Aklimatizační vyjížďka

Vlnovkové odkazy jsou affiliate a nákupem přes ně získávám provizi.

This post is available in English 🇬🇧.

One does not simply ride the Silk Road Mountain Race. Pokud se vydáte za hranice svého rodného kraje, nebo spíše rodného kontinentu, je užitečné se aklimatizovat. Tady v Kyrgyzstánu bylo nejdůležitější zvyknout si na vysokou nadmořskou výšku. Nebyl to ale jediný aspekt. Vyspávali jsme časový posun, učili se, co se tu prodává v obchodech, jak tu vypadají cesty a jak se dá domluvit s místními. To by byla spousta stresu, přicházet na to až při závodě.

Právě proto jsme tu byli deset dní dopředu a už první večer jsme vyráželi do nejbližších hor, abychom pomalu stoupali výš a výš. Chtěli jsme zmizet z města, kde byl hrozný smrad.

Připravili jsme velmi neurčitý plán - přejet pohoří jižně od Oše a dostat se do prvního base campu pod Lenin Píkem, který byl zároveň i prvním checkpointem závodu. A dál? Tak daleko jsme neplánovali - pamatujte z minulého dílu - měli jsme na salámu.

⛰️ Spíme na Sněžce

Asi o půl dvanácté večer jsme se dostali někam na úroveň naší Sněžky a ustlali si na rovné ploše. Poprvé jsem tu vyzkoušel svůj spací systém naráz:

• Bach Heads Up Bivy - který jsem dostal asi 14 dní před odletem a jednou ho postavil na zahradě.
• Nemo Tensor Extreme Wide - extrémně izolovanou, odolnou (a těžkou) karimatku, kterou jsem si vypůjčil. Uznávám, že se na ní spalo jako na peřince.
• Cumulus X-lite 200 - klasika, kterou vozím všude.

Kolem Oše je tepelný ostrov, takže jsme zimy nemuseli bát. Jako problém se ale ukázalo to, že jsem na tenhle trip vyrazil se samými sovami, které každý den vstávaly velmi neochotně, jako by propařily celou noc. Já jsem zvyklý vstávat každý den v 6 ráno a ještě si libuju, jak se můžu sbalit bez protivného se opékání na slunci. Ta velká žlutá koule je totiž můj úhlavní nepřítel.

Další den jsme vyrazili v 10! Ještě si tam fotili kola na rigs of Silk Road Mountain Race na bikepacking.com. Já jsem tuhle aktivitu odmítl s tím, že nechci dodržovat milion pravidel, co má fotka mít, a nechci znovu popisovat svoji výbavu. A kdo chce, pro něj mám video 👇

🏙️ Ne všechny cesty vedou do Říma

Kluci se vydali random, prudkou cestou dolů s tvrzením - takhle široká komunikace přese musí někam vést. No nevedla, takže jsme se vraceli zpátky nahoru. Tomášové navrhli vykašlat se na cestu úplně a vzít to kolmo rovnou do kopce přes nějaké roští a já jsem pochopil, že tahle aklimatizace bude těžší než samotný závod. Naštěstí Tony vyhrál kámen-nůžky-papír, takže jsme pokračovali cestou pro lidi.

V tom vedru jsem se sotva hýbal a to jsme ani nebyli moc vysoko. Jak tohle celé dám?

Naštěstí, jakmile jsme vyjeli hlavní kopec, úporné stojky přestaly a cesta nabrala rozumný sklon. Brzy jsme si udělali první aklimatizační test - nákup v zapadlé dědině. Krámek byl malý, ale samoobslužný. Zboží tam nebylo mnoho, ale to, které tam bylo, bylo maximální. Obrovská zmrzlina. Obrovská Snickerska. Obrovská Bouty. Obrovské balení benzínkových croissantů. Obecně to vypadalo, že doplňování zásob bude těžké, protože jsem nevěděl, co koupit!

Hned potom další zkouška - najít místní restauraci. U první, kde jsme to chtěli zkusit, nám nějaký pán pořád vykládal - zakryté, zakryté. Ale dovedl nás do jiné, kde provedl krátký rozhovor a oznámil nám - zakryté. Naštěstí místní znalosti toho pána byly nekonečné, ukázal nám třetí restauraci, která naštěstí zakrytá nebyla. Dali jsme si výbornou smaženou rybu s chlebem. O čerstvost jsme se nebáli, picli ji před našima očima.

Návštěva místní kadibudky mě ještě naučila, že místní toaletní papír nemá díru!

