Den #10 Jak mě zaskočil sníh

Když jsem se v noci vyzvracel, udělalo se mi o něco lépe. Ráno jsem budíček neměl a vstal jsem, až když to na mě přišlo. Necítil jsem se extra zle, ale ani extra odpočatě, i když jsem tam na Cpčku strávil skoro 17 hodin. Tenhle ztracený čas už rozhodně nezískám zpět a smířil jsem se s tím, že na veliké stíhání už to nebude.

Když jsem zlomil řidítka, věděl jsem, že mám pořád ještě moře času svoji ztrátu dohnat. Tohle ale byla úplně jiná situace. Už jsem byl skoro na konci – i když pořád to bylo předlouhých 500 kilometrů – tak nějak jsem očekával, že se ponesou v lehčím duchu. Ta moje touha dohánět úplně zmizela a mým jediným cílem se stalo dojet.

S Tomášem Hadámkem, který nakonec na hotelu spal taky, jsme si dali snídani – bohužel nebyla all you can eat. Co jsem dostal, to jsem snědl a nalil jsem do sebe několik dávek čaje, který jsem si náležitě osladil. Kdo nesladí, nejede. Že mi z toho jídla tady bylo předtím blbě jsem pozapomněl a stejně jsem si ani nebyl jistý, jestli to opravdu bylo z něj.

😵‍💫 Největší stoupání v životě

Z checkpointu jsem vyrazil v sedm ráno, abych znovu vyjel na Arabel Plateau. Ani tenhle den nebyla předpověď příznivá, ale neviděl jsem žádný důvod, proč vyčkávat dál.

Nejdříve jsem jel po silnici kolem jezera Issyk-Kul, které je rekreačním centrem země. Na povalování se na pláži jsem neměl čas – čekalo mě největší stoupání v životě. Tosor Pass je ve výšce 3893 metrů nad mořem – cesta je z větší části jetelná.

After this section, riders will finally come out of the high mountains for a brief respite at the final checkpoint of the race in Tamga, on the shores of lake Issyk-kul, before immediately heading back up via what is undoubtedly one of the best, rideable passes in Kyrgyzstan: Tosor Pass (3893m). Climbing nearly 2300m over 35 kilometres, it is certainly a pass to remember. The afternoon often sees storms roll in off the lake. After the summit, riders will cut east along a hiking trail to rejoin the Kumtor road, head back up to the Arabel plateau, over Jukuu pass and down the valley. There is a significant hike down the valley. It’s beautiful but difficult terrain.

I když jsem snědl snídani, nedalo mi to moc síly. Včera, zhruba od dvou, jsem snědl jen to jedno jídlo, které jsem vyzvrátil, a snídaně byla proti mojí spotřebě jako souboj Davida s Goliášem. Jen v tomhle případě Goliáš nemilosrdně vítězil. Neměl jsem vůbec chuť na tuhou stravu a snažil se to ujet na sacharidový prášek, který jsem si šetřil ještě od startu závodu na krizové chvíle. A že jsem krizi měl.

Několikrát to vypadalo, že začne pršet – na obloze se mraky bláznivě honily. Každá přeháňka ale během deseti minut přestala. A takhle to bylo po celém Kyrgyzstánu.

V prudších pasážích se mi točila hlava a ztrácel jsem sílu v nohách, takže jsem dost času ztrácel tlačením. Pár závodníků, včetně Tomáše Hadámka, mě předjelo.

🫤 Mimo komfortní zónu

Těsně pod vrcholem jsem slyšel podivné hřmění, ze kterého se vyklubala kamenitá lavina. Někdo tam křičel – utíkej – ale nevěděl jsem kam. Ozvěnou se to šířilo úplně všude a přes hustou mlhu jsem nemohl vědět, jestli bych neutíkal do náruče laviny. Nakonec to ale utichlo. Jako by se nic nestalo jsem pokračoval dál.

Nahoru jsem se dostal skoro za 7 hodin a celkově jsem v tom jednom kopci nastoupal 2273 výškových metrů. Na vrcholu se s tím počasí přestalo párat a pouštělo do mě opakovaně přívaly deště a sněhu.

Z vyprávění ostatních jsem věděl, že těžká sekce tady teprve začíná! Nejdřív jsem si myslel, že to jen přehání, protože kratší sjezd byl relativně v pohodě. Jen hodně zablácený. Když jsem ale pokračoval skrz údolí, pochopil jsem, že varování se týkalo téhle sekce.

Nejdříve to nebylo tak zlé – občas nějaké balvanové pole, ale z větší části se to dalo jet. Jenže nenápadně se všechno zhoršilo. Cesta, spíš nezřetelná pěšina, mě zavedla vedle řeky, kde jsem se často pohyboval po svahu. Jak se počasí horšilo, foukal silný vítr a pršelo, hrozně to tam klouzalo. Místy se mi bahno nabalovalo na kola. Neustále jsem navíc překonával potoky a chodidla mě hodně studila. Začal jsem si říkat, že tohle je mimo moji komfortní zónu.

Já blbec jsem si navíc nevzal nepromokavé rukavice a svoje teplé si kompletně vymáchal. Ono to teď docela šlo, protože jsem se pohyboval pomalu, ale kdybych v nich jel, vítr by mi ruce rychle zamrazil.

Byla mi trochu zima na trup, ale nechtěl jsem se zastavovat a převlékat se. Bylo to tak na hranici toho, co jsem dokázal vydržet.

Šla na mě krize. Ale nebylo to ta krize, která vás donutí zastavit. Já se nemohl zastavit! V tomhle počasí rozhodně ne. Pořád jsem doufal, že ten úsek skončí, že přestane pršet a aspoň na chvíli vysvitne sluníčko. Měl jsem svůj bivy, kde jsem se mohl schovat, ale reálně jsem v něm v dešti ještě nespal a nebyl jsem si jistý, jak to zvládne.

👴 Nejsem tam sám

Co mě udivilo nejvíc, tak uprostřed té fujavice jsem narazil na postaršího pána s klasickými nosičovými brašnami, jak tlačí kolo přes potoky. Bylo vidět, že má místy potíže kolo protlačit. Nevypadal, že by byl součástí závodu – ani teď zpětně v archivu trackerů jsem ho tam nenašel. Pomohl jsem mu s kolem přes jednu říčku a ptal jsem se ho, jestli je v pořádku. Rukavice měl rozhodně lepší než já. Když mi potvrdil, že je v pořádku, pokračoval jsem vlastním tempem dám. Můj tepelný komfort závisel na tom, že se pohybuji rychle. Necítil jsem se dobře, že ho tam nechávám, ale sám jsem měl co dělat, abych se odtamtud dostal.

Asi hodinu před koncem toho úseku přestalo pršet a v dálce jsem dokonce viděl modrou oblohu – do údolí se ale slunce už nedostalo. Vymotal jsem se z toho těsně před setměním – za to jsem byl rád. V noci by to byla sebevražda.

Můj původní cíl bylo dostat se až nahoru na Arabel Plateau a ještě znovu sjet dolů k jezero Issyk-Kul – to mi ale v tu chvíli přišlo nepředstavitelné. Když na mě z přepravního kontejneru mával další závodník, ať se tam jdu schovat, nedokázal jsem odolat. Ten den jsem si toho už prožil příliš, abych v tom neslavném psychickém i fyzickém stavu drandil do noci. Od snídaně jsem usrkával svůj sacharidový nápoj, občas jsem ukousl kus sušenky, ale na víc jsem se nezmohl.

Za ten den jsem neujel ani 80 kilometrů, ale v tu chvíli jsem byl rád, že jsem rád…