Den #1 Jak jsem si o to říkal

Poslední noc před startem byla hektická. V Oši jsme si zabookovali celý byt a okupovali ho jako čtyři svobodní mládenci. Nedalo se tam hnout, všude po zemi se válely kusy výbavy a Tony ve vaně měnil olej ve vidlici. Já jsem se do toho pokoušel vařit kari. Nesehnal jsem všechny suroviny a u některých jsem si nebyl jistý, co jsou reálně zač. Překlad, co mi nabídl Google Translate, se dal vyložit různě. Nejdříve jsem byl k chuti svého výtvoru skeptický, ale nakonec jsme si na tom všichni pochutnali nebo mi kluci umě lhali.

Blížili jsme se do finále a na povrch vyplouvaly nedořešené technikálie:

• Tomáš Hadámek měl problém s Dubnitalem, ucházel mu a zkoušel vyměnit ventilek. Můj byl naštěstí v pohodě. Bylo mi ctí zvolit stejné obutí jako tenhle offroad mág.
• Tomáš Fabián si nenahrál mapové podklady. Líbila se mu představa, že by jimi disponoval. Ještě že měl takového borce přes navigace jako jsem já, že? Ono to nebylo tak jednoduché, ale podařilo se mu pár hodin před startem získat přístup k počítači od nějaké paní v baru a podklady si tam nahrát.
• Tonymu ztuhla vidlice, takže měnil olej. Já ji měl akorát přefouklou, protože mi přišla moc měkká, ale nechal jsem se ukecat, odfoukl ji a bylo to dobré.
• Tomáš Fabián kromě mapových podkladů zatoužil i po žďáráku od Tonyho. S sebou měl nouzový SOL Escape Bivy a začalo mu docházet, že v Kyrgyzstánu to nebude úplně sranda. Tony se celou noc rozhodoval, jestli si s sebou vzít stan a mohl by bivy Tomášovi vypůjčit. Nakonec ho získal.
• Zjistil jsem, že mi chybí v multiklíči torx bit, ale neřešil jsem to - na co bych ho asi potřeboval?
• Na poslední chvíli jsem se pokoušel natočit video o tom, proč je Silk Road Mountain Race tak těžkej závod - a na konci jsem krátce vyzpovídal i Tomáše, kteří právě dělali domácí úkoly 😉

Spát jsem šel až v půl dvanáctý, což pro mě - skřivana - nebylo ideální. Normálně chodím v deset, ale dopředu jsem se smířil s tím, že na tenhle závod pojedu v suboptimální formě. Ono s těmi přesuny, jinou časovou zónou, cizím prostředím a stresem okolo to ani jinak nešlo. Tohle bylo hlavně dobrodružství - a že se mi ho dostalo plnými doušky.

👮 Tak přidejte

Doma jsem byl ještě plný obav, kterými jsem se po nocích zabýval. Jakmile jsem se ocitl před startem a odevzdal jsem svůj drop bag do cíle, všechno to ze mě spadlo. Nemělo cenu si dělat starosti, protože už nebyl čas cokoliv změnit. Nemohl jsem si vzít nějakou výbavu navíc. Co jsem měl, to jsem měl a s tím jsem si musel vystačit na 1900 kilometrů. Teď jsem měl důvěru, že co se stane, to se nějak vyřeší. Hlavně jsem se těšil, až konečně vyrazíme.

V sále proběhla rozprava, která mi šla jedním uchem tam a druhým ven. Klasicky se nestíhalo, takže prý byla zkrácená, ale start v šest se stejně neuskutečnil. Dostal jsem brevet kartu, kam budu dostávat na checkpointech razítka, a byl jsem připraven.

V 18:07 to začalo. Ani nevím, jak bylo odstartováno, ale masa 235 těl vyrazila na průjezd Ošem (nebo Oší? 🤔). Ulice před námi proráželo policejní auto. Řidiči se většinou netvářili otráveně, že musí stát na okraji, ale natáčeli si nás a mávali.