🖤 Uhlí jsme si mohli nakopat

Někde v horách jsme si našli něco, co bylo na mapách.cz označeno jako camping spot a rozhodli jsme se tam vydat. Bylo to asi ve 2200 metrech nad mořem a chtěli jsme se aklimatizovat postupně. Tohle se nám zdálo jako ideální začátek.

Cesta by byla, co se povrchu a vertikální výstupků týče, snadná, ale brzy jsme zjistili, že vede k uhelnému dolu. Míjel nás jeden kamion za druhým a výřil obrovské množství prachu. Nasadil jsem šátek, abych toho zbytečně moc nenadýchal. Potkávali jsme na cestě i pastevce vedoucí stádo a i ti měli roušku.

Ke konci se to uklidnilo. Občas jsme zahlédli auto, jak zastavilo u nějaké uhelné žíly, vystoupil z něj člověk s krumpáčem a nakopal si asi pro osobní potřebu. Na kempovací místo jsme dojeli v 9 večer - a byl tam dokonce i přístřešek! Tomášové a já jsme si ale stejně postavili spaní mimo - abychom vyzkoušeli naše vybavení v dešti. Jenže jen chvilku zakapalo a pak nic.

Další den „se vyráželo“ v 10:30! Využil jsem chvíle klidu a lezl tam na kopce okolo. Ty cykloturistický boty Shimano SH-EX700 se tu v Kyrgyzstánu vyplácely. Byl jsem rád, že jsem si nebral žádné tretry s karbonovou podrážkou. To bych hodně brzo někde zahučel.

🐄 Farma zvířat

Pomalu jsem chápal, jaká je tady v okolí krajina. Většina cest vede nekonečnými údolími, ze kterých z obou stran šplhají prudká úbočí. Dobytek - hlavně krávy a ovce - tu je všudypřítomný. Najdete tu i volně pobíhající koně, jak se pasou na trávě.

Neřekl bych ale, že je to nějaký ráj zvířat. Občas jsme u cesty narazily na mrtvou, z poloviny sežranou ovci nebo krávu. Někteří koně mívali svázané přední nohy, aby nemohli klusat, nebo byli přivázání řetězy k zemi. A když vezou tučného turistu, pomalu se nesmí ani napít.

Další spaní jsme si vyhlédli v jurt kempu v nadmořské výšce 3000 metrů nad mořem. Byl to pořád ještě pozvolný výstup? Výška se už na mě začala projevovat, i když jsem si nebyl jistý, jestli to není jen vedrem. Stín by tu člověk jen těžko pohledal a slunce pražilo silně. Cesta se naštěstí vinula vedle potoka, takže nebyl problém se osvěžit.

V jurt kempu jsme měli ještě čas, takže jsme chtěli vystoupat trochu výš a pak se vrátit zpátky. Dostal jsem se do 3500 metrů nad mořem a dál už jsem nemohl. Bylo mi zle. Nechal jsem kluky ať jedou ještě výš, ale sám jsem se vracel dolů.

💊 Pomůžou mi drogy?

Před aklimatizací jsem zkoušel brát Ginkgo bilobu, která má podle některých studií symptomy výškové nemoci zmírnit. Buď moc nefungovala nebo jsem mohl být rád za symptomy, které jsem měl teď. Typické příznaky akutní horské nemoci dle Wikipedie:

• nechutenství, zvracení
• nespavost
• únava nebo slabost
• nejistota
• malátnost
• vrávoravá chůze
• časté močení, přitom ztráta pocitu žízně, nutné doplňovat tekutiny pro předcházení riziku dehydratace

Snad kromě častého močení jsem si tohle bingo splnil celé.

14 dní před odletem jsem ještě bral probiotika, což se obecně snažím dělat před jakýkoliv závodem. Ultra je často soubojem střev.

🏕️ Jídlo jsem podcenil

V jurt kempu jsme se seznámili s turistkami z Polska - Dominikou a Aniou, se kterými jsme další den měli „zajímavý souboj“. Neměli jsme konkrétní plán, jak se dostat na druhou stranu hor, ale po průzkumu mapy jsme seznali, že existuje jediná rozumná cesta - přímo přes Jiptick pass. Tony si pak vzpomněl, že tohle sedlo už jednou bylo na Silk Road Mountain Race. Teď jsem si našel, co se o sedle, které jsme si zvolili na postupné zvykání si v Kyrgyzstánu, píše:

What was probably already one of the hardest passes ever to be included in this race, was recently turned into a real test of character and will power by a massive landslide that has added some really steep hike a bike to avoid a dangerous section of loose scree.

