Den #1 a #2 Jak jsem přepumpoval pumpičku

Asi to nebyl vrcholný cyklistický okamžik. Kolem se vznášela těžká mlha, která zalézala za zipy a proplétala se skrz umělá vlákna. Nenechala jedinou nitku suchou. Jako svoji záchranu jsem si zvolil velkou porci horké čokolády. Otázka, jestli se šlehačku, byla naprosto zbytečná. Tonda o šlehačku nestál. Místo toho si u nádeníků s míchačkou poručil kladivo. Na kole jsem seděl 32 hodin, do Břeclavi mi zbývalo ještě 300 kilometrů a noc si už chystala svoje mrazivé obětí. To musí být ta typická moravská pohostinnost.

Zpátky na začátek

Moravia Divide je jedním z mnoha závodů „poháru UltraBikers cupu“ a vzhledem k letošní hojné účasti je i jeho výkladní skříní. Na startovce se míchala známá jména a bylo jasné, že tempo bude vražedné. Do Javorníku se mělo sjet přes sto hlav s pokřiveným viděním pojmů euforie a utrpení. Ti se spolu vydají na 700 kilometrů dlouhou cestu do Břeclavi přes nesmyslné kopce.

Pár týdnů před startem to vypadalo všelijak. Protáčel jsem několik různých aplikací na počasí a snažil se vybrat tu, které mi nabízela alespoň symbolické vykoupení. Tu, která by mi sladce šeptala, že to nebude tak hrozné. Řešit zimní tretry na Facebooku se ovšem ukázalo jako předčasné.

Ještě pár dní před startem mi každá appka vmetla do tváře, že se v průběhu víkendu se prochčijeme ke světové povodni. Svým způsobem jsem byl rád. Ne snad že bych pěstoval sklony k masochismu, ale brutální podmínky se nejlépe testují v závodě. Jinak je jednoduché vyměknout.

Moje příprava nebyla od mojí COVIDové šlamastiky úplně ideální. Nicméně naježděno jsem něco měl a připravil jsem si pár novot na vyzkoušení. Nešlo o to se zruchat do bezvědomí, ale nabrat další cenné zkušenosti na letošní Míle. A že je budu potřebovat.

Času dost

Jak se říká, to pravé dobrodružství začíná už při cestě na start. Nejspíše proto mi 3 hodiny před odjezdem přišla notifikace, že se změnilo řazení vagónů a můj cyklistický oddíl už nebyl v plánu. Tím jsem akci Moravia Divide považoval za zahájenou.

Pro jistotu jsem volal ještě na infolinku Českých drah, abych zjistil, co to za eskapády na mě vymýšlejí. Pán si dal krátký čas na rozmyšlenou, aby mi mohl poskytnout sofistikovanou odpověď. Ukázalo se, že moje šance dostat se do vlaku jsou zhruba 50 %, a že mi cestu příliš nedoporučuje.

Abych se vyhnul zbytečným komplikacím, vyrazil jsem nakonec o hodinu dříve. Musel jsem sice v Záhřebu hodinu čekat, ale měl jsem čas do sebe v klidu vtlačit půlku kebabu a nestresoval jsem se s přestupováním ze zpožděného rychlíku.

Při cestě do Lipové jsem se stal krátkodobě místní celebritou a vyprávěl o záludnostech závodů bez podpory. Bylo to tak živé, že jsem si málem při vystupování zapomněl věci. Alespoň jsem získal pár fanoušků. Doufal jsem, že je nezklamu.

Přijde?

Ano, mohl jsem jet do Javorníku vlakem. Nikdo by mi nic nevyčítal, ale ve svém srdci bych se cítil jako zhýralá římská aristokracie. Šlo o zhruba dvacetikilometrový úsek po hladkém asfaltu z mírného kopce. Ideální na vyzkoušení, že jsem se sbalil správně.

Do Ekocentra Rychleby jsem se dostal za smrákání a potkal jsem několik známých tváří. Rychle jsme probrali, kdo bere spacák, kdo karimatku, ale po obdržení klíčů jsem spěchal do kempu v Račím údolí, abych se ubytoval. Pařit budu až následující večer. Chlastat Redbull a cpát se přeéčkovaným pečivem z benzinek.