Celé to ale bylo nepříjemné, protože policejní auto jelo konstantní rychlostí i z kopce, kde jsem zbytečně brzdil. Ne všechny městské silnice se dočkaly asfaltu. Chvílemi jsme projížděli spíš staveništěm s tenkou vrstvou bahýnka. Já si to kolo zadělal hned po startu!

Konečnou téhle kolony se stal okamžik, kdy někdo zařval, že jedeme blbě. Opravdu - v navigaci čára zmizela. Půlka cyklistů z ničeho nic brzdila a zběsile se otáčela, aby se kolem kamionů prosmýkla do vedlejší ulice. Nevěděl jsem, jestli to je ještě pořád neutrální start nebo už začal závod. Policejní auto se nás snažilo dohnat, i když to mělo těžké.

😱 Tak se to stalo

Naše česká skupina využila místní znalost, věděla, že se bude prášit a nakoupila si dopředu roušky. Dal by se využít i šátek, ale ten jsem nechtěl mít na krku, protože by mě akorát přehříval. Rouška se vyplatila. Prach vytvářel nejen peloton, ale i projíždějící auta a kamiony. Občas jsem viděl jen na pár délek.

Asi po 25 kilometrech se to uklidnilo, balík se roztrhal a jelo se do kopců po štěrkových cestách. Necítil jsem se moc fit a dýchalo se mi špatně. Já starty závodů nemám moc rád. Navzájem se hecujeme a jedeme zbytečně rychle. Už jsem se těšil, až budu pěkně sám a budu si povídat s koni a krávami.

Jakmile se cesta proměnila na lehčí sjezd, padlo šero. V ten moment se stala ta událost, která podstatným způsobem změnila celý závod. Chytil jsem druhý dech a jel trochu rychleji než normálně, hlavně za horší viditelnosti. V jednom úseku byla několikacentimetrová vrstva prachu, ve které se mi sklouzlo přední kolo a já letěl rovnou k zemi. Kousek za mnou se držel Tony a hned se mě ptal, jestli jsem OK. Přisvědčil jsem. Odřené koleno, ale to nic není. Chtěl jsem nasednout, když jsem zjistil, že na jednom konci řidítek nemám grip, ale jen holou trubku. Ta navíc byla zlomená.

„OK,“ pomyslel jsem si. První pocity - tohle bude zajímavé. Vítěz závodu je jenom jeden a mně bylo jasné, že já to nebudu. Co ale můžeme mít všichni je příběh a právě v ten moment jsem začal psát ten svůj. Nebo spíš žít. Kolem mě projížděli závodníci a ptali se, jestli jsem OK. Co jsem měl říct? Navíc stejně během jedné vteřiny mizeli ve tmě.

🕰️ Byl to osud

Ukázalo se, že tenhle úsek má co nabídnout a pár dalších lidí se tam složilo do prachu. Další jsem zkoušel varovat, ale hlavně v hlavě řešil, jak se z téhle lapálie dostat. To nejdůležitější jsem měl rozhodnuté prakticky okamžitě - nehodlám se vzdát.

V Kyrgyzstánu jsem byl už deset dní a investoval jsem příliš času, peněz i energie, abych to vzdal po padesáti kilometrech. Nemluvně o tom, že jsem se pokoušel o triple, tj. dojet v jeden rok ještě Atlas Mountain Race i Hellenic Mountain Race. To všechno jsem měl splněné - zbýval poslední. A ten jsem mínil dokončit za každou cenu.

Vtipný je, že několik týdnů před závodem jsem natočil video, co si beru jako náhradní díly pro bikepacking. Řidítka jsem tam vyloženě zmínil, že si je fakt neberu, že jsem je nikdy nezlomil, a že při nejhorším bych sehnal nová v kdejakém zapadákově. Byl čas dokázat, že co jsem ve videu řekl, to je pravda.

Nemělo cenu tam zůstávat. Sesbíral jsem z cesty kusy gripu a držáku na světlo a pokračoval jsem opatrně dál. Chtěl jsem dojet na hlavní silnici, kde jsem plánoval sehnat taxíka zpátky do Oše. Cestou jsem se pokoušel nainstalovat si místní Uber a nadával jsem si, že jsem si to nevyřešil dopředu. Skončil jsem na tom, že jsem neznal svoje kyrgyzský číslo a nemohl jsem přijít na to, jak ho získat. Bez něj jsem nezískal přihlašovací kód. Bylo to hlavu. Až další den jsem objevil kartu s údaji včetně čísla vloženou ve svém pasu.

