Den #11 Jak jsem málem plaval

Dlouhá, nezpevněná cesta se táhne do dálky pod dramatickým nebem plným velkých, bílých a šedých mraků, s viditelnými ostrůvky jasně modré. Podél levé strany silnice vedou elektrické dráty a sloupy. Silnice je lemována hnědými a zelenými poli, což naznačuje rozsáhlou, vyprahlou krajinu. V pozadí se tyčí hory, některé zasněžené, a údolím se klikatí úzká řeka nebo potok. Na pravé straně je jednoduchý plot a světlé zvíře, pravděpodobně pes nebo malý jak, stojící v trávě, což dodává nádech života jinak rozsáhlé a odlehlé scéně. Celkový dojem je drsné, ale malebné bikepackingové trasy hornatou oblastí.

V pět ráno jsem se probudil v dopravním kontejneru. S předešlou nocí, kterou jsem strávil v teplé posteli, se to nedalo srovnat. Okamžitě jsem zalitoval svého rozhodnutí, vstávat o hodinu dříve než můj spolunocležník. Nečekalo mě nic dobrého – venku byla tma, hustá mlha a já měl totálně promočené rukavice. V noci se mi znovu vyfoukla karimatku – i když tady mi to tolik nevadilo. Na zemi byl kus koberce a celkově byla „místnost“ dobře izolovaná. Pro další noci se na ni spolehnout nemohl a pochyboval jsem, že budu spát uvnitř.

Už potřetí na Silk Road Mountain Race jsem stoupal na Arabel Plateau a tentokrát to bylo nejtěžší. Studené ruce nebyly to nejhorší. Všude byla mlha, zima a rozednívalo se příliš pomalu. Místo po silnici jsem jel po rozňahňaném bahně, do kterého se zařezávala kola kamionů. Co se řidičům asi honilo hlavou, když mě viděli, jak se tam potácím?

Muž s bílou cyklistickou přilbou s čelovkou a brýlemi s čirými obroučkami si dělá selfie a dívá se mírně nahoru. Má plnovous a na sobě černou bundu přes šedou chlupatou vrstvu. Za ním se do dálky táhne široká, blátivá polní cesta, zastřená hustou mlhou. Viditelnost je špatná, skrz mlhu jsou viditelné jen slabé obrysy kopců a vzdálená trojúhelníková dopravní značka.

🤽‍♂️ Bahenní koupele

Došla mi voda a nevěděl jsem, kde ji nabrat. U cesty sice tekl pramínek, ale byl totálně zabahněný a nechtěl jsem si zaprasit filtr na vodu. Moc mi to nejelo a řetěz skřípal z posledních sil. Pořád jsem doufal, že se mlha roztrhá a bude mi líp. Nedokázal jsem si představit, jak by tenhle závod vypadal, kdyby pršelo několik dní po sobě.

Na Arabel Plateau jsem našel čistý pramen (teda čistý … maximálně v něm bylo nasráno od krav), takže jsem si nabral vodu. Když jsem dával bidon pod vodu, ještě víc mi mrzly prsty. Cítil jsem, že melu z posledního. Chtěl jsem jet dál, když mi z převodníku spadl řetěz. Dal jsem ho zpátky, ale spadl znovu. Všechno bylo tak zabahněné, že tam už nedržel. Nechápal jsem, čím to je. Snažil jsem se ho trochu vyčistit a masíroval jsem jednotlivé články. Nemělo cenu kolo čistit, protože bahno tady nekončilo.

Po chvíli jsem spatřil první sluneční paprsky. Konečně! Ani nevíte, jak se mi v tu chvíli ulevilo. Najednou jsem začal věřit, že to dám, a že tohle není můj konec.

🤮 Tentokrát to nejsem já

Snadné kilometry po náhorní plošině se ukázaly těžší než stoupání, které jim předcházelo. I když už svítilo sluníčko, bojoval jsem proti větru, který mě nemilosrdně ochlazoval. Byl jsem rád, že jsem odbočil mimo cestu do posledního těžkého úseku. Měl jsem sjet k jezeru Issyk-Kul. Trasa, která tam vedla, byla primárně metafyzická, takže jsem projížděl holou plání bez známek ani té nejmenší pěšinky.

Těžké klesání s hromadami kamení mi dalo zabrat. V polovině jsem si sedl a rozdýchával to. Byl jsem tak unavený… Když se cesta konečně rozšířila a začalo mi to jet, opřel se do mě silný vítr. Už zas?! Bojoval jsem s ním z posledních sil.

Ve sjezdu jsem potkal Tomáše Hadámka. Dojel sem už včera v noci a teď tu odpočíval ve stanu. Bohužel se mu udělalo špatně a trápil ho silný střevní diskomfort. Takže nás to postihlo oba – jen každého jindy a s rozdílnou silou. Mně se ještě nepodařilo dostat do nutriční pohody, i když jsem se pomalu rozežíral.