Na chatce jsme spali 4 a jen díky boží prozíravosti jsem chytl oddíl, který nechrápe. Kdyby mi na postel nesvítil ten obří reflektor, mohl jsem to prohlásit za ráj.

Ráno jsme vstávali po šesté. Celý večer jsem nervózně pokukoval na radar. Hrozilo, že zmokneme už cestou na start. Den ale začal pěkně, takže jsme se lážo-plážovským tempem přesunuli zpět do ekocentra na snídani.

Chvilku mi to šlo

Začalo to, když jsem srkal svojí porci žluté šťávy. Mračna se hrozivě zakrabatila a ždímala se svých útrob kapičky vody. Než nás stihla imaginární pistole pustil na trať, pořádně se rozpršelo. Závodníci vytahovali pláštěnky, rukavice i návleky. Každý měl svojí unikátní taktiku, jak se vypořádat s nepříjemným živlem. Přesto si dovolím tvrdit, že každý z nich byl nakonec mokrý.

Start byl líny. Ne snad že by naspeedované čelo nevyrazilo dopředu, ale v dešti jsme čekali několik minut na místě, co bude. Mezi závodníky se rozléhalo nesouhlasné mručení a pokřikování: „Tak už jedem?“ Nechat nás v tom dešti další okamžik a mohlo to rozdmýchat občanskou válku.

Nejdříve to vypadalo dobře. Prvních 392 metrů závodu jsem odbavil bez problémů a pak se to začalo srát. Zbrusu nová navigace Garmin Edge 840 začala divoce pípat, aby kompletně zamrzla v první zatáčce. Dal jsem jí rozumný čas na zotavení, než jsem dlouhým podržením tlačítka násilně restartoval.

Navigace naběhla, dokonce i s trasou. Brzy jsem ale zjistil, že mi chybí většina trasových bodů. Se seznamem pramenů, obchodů a benzinek jsem se matlal zbytečně. Neměl jsem čas naříkat nad svým osudem. Jakmile jsme se rozjeli, jediný možný pohyb byl vpřed.

Nerad závodím

Hned po prvním sjezdu se vytvořil špunt. Nemohli jsme totiž vynechat místní zámecké schodiště na Jánský vrch. Nikdo se nenechal rozhodit a společně jsme překonali první tlačenku na trase.

V aleji jsme se protočili kolem Margla, který chytl první defekt. To nám to začíná. Stoupali jsme po šotolinové cestě na zříceninu Rychleby. Navigace mě už podruhé zrazovala. Ačkoliv GPS pozice jasně říkala, že jsem na trase, navigace se mě snažila přesvědčit, že se řítím zpět do Račího údolí. Nevěřil jsem té svini ani smrkanec na displeji.

Kombinace deště a chladu je pro moje brýle smrtící. Bohužel bez nich toho mnoho nevidím. Snažil jsem se moc nezteplat a udržovat alespoň jedno oko čiré.

Nerad bojuji někde na špici. Dalo by se říct, že i nerad závodím. Chybí mi ta mentalita, která by mě nutila bojovat o každý centimetr. Já si rád šlapu svoje tempo. A to mi šlo výborně.

U Čížova kolesa jsem si nebyl jistý, kterým směrem se vydat, protože trasa protínala sebe sama. Místo úvodní rozpravy jsem šel radši spát, ale matně jsem si vzpomínal, že mám jet rovně. Váhal jsem mimo jiné proto, že mě navigace opět vykoupala! Normálně totiž ukazuje směr jízdy, ale tentokrát jsem se musel spokojit s obyčejnou čárkou.

Napojili jsme se na trail podél Černého potoka a vůbec mi nechutnal. Závodník předemnou byl místy o chlup pomalejší, takže jsem musel dobržďovat. Navíc mi tyhle umělé traily plné zatáček, a ještě po rovině vůbec nesedí. Musel jsem neustále zabírat, jak jsem se houpal přes překážky. To radši tlačenka na Smolný vrch, která nás vytrhla z rovnováhy. Tu jsem ocenil více.

