Den #5 Jak jsem závodil s přízraky
Probouzel jsem se z toho bláznivého deliria. Ve vzduchu se vznášela vlhkost a chytala se mi na spacák. Už mi to bylo jedno. Poslední ráno. Hned při balení mě dojel Bruno Ferraro. Krátce jsme si vyměnili svoje pocity, než mi zmizel a už jsem ho nikdy neviděl.
Takhle řeka „Po“ byla fakt nechutnost. Vůbec jsem netušil, co je zač a kde se tu vzala. Až později jsem si dohledal, že to je jen její italský název. V češtině je to Pád. A Pád jsem znal. To je velká řeka. A podle délky objížďky to vypadalo, že trpí nedostatkem mostů. Trasa se nám měla o 20 kilometrů prodloužit. A v tom nejhorším možném úseku. V ubíjejících rovinkách.
Ve městě Revere jsem se měl konečně dostat na druhou stranu a směřovat zpátky na trasu. Vůbec jsem ale nemohl najít sjezd na cyklostezku a hloupě jsem to tam celé objížděl.
Po pár hodinách se romantika rovné silnice změnila. Mlha dál houstla, že jsem viděl jen na pár kroků dopředu. Vezl jsem se po neudržované drncanvce, kde průměr 20 km/h byl pouze z říše snů.
Bída s nouzí
Až do této chvíle jsem byl ledově klidný. Teď jsem si ale potřeboval zanadávat. Hlasitě a pěkně česky, takže to nikoho neuráželo. Chtělo se mi znovu do hajan. Jako by můj spánek neměl žádný efekt … nebo spíš opačný. Určitě to bylo tou prokletou mlhou.
Co bylo ještě horší, už jsem fakt neměl co jíst. Nasypal jsem si do bidonu proteinový prášek, poslední sacharo-ionťák a zbytky medu v tubě. Víc jsem neměl. A s tím jsem musel vydržet, dokud nenajdu nějaký otevřený obchod, kde obslouží hladové, vyhublé poutníky.
A že to byla bída. Nějakým městečkem jsem projížděl ještě v noci a akorát jsem vytloukl z automatu kus coly, kterou jsem z poloviny vypil a z poloviny přilil ke svému dryáku. Už jsem regulérně zastavoval, abych byl schopný ujet dalších těch pár kilometrů.
Předjel mě i Alexandr Kopp a vypadalo to, že své pozice budu ztrácet jako ponožky. Záchrana ovšem byla blízko a jmenovala se Valeggio sul Mincio.
Na pokraji svých sil jsem dorazil k pekařství. Už tam bylo pár místní, když jsem se dovnitř vecpal jako hladový pavián. Koupil jsem si obrovskou obloženou focacciu, 4 croissanty a stejný počet sladkých kruhových věcí. A k tomu ještě litrovku coly.
Sedl jsem si na lavičku a jedl. Nebylo rychlé do sebe dostat tolik jídla, ale už jsem ztratil sílu, abych se cpal za jízdy. Zabralo to perfektně. Zase se mi jelo skvěle. Míjel jsem vinice a příjemné houpavé kopečky. Netrvalo dlouho a doprava se začala zahušťovat. Proháněl jsem se ulicemi mezi auty, nadával na křižovatkách jako pravý Ital a obdivoval místní koloseum. Byl jsem ve Veroně. A zbývaly jen dva kopce do cíle.
Poslední dech
Otevřel jsem trackleaders a zkontroloval svojí pozici. Jasně, že teď už jsem na umístění moc nejel a vlastně na tom ani tolik nezáleželo. Ale když jsem byl takový kousek před koncem, nechtěl jsem se přece nechat někde v kopcích předjet, a proto předchozí věta vlastně neplatí. A co víc … mohl bych pár znavených soupeřů ještě dojet. Přede mnou díra, to bylo bez šance. Ale kilometrů za mnou se přibližoval Antonio Dell’ava. Teď se přece nenechám chytit!
Koupil jsem si dvě jablka od trhovce, abych nabral trochu vitamínů a vyrazil jsem ke stoupání na horskou etapu. Prakticky od hladiny moře jsem překonával vrchol ve výšce přes 1700 metrů. To nebude snadné!
Mě se tam neuvěřitelně líbilo. I ty nohy se probudily a poslouchaly mě. Rozhodně to nebyl jen kopec nahoru. Zdolával jsem nejrůznější typy cest a občas se jen houpal po vrstevnici.
Překvapilo mě, když mě v tisíci metrech na úzké silnici předjíždělo popelářské auto. Ale bordel se asi vyhazovat i v horách.
Občas jsem se nervózně otočil, ale vždycky tam bylo pusto a prázdno. Projel jsem několik vesnic a městeček. Vždycky, když jsem si myslel, už jsem blížím k vrcholu, se otevřel obzor a hora vyrostla o dalších pár set metrů.
Sníh nebyl prakticky žádný. Jen občas vedle cesty mizela bílá kopa. I počasí bylo téměř ideální. Pořád se sice na obloze honily černé mraky a občas to kolem mě nepříjemně zafoukalo, ale nic horšího na mě nespadlo.
Zhruba po pěti hodinách jsem se doškrábal na horskou chatu, kde opravdu byl vrchol, protože hora se přestala tyčit. Dovolil jsem si udělat několik fotek, abych dokázal, že jsem fakt nahoře. Sledovat ty úbočí Alp na obzoru byla opravdová krása. Za tu námahu to rozhodně stálo.
Oblékl jsem si bundu, nasadil návleky a rukavice. Tenhle sjezd bude pěkně dlouhý. Jenže když jsem sjel pár set metrů a obkroužil městečko, opět jsem se napojil na stoupání. Že by ten vrchol ještě nebyl TEN vrchol? Znovu jsem teplé oblečení uložil do brašen, abych se nezpotil až na zadek a vytrvale šlapal.
