavil a gestem ukazoval, že chce peníze. To se mi moc nelíbilo. Nabídl jsem mu Snickersku, kterou přijal a na oplátku mi dal dvě jablka. Myslím, že oba jsme z toho obchodu měli radost. Z možného nepříjemného setkání se vyklubal hezký moment.

🪖 Všichni to ví, jen on ne

První sedlo dne bylo ve 3300 metrech. Celou dobu mě kolébal mírný sklon, i když jsem v nohách cítil, že nemají moc síly a ani vůli se předřít. Bohužel mi někde spadly špunty ze sluchátek, takže jsem nemohl doposlouchat svoji audioknihu, na kterou se poslední den v závodě vždycky spoléhám.

Několik hodin jsem jel dalším údolím, ale už jsem si ty scenérie nedokázal užívat. Slunce pekelně pálilo, a jelikož jsem se nenamazal, slušně jsem se připálil. Už jsem se o sebe nedokázal starat. Jen jsem jel.

Co bylo nejhorší, uprostřed jednoho výjezdu jsem slyšel písknutí. Nejdřív jsem to ignoroval, ale pískání zesilovalo. Pískal na mě voják a naznačoval, ať jedu k němu. Byla tam nějaká základna. Chtěl po mě pas a povolení – to jsem neměl. Podle organizátora jsme to měli zvláště zařízené, že povolení mají přímo na pohraničních stanicích a my ukazujeme jen pas. Voják samozřejmě o ničem takovém nevěděl. Zkoušel jsem se s ním dohadovat přes Google Translate – ještě že jsem si stihl nainstalovat azbuckou klávesnici. Signál tam samozřejmě nebyl, takže jsem nemohl ani nikam zavolat. Nakonec mě ale pustil, i když mi řekl, že moje snahy jsou zbytečné a že mě na další strážnici pošlou zpět. Kopec jsem musel vyjet znovu.

V další strážnici proběhlo všechno bez problémů. Pas stačilo ukázat letmo a mířil jsem na poslední stoupání v závodě do 3800 metrů. Byl to jeden z nejlehčích a zároveň nejtěžších kopců. Sklon byl všude mírný, dole dokonce jen rozbitý asfalt, ale já už byl tak vyčerpaný, že mě to táhlo dolů. Zastavoval jsem, vlekl se a nešlo mi to. Ještě jsem si stihl udělat jednu čínskou polévku. Vařič jsem samozřejmě s sebou neměl, jen jsem ji namáčel ve studené vodě. Bodla.

The final challenge of the race is a long loop around Karakol, the finishing point of the race. This is essentially the reverse of the start of the race route from 2023. We go around the finish line, along the Kazakh border to a wild and stunning valley, through the border checkpoint at Eshkilitash before doubling back towards Karakol via the old road to Enilcheck. This year we won’t go the whole way down to the ghost town near the abandoned tungsten mine, contenting ourselves with one final challenge: Chon Ashuu (3860m). We’ll then roll down to Karakol and the finish line. The

🌙 Pod rouškou noci

Nahoře, v posledním sedle jsem dorazil v okamžik soumraku. Bylo to moje štěstí, protože se rychle se ochlazovalo. Cíl byl o dva tisíce metrů níž, proto jsem si znovu oblékl všechno kromě péřové bundy a začal nekonečný sjezd.

Trvalo to sice věčnost, ale už jsem se nemusel moc namáhat. Jedno auto mi zastavilo, jestli nechci hodit do Karakolu. Tuhle cestu jsem ale musel absolvovat sám. Když jsem sjel ty dva tisíce výškových metrů, v pláštích mi zmizela část tlaku. Nemínil jsem ale zastavovat a dofukovat to a radši jsem riskoval jízdu na měkčím podvozku.