Jak jsem držel řidítka, karbonové střepiny se mi zabodly do ruky, takže jsem radši nalomený kus utrhl úplně - schoval si ho a dovezl ho do cíle jako svoji trofej. Chtěl jsem si posunout brzdovou páku blíž k představci, ale ejhle - byly na torx 😂 Přesně na ten bit, který jsem nechal doma v domnění, že ho na kole nemám a ušetřil jsem asi 2 gramy. Co naplat…

Dojel jsem až k silnici, kde jsem použil svůj šarm. V tomhle závodě jsou přísná pravidla na pomoc od místních. Nesmíte si o ni říct, ale můžete ji přijmout. Proto jsem nasadil srdceryvný výraz a tvářil se nadmíru zmateně. Dobře jsem věděl, jak to v podobných zemích chodí a velmi rychle mě obestoupila skupinka místních ochotná mi pomoci. A jakou pomoc jsem dostal, to jsem nečekal.

🧑‍🔧 Opravář karbonu

Pán přinesl kus klacku, kamenem ho zarazil do řidítek a nasadil hodně základní grip. Že tu najdu opraváře karbonu, to jsem nečekal. Když jsem ho požádal o zkrácení trčící dřeva, jako mávnutím kouzelného protku se objevil člověk s pilou. Drželo to docela dobře. Kdybych na tomhle dojel celý závod, bylo by to epický. Kdyby se mi to stalo někde ke konci, pár set kilometrů bych na tom klidně dal. Já ale teprve začal a uvědomoval jsem si, že tohle může být rychlej lístek do sanitky … teda, kdyby tu nějaká byla. Nevím, jestli tam ještě není něco naprasknutého a s tím gripem bych si odrovnal všechny nervy v ruce. Pořád jsem se pokoušel dostat zpátky do Oše.

Podařilo se mi najmout místní dvojici se semitruckem. Usmlouval jsem cenu na čtyři tisíce somů - zhruba tisíc českých korun. Byl to přestřel, ale v tu chvíli to pro mě tu hodnotu mělo. Cestou jsem hledal hotel přes booking, kde se v Oši ubytovat - pochyboval jsem, že cykloobchod bude mít otevřeno o půlnoci. Musel jsem to řešit až další den. Ještě jsem absolvovat dva hovory v angličtině, kdy Kyrgyzové volali nějakým svým známým, abych s nimi dojednal, kam přesně chci jet.

Úspěšně mě vysadili u hotelu. Tam všechno zhasnuté, takže jsem volal na číslo ubytování, kde paní mluvila plynně rusky. Nakonec jsme se nějak komunikačně synchronizovali a pustila mě dovnitř.

😐 Opravář Garmina

Moje řehole v tu chvíli ještě neskončila. Zasekla se mi navigace a když jsem se ji pokusil restartovat, nedošla dál než k bootovací obrazovce. Zkusil jsem nějaký random návod na netu, kterým jsem Garmina resetovat do továrního nastavení a trávil noční pohodu opětovným nastavováním a nahráváním trasy. Všechno mi zmizelo. Měl jsem štěstí, že mapový podklad mi tam zůstal.

A ani potom jsem neusnul rychle. Přemýšlel jsem, jak v týhle díře seženu nová řidítka. Jedno mi bylo jasné – z karbonu nebudou.

🤝 Bonusová videa pro členy kanálu

Podpoř mě na YouTube kanále a získáš přístup k unikátnímu, bonusovému obsahu:

58 km

Vzdálenost

732 m

Převýšení

3:19

Doba

Zobrazit aktivituStáhnout GPX

Publikováno 23. září 2025

Silk Road Mountain Race 2025

• Máme to na salámu
• Aklimatizační vyjížďka
• Den #1 Jak jsem si o to říkal

💬 Zatím bez komentáře

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Odeslat

Chci upozornit na nové komentáře