Riders pushed, carried and generally forced their bikes over this 4185M monster for most of the day. Some riders said this was not hike a bike but rather push up a bike, with arms and shoulders aching more than their legs.

V překladu - bylo to kurva vysoko a kurva těžký. Že je to vysoko, to jsme samozřejmě věděli. Asi to nebyla nejlepší aklimatizační technika, ale přes ten kopec jsme se prostě museli dostat. Stůj co stůj.

V jurtě jsme si dali večeři. Ten jeden čtvereček masa, co jsem dostal v jídle, jsem nabídl Tomášovi Fabiánovi, který ho s chutí risknul. Mně trochu docházelo jídlo, ale jeden ramen na zítra jsem ještě měl. Ania se nade mnou slitovala a darovala mi tyčinku s příchutí mrkvového koláče, která byla dle jejích slov stejně tak hnusná, že by raději umřela hlady.

Pořád mě bolela hlava, což jsem se pokoušel vylepšit aspirinem. Navíc jsem měl pocit, že mám zvýšenou teplotu. Nespali jsme v jurtě, ale postavili jsme si svoje přístřešky. Chtěl jsem trénovat, jak se to staví a balí. V noci už byla trochu zima, takže jsem přioblékl teplejší ponožky a Alpha Hoody z Nalehko. Pomohlo to. I když…

🤕 Ta výška píše

Moc dobře jsem se stejně nevyspal, aspoň mi to tvrdili Garmin hodinky. Zapnul jsem si i měření oxymetrem, které mi ukazoval hodnoty kolem 86 %. Nic moc. Jak se udělalo na ránem chladno, zjistil jsem další nepříjemnost s mým bivy. I když to nebyl čistě pytel, kondenzovala se mi tam voda. Nebylo to strašné, ale zvláště u nohou toho nebylo úplně málo. Pokud to šlo, snažil jsem se mít ten bivy co nejvíce otevřený, abych „páru“ větral.

Ráno se celý jurt kemp probouzel. Konečně jsme vyrazili v rozumnějším čase, chvíli po osmé. Stihl jsem ještě snídani. Jednotlivé skupinky stoupali na Jiptick pass. Kromě nás a turistek z Polska tu byla i skupina z Izraele nebo někdo se zajištěním odnosem zavazadel. Zvláštní, že půlka lidí tu byla buď nezaměstnaná nebo před bankrotem.

Co se týče značení kudy na vrchol, samozřejmě neexistovalo. Asi jsme se měli zeptat v jurt kempu. Každopádně podle mapy tam vedly dvě cesty. Pokud jste sledovali moje video o mapách.cz, jistě tušíte, že existují dva druhy nezpevněných cest - čárkované a tečkované. Čárkované by měly být spíš gravel like a tečkované nějaký mordor pro turisty, i když často to je jen úzká pěšinka. Tak jsme si řekli - zkusíme to po té širší - to určitě bude pro kola. Omyl!

Právě tahle cesta byla zasypána obří kamennou lavinou. K ní jsem se dostal ještě v docela dobré náladě. Do 3500 metrů nad mořem mi to moc nešlo. Byl jsem zadýchaný a cítil jsem se jako žužel v nose. Pak se to na chvíli srovnalo, což ani souviselo s tím, že cesta nebyla tak prudká. Jenže pak ta lavina…

Byl jsem trochu napřed a zkusil jsem ji sám překonat napříč. Byla to velká chyba. Najednou se mi pod nohama začaly sypat kameny a já se tam držel spíš silou vůle než mechanikou mých svalů. Cítil jsem se jako čaroděj. Bezmocný čaroděj. Proto jsem se raději vrátil.

🥾 Namazali si nás na chleba

Tomáš Hadámek se toho nebál a vylezl na téměř kolmou, sypkou stěnu. Ale tam se mi ani za boha nechtělo. Pak naštěstí Tomáš Fabián objevil velmi úzkou stezičku, přes sypkou stěnu, kde se jakž-takž dalo projít. Pak už jen stačilo přenést kolo přes další části laviny, která byla z větších kamenů, takže se tolik nesypala. Nahoru na Jiptick pass jsme se dostali asi po pěti hodinách. Na 10 kilometrech jsme nastoupali 1300 výškových metrů. Z výšky jsme krásně viděli, že druhá pěšinka byla mnohem příjemnější.

Nahoru jsem se vydrápal z posledních sil. Jestli takhle budou vypadat všechna sedla v závodě, nevím, jak to dám. A to navíc bylo hezky. Nedokázal jsem si představit překonávat tohle za špatného počasí. Bolela mě hlava a nemohl jsem to kolo ani tlačit rovně.