V posledním úseku po rovině mi fouklo do zad. Konečně. Jen ježdění v Kyrgyzstánu s auty bylo na palici. Oslňovali mě, takže jsem musel přibrzďovat, protože jsem absolutně nic neviděl. Když byla přes cestu nahrnutá hlína, nebral jsem na to ohledy a dral se dál a dál. Asi tam jen něco opravovali, ale všechny zákazy jsou tady spíš doporučení.

Tenhle závěr píšu až po 4 měsících, takže si přesně nepamatuju, co se mi tehdy honilo hlavou. Je to asi jedno. Ono je to totiž vždycky stejné. Kdo jede něco takového poprvé, čeká, že na konci bude něco ohromného. Že se v tom cíli něco výjimečného stane. Jenže takhle to není. Tyhle závody nejsou o tom, co vás čeká v cíli. Je to o vaší vlastní cestě. Na konci se už nestane vůbec nic.

Dojel jsem k bráně označené Silk Road Mountain Race, kde mě uvítal jeden dobrovolník. Dal mi razítko. Řekl mi, kde si můžu najít hotel a kde je nonstop restaurace. Měl jsem pocit, že závod nekončí. Že pořád musím něco řešit.

Nejdřív jsem došel do restaurace. Kolo jsem nechal v cíli i s oblečením a byla mi trochu zima. Sedl jsem si ke stolu a páteř se mi srolovala jako harmonika. Objednal jsem si pizzu. Obrovskou. Občas se otevřely dveře, ze kterých se vždycky vyřinula taneční hudba, která vždycky na okamžik probouzela. Bylo už krátce po půlnoci a já měl dost. Cítil jsem spíš smutek než radost.

😑 Konec jedné éry

Trvalo ještě asi 4 dny, než se uskutečnila „after party“. Byla to pro mě zvláštní událost. Skoro dva týdny jsem byl skoro sám. Na závodě jsem sporadicky s někým prohodil jen pár slov a tady většina lidí naháněla svůj sociální deficit. Chtěla si povídat. Já jsem se ale ještě nevzpamatoval. Pořád jsem byl venku na těch pláních, v horách, sám se sebou. Najednou jsem byl obklopený lidmi a nevěděl jsem, co si s nimi počít. Nemohl jsem sdílet svoje zážitky, když jsem je ještě ani nestihl zpracovat.

Jako jeden z mála jsem si odnesl trofej. Za dokončení všech tří závodů – takzvaný the Mountain Races Triple. Kromě Silku jsem dojel ještě Atlas Mountain Race a Hellenic Mountain Race. Byl jsem rád, že jsem si mohl odnést něco fyzického. Obecně nejsem fanoušek trofejí, medailí ani triček. Ono to totiž hrozně zastará. Když jsem doběhl první 10 kilometrový závod, byl jsem z medaile nadšený. Když jsem uběhl maraton, medaile za 10 kilometrů mi najednou přišla zbytečná. Prvního trička z 1000 Miles jsem si vážil, ale když jich mám doma už asi 5, nejsou tak cenné. Netuším, jestli tuhle triple trofej někdy překonám.

A co bylo nejhorší, když jsem z after party odešel, se svojí trofejí v rukách, a lehl si do jurty, najednou mi došlo, že je konec. Že tohle veliké dobrodružství, které jsem žil celý rok, najednou skončilo. To byl teprve smutek. Zbyla mi už jen nejistá budoucnost. O svůj cíl jsem přišel. Co bude dál?

A jak si vedli další Češi? Tomáš Hadámek dojel asi dva dny po mě – ze střevních problémů se vzpamatoval. Tomáš Fabián bohužel nedokončil, protože to měl časově naplánované moc natěsno a musel na letiště. Nestihl poslední kolečko kolem Karakolu a odstoupil z pátého místa. A já? Dojel jsem na 28. místě za 11 dní a 6 hodin. Byl to můj třetí nejdelší závod z pohledu času.

Stálo to celé trápení za to? Nelitoval jsem? Řeknu to takhle – myslím, že něco podobného by si měl každý člověk zažít. Nikomu to ale nemůžu doporučit…