A není to nějaké moc jezdivé

Dál už to bylo v podstatě jezdivé. Vlastně mě to až překvapilo. Ne že by tam nebyly těžké úseky, ale většinu doby jsem dokázal seděl na kole a šlapat. Moje vidění světa musí být pokřivené. Pohvizdoval jsem si, že tohle je jeden nejezdivějších závodů, co jsem za poslední dobu jel. Přesto jsem následně viděl komentáře, jaká to byla jebačka. Jezdivnost pro mě znamená:

Nemusím často slézat z kola
Není to moc drncavé

Takže i když jsme šplhali neustále nahoru a dolů, šplhali jsme jezdivě.

Někde kolem Rejvízu přestalo pršet, a dokonce vysvitlo sluníčko. I když byly předpovědi všelijaké, realita mi přišla mnohem příjemnější. Dokonce jsem byl ochotný tvrdit, že bylo hezky a počasí nám vlastně vyšlo.

Před Zlatými Horami jsem poprvé uznal, že zadní kolo je poněkud měkké. V malebném údolí potůčku jsem poprvé vzal do ruky pumpičku a foukal. Rozhodně to nebude v tomto závodě naposledy. Kromě jiného využila moji chvilku zastavení slečna, která se zajímala o startovní číslo a dumala nad tím, odkud vyrážíme a kam jedeme. Do kolen mě dostala otázkou, jestli jsem poslední.

Ve stoupání ke kapličce jsem začal shazovat vrstvy. Jelo se mi skvěle a hřebenové cesty v Jeseníkách byly skvělou připomínkou toho, proč jsem tady.

Kolem Africké muzea to začalo vypadat na další déšť, ale příroda jen zuřivě foukala a na víc se nezmohla. Od psychiatrické léčebny bylo opět všechno v pořádku a já šlapal dál. Zatím mě nic výrazně nebolelo.

Jsou mi v patách!

Po jedenácti hodinách jsem dorazil do Vrbna pod Pradědem na první rest point. Kol tam bylo plno, což se ukázalo jako skvělá příležitost. Vevnitř jsem si objednal rizoto, které dorazilo během pěti minut! Já snad začnu tyhle hospody mít rád. Hodil jsem to do sebe a zalil půllitrem kofoly.

Už jsem chtěl vyjet, ale k mému zděšení jsem přicházel o tlak nejen na zadním ale už i na předním kole. Už po několikáté jsem vracel vzduch tam, kam patří. To bude dlouhé příkoří.

Následující sérii stoupání jsem si užil. Už se začalo smrákat, takže jsem vytasil světla. Snad to nebude v Bruntále moc nebezpečné. Stavil jsem se na místní benzině a vykoupil většinu pečiva s klobásou. A z toho jsem byl prosím živ. Pauzu jsem opět využil k dofouknutí kol.

Vyhýbal jsem se pohledům Bruntálských domorodců a prokličkoval polomrtvým náměstím. A ten Uhlířský vrch zase takový krpál nebyl.

Nocí jsem letěl kolem Slezské Harty. Jízda na cyklostezce nepřinášela mnoho výzev. Za mnou na mě občas zlověstně zasvítil Margl, ale podařilo se mi ho setřást na Velkém Roudném.

Smrt v očích

A to bych nebyl já, aby se mi zas něco nevysralo. Ukázalo se, že USB porty opravdu nejsou vhodným médiem pro napájení světla. Nebo alespoň v kombinaci s mojí powerbankou. Takže jel a najednou jsem se uprostřed sjezdu ocitl v černočerné tmě. V očích jsem měl smrt.

USB porty nejsou zvyklé vydržet velké množství vibrací a odchází. Dříve nebo později umřou. Od té chvíle jsem si neustále přisvěcoval čelovkou, aby mě to nepotkalo znova.

Bez svých trasových bodů jsem moc netušil, co mě čeká. Proto mě po průjezdu Moravského Berouna příjemně překvapil pramen Ondrášovky. Doplnil jsem vodu, dofoukal a razil dál. Taková moje klasika.

Zvládnu to suchou nohou?