Široký panoramatický záběr krajiny ukazuje klidné jezero, ve kterém se odráží jasně modrá obloha s roztroušenými bílými mraky. Jezero je zasazeno mezi dvě drsné, hnědošedé hory, které se táhnou přes obzor. Hory jsou většinou pusté, s trsy suché, zlato-hnědé trávy v popředí a kolem okrajů jezera. Výrazná bílá, ploše zakončená plocha, pravděpodobně sníh nebo ledovec, je viditelná na vrcholu hory vpravo. V pravém dolním rohu vyčnívá výrazný shluk hnědých kamenů, dodávající scéně texturu. Celkový dojem je dojem vzdálené, vysokohorské divočiny, typické pro náročnou bikepackingovou trasu.

Širokoúhlá krajinářská fotografie zachycuje hluboké údolí v hornaté oblasti pod částečně zataženou modrou oblohou. Klikaté, kamenité koryto řeky s malým potokem protékajícím jím si razí cestu středem údolí a vede oko k vzdáleným horám. Svahy údolí jsou pokryty řídkou, zlato-hnědou a zelenou vegetací s roztroušenými kameny, což naznačuje náročný terén často potkáváný při bikepackingových dobrodružstvích. Vysoké, drsné hory s různými skalními útvary a suťovými svahy se majestátně tyčí po obou stranách údolí, jejichž vrcholy v některých oblastech mizí v oblacích, což naznačuje odlehlou a vysokohorskou polohu.

☠️ Chodníček smrti

Když jsem se znovu ocitl v civilizaci, okamžitě jsem zamířil do Globusu. Můj poslední nákup na závodě! Už jsem se pomalu cítil v cíli. Na mapě jsem viděl poslední dvě stoupání a asi stovku kilometrů po rovině.

Pořádně jsem se nadlábl a měl jsem pocit, že moje trávení konečně znovu pracuje.

Mezi městy to bylo neskutečné. Oni mě tam chtěli zabít! Dávali mi najevo, že na silnici nepatřím a několikrát jsem takticky odbočil za část, která nebyla asfaltová a jelo se po ní pomalu. Nakonec jsem to vzdal, nechtěl jsem zbytečně riskovat a po té roletové krajnici jsem jel pořád. Stejně už nebylo o co závodit.

V noci to bylo ještě horší, protože všechna auta mi ostrými světly mířila přesně do ksichtu. Vždycky jsem musel zpomalit, protože jsem vůbec nic neviděl. Navíc se začaly projevovat trávicí problémy. Upouštění plynů by nebyl až takový problém, ale bolelo mě břicho a musel jsem použít Imodium. Naštěstí jen jednou.

Špinavé bikepackingové kolo je opřené o světlou vlnitou plechovou stěnu s okny. Na řídítkách je připečený kulatý chléb připomínající pečivo, zabalený v plastu. Na zadním nosiči kola leží plechovka se lžící a trs banánů, což naznačuje zastávku na jídlo během dlouhé cesty. Okna odrážejí venkovskou scénu s domy, stromy a elektrickými dráty, což naznačuje venkovní, pravděpodobně odlehlé prostředí. Stav a naložení kola silně naznačují, že je uprostřed bikepackingového dobrodružství.

Levá ruka osoby s tmavým, možná špinavým palcem drží stříbrný blistr s pilulkami na pozadí řídké zelené trávy, tmavě hnědé země a texturovaného, tmavě šedého povrchu (pravděpodobně kmen stromu nebo kámen). Blistr obsahuje dvoutónové kapsle, zelené na jednom konci a světle šedé na druhém, s několika prázdnými místy naznačujícími, že některé pilulky byly užity. Osoba má na paži tmavě červenohnědý rukáv, který ladí s látkou viditelnou vpravo dole. Celkový dojem je venkovní prostředí, potenciálně na bikepackingovém výletě, se zaměřením na léky nebo doplňky stravy.

🚣 Převozníka jsem nepotřeboval

Vrcholem večera bylo, když jsem dojel k rybníku, který byl hodně smradlavý a plný komárů nebo podobného hmyzu. Most chyběl. Nevěděl jsem, jestli to mám přeplavat. Měl jsem vybitou čelovku, takže jsem pořádně neviděl, jak je to daleko a jak je to hluboké. Už už jsem se chystal vstoupit do vody, ale radši jsem zavolal organizátorovi, jestli to myslí vážně. Nemyslel. Řekl mi, ať za žádnou cenu nevstupuju do vody a objedu to. To jsem rád udělal.

Brzy jsem zjistil, že čelovka není vybitá, ale rozbitá. Dostala se mi dovnitř voda. Později jsem se dozvěděl, že to bylo kvůli nenamazaným závitům. Už jsem neměl ani sílu nad tím lamentovat – byla to prostě jen další věc, co mi tohle dobrodružství nepřežila.

Jel jsem skoro až do půlnoci a spát jsem chtěl v poslední vesnici. Nechtěl jsem začínat stoupání v horách, protože tam určitě bude větší zima. Vůbec se mi nechtělo a takhle dlouho do noci jsem už dlouho nejel. Zpohodlněl jsem.

Když jsem v předposlední vesnici zavětřil autobusovou zastávku, přišlo mi to jako rozumná volba. Ještě jsem nevěděl, jak se mi to další den vymstí…