Nejdřív to vypadalo, že se vracím k již dobyté chatě, ale těsně před ní jsem odbočil a chvíli kroužil po vrstevnicích na úbočí hory.
Celou dobu mě provázely podivně skřeky. Myslel jsem, že to jsou ptáci. Ale pak jsem zahlédl sysly, jak mě pozorují a mizí, jakmile na ně pohlédnu.
Tentokrát se cesta opravdu změnila ve sjezd a teplé oblečení bylo na místě. Terénní část byla velmi krátká a pak jsem se napojil na nekonečnou síť silničních serpentin. Neustále jsem brzdil, abych se vkroutil do úzkých zatáček. A ten pohled do údolí byl neuvěřitelný.
Asfaltové nekonečno
Zbýval mi sice poslední výjezd, ale potřeboval jsem naposledy doplnit zásoby. Trochu jsem se odklonil z trasy a vyraboval obchod na náměstí ve městečku Sabbionara. 2 litry ledového čaje bude přesně to, co budu potřebovat. Doufal jsem, že do cíle to stihnu ještě za světla. Bohužel jsem vůbec netušil, jak je to daleko. Zbláznila se mi navigace a do Torbole mi ukazovala už dlouhou dobu 180 kilometrů.
Největším překvapením ovšem bylo, že podle trackingu mě dohnal Antonio Dell’ava. Sice jsem ho nikde neviděl, ale přece bych nezpochybňoval naprosto přesný a bezchybný satelitní systém. Musel jsem zabrat. Banán ve mně zmizel téměř na jedno sousto a svým nohám jsem se snažil vsugerovat, že jsem křeček v kole.
Na první pohled jsem vůbec netušil, jak se z toho údolí dostanu. Měl jsem pocit, že po obou stranách jsou jen neprostupné skály. Věřil jsem ale trasérovi a následoval jsem asfaltku, co prudce vybíhala nahoru. Tentokrát jsem ty nekonečné serpentýny točil do kopce. Pokládal jsem si otázku, kdo vůbec vybudoval takovou cestu? Jak někdo vůbec mohl najít sjízdný profil?
Pravidelně jsem se otáčel přes rameno a sledoval cestu pod sebou. Nikdo se sice neblížil, ale nechtěl jsem nic podcenit a proto jsem dál jel nejvyšší otáčky. Než jsem se ocitl na vrcholku, z ledového čaje zbyla jen vzpomínka.
Po dvou hodinách bylo dokonáno. V tu chvíli jsem si myslel, že do cíle se už jen povezu. Oblékl jsem se a zapnul světla, protože už padla noc. Potřeboval jsem tam být co nejdřív, protože prakticky u všeho mi svítil kritický stav baterie.
Kde jste kdo?
Jenže ono to vůbec nebylo tak snadné, jak jsem si to vysnil. I když jsem rychle sestoupil několik set metrů, čekalo mě docela několik vraceček do kopce. A dole pořádně dlouhá cyklostezka kolem jezera. Bez vědomí, kolik mi reálně do cíle zbývá, to bylo utrpení.
Nakonec jsem ale na konec čáry opravdu dojel. Problém byl, že jsem žádný cíl neviděl. Možná jsem se měl jen tak sbalit a jet domů. Asi pět minut jsem tam jezdil dokola kolem kruháku, než přišel nějaký chlápek, že mě viděl z okna a že mi ukáže cíl. Byl asi o 200 metrů dál.
V cíli se to vlastně celé seběhlo nepříjemně rychle. Zašel jsem si pro svoji tašku s věcmi. Dostal unavenou fotku a během dalších minut jsem s dalšími dvěma závodníky spěchal na hotel. Za chvíli se zavírala recepce, nebylo času na rozdávání. Než jsem se vzpamatoval, byl jsem na pokoji.
Odjíždění
Další den jsem zajel do Rovereta (jak jinak než na kole, což bylo utrpení) a tam vlakem do Mnichova. Na nádraží jsem potkal Lauru a Dimitriose a jelikož měli naložená kola, vsadil jsem na kartu cestovatelské soudržnosti a začal se vyptávat, jak tady probíhá nakládka kol. Byli velmi ochotní a nápomocní a pobavil jsem se s nimi i ve vlaku, než jsem usnul. V Mnichově mi pomohli s kolem z vlaku a ještě mi řekli, na jaké nástupiště jít.
Tam jsem přestoupil na vlak do Prahy … který bohužel svojí cestu musel zakončil v Řezně. Zakončil bez náhrady samozřejmě, takže jsem tam musel spát… Návrat jak se patří.
Pokud bych to měl nějak shrnout tak celkově jsem spokojený. Dojel jsem v první desítce (osmý, konkrétně), trasa, až na začátek, byla hezká a pár hezkých zážitků jsem si odvezl. V podstatě jsem se držel svého laxního plánu, kde spát a vešel jsem se do cílového času – mezi 4 a 5 dny. Nakonec to byly 4 dny, 9 hodin a 25 minut. Navíc kolo i já jsme dokončili ve zdraví. I když podruhé se sem asi nevrátím.
- 242 km
- Vzdálenost
- 4 334 m
- Převýšení
- 18:53
- Doba
Zobrazit aktivituItaly Divide 2022
- Předstartovní info
- Den #1 a #2 Jak jsem se smířil s nevyhnutelným
- Den #3 Jak mě zachránili Maltézané
- Den #4 Jak mě zbrzdila technologická přestávka
- Den #5 Jak jsem závodil s přízraky
💬 Zatím bez komentáře
Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