Brzo mě zastavil brod. Jelikož byla hluboká noc a kolem deseti stupňů, mokré nohy mě zrovna nepřitahovaly. Proto jsem koukal doleva i doprava a hledal nějaké vodou nezatížené místo. Vhodně položený kámen, který by mi umožnil přehupsat se na druhou stranu.

Když jsem svoje možnosti prohlásil za beznadějné, vstoupil jsem do vody. Čekala mě procházka po modré. Z hlavy jsem tušil, že brodů bude více, protože jsem nic neřešil a postupoval dále. Naučná stezka údolím Bystřice byla dost o hubu, ale nakonec jsem všechny brody překonal obdobným způsobem. Teprve když jsem se začal vzdalovat od řeky, převlékl jsem si ponožky.

Jak se rozednělo, přišla na mě mocná čarodějka přezdívaná „Kriza“. Chtěl jsem si koupit něco na povzbuzení, ale všude měli zavřeno. Kdybych to věděl, možná bych to nedopitou Pepsi, co jsem viděl na hřišti po nějakém koncertu, dopil.

Do vojenského újezdu jsem se nepodíval, protože jsem ho stihl ještě před šestou a musel jsem objíždět. Nad svým původním plánem jsem byl už jen půl hodiny a bylo jasné, že to úplně nevyjde. Plán to byl totiž mizerný a počítal s konstantní rychlostí od začátku do konce.

Chyba za chybou

Jakmile jsem opustil civilizaci, zkontroloval jsem stav … řekněme spodní části těla. Krvavé fleky nápadně připomínaly tvar kraťasů. Pocení se v nepromokavé bundě si vyžádalo svojí daň. Zachránil jsem, co se dalo a až do cíle jsem se spoléhal na křehkou mikrobiální rovnováhu = moc se tam nedívat a doufat v nejlepší.

Mlel jsem fakt z posledního. Při cestě z pramene Odry se mi stalo přesně to, co jsem nechtěl. Potkal jsem Margla, takže věděl, že má svoji kořist už blízko. A co hůře, vypadal svěže. Já vůbec pozice závodníků nesledoval, takže to bylo pro mě překvapení. Brzy se ocitl přede mnou.

Posledních pár kopců jsem opravdu trpěl. A Hranice moje trápení neukončily. Trasa se tam podivně klikatila, že jsem musel pořád čučet do navigace, abych jel správně. Vlastně jsem sotva zvedl hlavu. Nakonec jsem se ale přece jen před jedenáctou ocitl na restpointu číslo dva a snažil se zregenerovat.

Bohužel se stalo několik věcí, které jsem špatně odhadnul:

Když jsem se ptal, co tu je k jídlu, dozvěděl jsem se, že za 15 minut přivezou obědy. Měl jsem říct – mám na spěch, dejte mi klobásu. Ale neřekl jsem to.
Když se za 15 minut nic nestalo, měl jsem říct – dejte mi klobásu. Neřekl jsem to.
Když se za dalších 15 minut nic nestalo, měl jsem říct, sorry, sním si polívku a jedu. Neřekl jsem to. Řekl jsem dejte mi klobásu.
Čekal jsem na ni dalších 20 minut a mezitím přivezli oběd. Já už ale čekal na svoji klobásu.

Takže jsem tam strávil moře času, a to ještě nevíte, co přišlo potom. Jelikož jsem neměl v navigaci trasové body a nechtěl jsem se díval, že cíl je za 400 kilometrů, nejel jsem podle mnou připravené trasy, ale podle etap. Bohužel jsem si nedal pozor, měl staženou chybou verzi, takže jsem se v Hranické rokli motal po naprosto blbých cestách. Další ztracená půl hodina. Šlo mi to krásně.

Drsné, ale pěkné

I když se nohy trochu točily, úplný zázrak to nebyl. V Kelči jsem koupil něco sladkého na benzině, aby mě to trochu nakoplo. Najednou mi to už nepřišlo tak jezdivé a kopce byly strmější a strmější. Znovu jsem hledal tempo.