Nahoře výhledy pěkný. Ani jsem si neuvědomil, že poprvé v životě vidím sedmitisícovku. Ty hory byly tak vysoký, že jsem si myslel, že to jsou mraky.

Dolů jsem vyrazil napřed. V té nadmořské výšce mi bylo zle a potřeboval jsem slézt. To byl oříšek. Terén tam byl těžký, že bych ho sotva jel v normálním stavu. Teď, jak se mi motala hlava a nebyl jsem schopný udržet rovnováhu, jsem si na to vůbec netroufl a pořádný kus potlačil.

Na druhé straně Jiptick pasu, v jurt kempu, už měli Ania a Dominika postavený stan. Byly rychlejší nejen při cestě nahoru, ale stihli to i dolů. Bral jsem to jako názornou ukázku toho, jak může tenhle závod vypadat. Nejtěžší to měl Tony, který měl na kole nejvíc věcí a přes sypkou lavinu musel některé brašny přenášet zvlášť.

🚸 A ruku, ruku máte?

Jurt kemp byl v nadmořské výšce 3200. Kluci ještě sjeli do města nakoupit zásoby, ale mě už odtamtud nikdo nedostal. Dal jsem si další aspirin, abych utišil bolest hlavy, ale o moc lépe jsem se necítil. Nadmořská výška mi dávala hodně zabrat, pořád jsem ale věřil, že závod někam dám. I kdybych se měl do cíle doplazit. Fakta byla jasná - 4200 jsem dal a tak vysoké sedlo ani v závodě nebude. Tam se přehoupneme jen lehce přes 4000.

Hned vedle jurt kempu byl potok, kde jsem doplňoval vodu. S vodním filtrem to byl zdlouhavý proces. Měl jsem s sebou Katadyn BeFree s uhlíkovým filtrem, ale uhlík jsem z toho nakonec vyndal, protože mi to přišlo moc pomalé. Zvláště filtrovat to do vodního vaku bylo otravné, protože jsem měl málo končetin. Byl to ale asi jen můj závodní duch. Hannes mi říkal, že má úplně stejný a jeho filtr je rychlý. To ale nebude tím, že bych měl horší kvalitu, jen jiné vnímání času. V závodě jsem se později rozhodl filtrovat vodu ve vaku pomocí dezinfekčních tablet a do bidonů a do pusy přímo přes Katadyn. Že jsem mohl mít vodu okamžitě, byla s filtrem rozhodně výhoda.

Za celý den jsem najel 19 kilometrů. Dalo by se říct, že jsem se flákal.

V noci jsem se opět vyspal celkem zle. Budil jsem se. Vysoký tep. Vysoké všechno. Kromě kvality spánku. Další den nás ale nečekalo žádné vysoké sedlo.

V Kyrgyzstánu, hlavně na vesnicích, jsou lidi, a hlavně děti, hrozně rády, že vás vidí. Skrz celou zemi dodržovali několik rutin. Mávalili na nás a volali „hello“. Chtěli si s vámi plácnout. Když jsme zastavili, chtěli si s námi podat ruku, znát naše jména a odkud jsme. A pokud se zdržíte moc dlouho, začnou ochytávat a zkoumat vaše věci. Mluvili směsicí angličtiny a ruštiny.

🚮 Kam s odpadem?

Sjeli jsme si do Sary-Mogol. Asi po třech nocích jsme měli znovu internet! V těch údolích vůbec nebyl signál. Teda v jeden moment jsme signál měli - přímo na vrcholku Juptick passu - i když moc rychlý nebyl.

Vyzkoušeli jsme další obchod - tentokrát to nebyla samoobsluha. Museli jsme říkat, co chceme, takže vybírání bylo o to těžší. Paní z nás nakonec byla tak zoufalá, že nás pustila za pult.

Nakonec ale obchody tak tragické nebyly. Byly tam různé věci, co se daly brát na váhu - sušené ovoce, oříšky i sušenky, které chutnaly vcelku dobře. Koupil jsem i nějakou šuměnku, chleba a sýr. Ten výběr nebyl vůbec zlý.

Trochu problém byl co s odpadem. Prakticky tu neexistovaly koše. Později jsem se dozvěděl, že tu funguje systém krabic. Před obchodem, nebo někdy i uvnitř, je krabice, kam, pokud jste si něco koupili, můžete dát odpad. Ten pak nejspíše majitel spálí nebo vyhodí na poli. Co se dá dělat. Tyhle krabice jsem později identifikoval i v Oši, akorát byly mnohem větší. A podle nich jsem byl schopný identifikovat obchod s koly, protože do ní byly naházené řetězy, kliky a další ojetý, komponentový materiál.