Po dojezdu do Hostýnek se změnil ráz počasí. Teplota klesala až ke dvou stupňům a foukal studený vítr. Paradoxně mi to opět začalo šlapat, protože jsem se cítil ve svém živlu. Tohle jsou přesně ty okamžiky, kdy se kousnu a jsem schopný razit kupředu bez ohledu na okolnosti. Stoupáky navíc byly krásné, i když často utopené v mlze.

Se svým oblečením jsem byl více než spokojený. Na prsty na nohách mi sice byla zima, ale jinak všechno ostatní dělalo skvělou práci. A to jsem měl ještě v brašně připravenou péřovou vestu a nepromokavé kalhoty. Nechal jsem se počasím vycukat.

Na kopci jsem se neudržel a zastavil jsem se na horkou čokoládu. Předpověď na noc vůbec nebyla příznivá a začalo se mi trochu stýskat po spacáku. Hned vedle řešil Antonín Liebel problém se ztraceným, respektive špatným náhradním šroubem do kufru. Ono kladivo to nakonec nevyřešilo.

Když ale v Lukově získal nový šroubek, ztratil jsem ho z dohledu, když pominu minutí u mekáče a v cíli.

Karmo! Karmo!

Hostýn se ukázal být opravdovou náboženskou poutí. Zvláště když jsem kolo obřadně snášel po obrovských schodech. Tělo bylo už dost opotřebované a jakýkoliv jiný pohyb, než šlapání představoval problém.

Za Lukovem mě krátce doprovodil místňák. Moje kolo samozřejmě zase měkký, tak jsem sesedal a znovu dofukoval. Ale hle, pumpička se mi rozpadla v rukách. Nevím, jak se to stalo, ale podařilo se mi ji celou rozšroubovat. Chvíli jsem s ní laborovat a snažil se ji dát zpátky dohromady. Nakonec to šlo pěkně z tuha, ale podařilo se mi kola dofoukat.

Kopec před Zlínem vede bahenní lázní po červené a nebýt toho, že jsem dobrá duše, nadával bych. Ještě jsem zjistil, že mi vypovědělo službu zadní světlo – co čekat od Aliexpresu – takže jsem upřímně doufal, že neskončím někomu na kapotě. Snad mi ta návštěva Hostýna přidala nějaké body k dobru.

Ve Zlíně to byla další jebačka po městě, nechybělo ani použití podchodu, takže do mekáče jsem se dostal za pět minut dvanáct. Provedl jsem poslední objednávku dne a hned mě vyprovodili ze dveří. Možná jsem to – s sebou – ani nemusel říkal. Ale kontrolovat otevírací dobu mě ani nenapadlo a všechno bylo dílem náhody.

Na hranici příčetnosti

Do Bunče, posledního respointu to už byl jen kousek. Druhá noc bude rozhodující.

Kolem rybníků mi opět ušlo kolo. Pumpička to bohužel už nerozdýchala, ale s poloviční kapacitou jsem tam alespoň nějaký vzduch dostal.

Kolem půlnoci už na mě přišlo spaní. Nevydržel jsem to, 20 kilometrů před Bunčem vytáhl svůj pytel na mrtvoly a zkusil na 15 minut zabrat. Nepodařilo se. Po 10 minutách jsem opět jel, ale alespoň jsem tolik neusínal.

10 kilometrů k hotýlku a kola zase prázdný. Už jsem byl z toho tak zdeptanej, že jsem byl ochotný jet klidně po ráfku. No dobře, takový hrdina zas nejsem, tak jsem radši poslední sjezd potlačil, abych si ta kola nezničil.

V Bunči jsem byl kolem druhé ráno. Asi 6 hodin za původním plánem. Bylo jasné, že půjde jen o to přežít.

Navigace mi ukazovala 42 hodin a 20 minut uběhnutého času a z toho 39 hodin pohybu. To vůbec nebylo špatné, když tam ještě započítám promarněnou hodinu v Hranicích a pauzy na dofukování.

Jako takovou tečku na závěr, mi Garmin po uložení jízdy ukázal nové FTP 811 W.

Kdyby v ten okamžik vyrazil, ocitl bych se na čtvrtém místě. Tak, co dál?