Noc jsme chtěli strávit v 3500 metrech, což mělo být naše maximum. Pak už to chtělo začít trochu regenerovat - nemá cenu se před závodem moc zhuntovat. A ani v závodě jsem nikdy neplánoval spát tak vysoko, vždycky jsem chtěl sjet alespoň trochu dolů. Už jsem se dost zhuntovaně cítil.

🚖 Taxi s místními

Noc opět strašná, stejně jako ráno. Dojeli jsme do Lenin Pik base campu, kde bylo i budoucí CP1. Jídlo předražené, což předznamenávalo věci budoucí. Kluci ještě chtěli vyjet na Traveller’s Pass, kousek nad 4000, což jsem je s chladnou hlavou odmítl a lehnul si za jurtu. Výš už mě nikdo nedostane!

Byl jsem tak unavený, že jsem velmi chabě a cynicky protestoval proti jejich návrhu se do Oše vrátit po trase závodu. Nakonec jsme se ale domluvili, že by to nebylo příliš moudré a trasu jsme si zkrátili a na zbytek jsme si chtěli vzít taxíka.

Po Pamírské dálnici jsme se pomalu vraceli zpátky do hor. V půlce jsme se vyspali, na hodně pichlavých kytkách, ale karimatka to vydržela a pokračovali další den. Ve vesnici jsme potkali Hannese, kterému už přišlo kolo. Obecně bylo velmi snadné narazit na další účastníky Silk Road Mountain Race.

Pro nás tohle bylo štěstí, protože jsme se mohli vyptat, jak to tady funguje s dopravou. V base campu Lenin Piku nám samozřejmě nabídli odvoz za nekřesťanské (v téhle zemi asi spíš nemuslimské) peníze, což jsme odmítli. Nejlevnější způsob, jak se zde dopravovat je tzv. maršrutkou. V zásadě je to menší autobus, který vyjede, až se naplní cestujícími. Přepravní háky na kole tam sice nenajdete, ale když si koupíte místo navíc, řidič váš pravděpodobně vezme.

Je to zajímavé, jak my v západních zemích jsme často svazování pravidly, která nám sice mají poskytnout jasný řád a bezpečí, ale zároveň nás nesmyslně omezují. Zkuste si u nás pronést do autobusu kolo. V žádném případě! To je proti předpisům! Je to nebezpečné! Je to proti přírodě!!! I kdyby byl třeba celý autobus prázdný. V Kyrgyzstánu to bylo o domluvě a ochotě.

😪 Pojďme regenerovat

Stoupali jsme do sedla Koydzhuly - jestli se tak vůbec jmenuje. Na mapách.cz to jméno je, ale na Googlu to nenajde jediný výsledek. Cesta nahoru každopádně byla vcelku snadná, dolů byl zajímavý sjezd. Sjezd tak zajímavý, že jsem se v něm rozbil. Tony mi hned přispěchal na pomoc a otevřel tak velkou lékárničku, že by se ta moje dovnitř vešla asi 5x. Nešlo o nic vážného, jen pochroumané koleno. Možná jsem si i nakřápnul řidítka, ale to netuším.

Sestoupili jsme do 2500, takže jsem se mohl i trochu lépe vyspat. Nebyl jsem si jistý, jestli spánek mezi popadanými kameny bylo nejlepší rozhodnutí, ale už jsme nikam dál nechtěli. Na mapě to bylo označené jako místo vhodné ke kempování. Ještě před večerem se honily divné mraky, ale nakonec to byla klidná a docela i teplá noc. Ukolébavku nám zpíval potok.

Spala s námi i Marika z Lotyšska, díky které máme pár hezkých fotek 👇

Abych to shrnul, ráno jsme sjeli do civilizace a sehnali taxík. I ten fungoval jako maršutky - tj. nebylo to soukromé taxi, ale sbíralo se tolik pasažérů až se celé naplní, ale měl prostor na zavazadla - kola - takže cesta byla komfortnější. Do klasické, levnější maršutky bychom se všichni najednou blbě se čtyřmi koly vešli.

V Oši jsme si vyhradili dvě noci na regeneraci - spíš jsme si měli vyhradit tři - a nic nám nebránilo vystartovat tohle životní dobrodružství na Silk Road Mountain Race.

12. září 2025

Silk Road Mountain Race 2025

• Máme to na salámu
• Aklimatizační vyjížďka

💬 Zatím bez komentáře

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Odeslat

Chci upozornit na nové komentáře