Den #4 Jak mě zbrzdila technologická přestávka

Spal jsem velmi příjemné 3 hodiny. Zpětně mám pocit, že jsem si v tu chvíli užíval jako bohém. Cítil jsem se vyspinkaný pěkně do růžova. Při vstávání mě míjel závodník, který včera se mnou vyfasoval vodu (na trackerech jsem ho nenašel, ale byl myslím z Rakouska, křtím ho tedy na Rakušana).

Cesta za moc nestála, takže jsem víc tlačil než jezdil. Navíc mě rozbolela kolena. To se naštěstí výrazně zlepšilo, jakmile jsem je trochu rozhýbal. Problémy v kloubní oblasti se mi jinak úspěšně vyhýbají.

V loji

Měl jsem ovšem větší problém. Tak nějak jsem zjistil, že jsem totálně v loji, co se baterií týče. Přes noc jsem neuváženě dobyl čelovku, a to mi z powerbanky vysosalo poslední zbytky energie. Telefon jsem měl asi na 10 %, navigace měla odhadem 30 %. A já nevezl ani zástrčku.

Včera jsem přes dynamo toho moc nenabyl, protože buď jsem jezdil moc pomalu nebo moc rychle. A to jsem ještě potřeboval nabíjet přehazovačku, která taky nebyla čerstvá. Tohle jsem moc nevychytal. Věděl jsem, že pokud se mi podaří s tím, co mám, přejet Apeniny, budu v suchu. Jakmile vletím do Pádské nížiny, nabiju všechno bez větších problémů. Pokud už nebude tma.

Po pár hodinách jízdy byla moje průměrná rychlost kolem 7 km/h. Málokde se dalo vůbec jet. Všude jsem se šmikal po bahně, že jsem občas tlačil i po rovině. Cesty byly hojně využívané, a tak jsem viděl doslova stovky šlápot. Asi to tu nikoho nepřekvapovalo.

Radši jsem si vypnul měření tepu i výkonu, protože jsem si vůbec nebyl jistý, jestli se mi podaří tyhle apeninské hory přejet.

Nemohlo chybět ani nalepovací bahno, které mi z kola udělalo fat bike. Tady se pořádné pláště příliš nevyplatily. Větší šířka dokázala nabrat víc bahna. Klackem jsem se snažil ty nánosy oloupat a užil jsem si uspokojující pocit, když hrouda pleskla o zem.

Kdo váhá, ten nejede

Když jsem se vydrápal až ke klášteru Monte Senario, přece jen se cesta změnila k lepšímu. Bahna bylo sice pořád dost, ale dařilo se mi ho klouzavými pohyby projíždět, když jsem míjel poutníky.

Do San Piera dokonce vedl kus po silnici. Podařilo se mi ponabíjet pár procent a hned to šlo do navigace. Začal jsem věřit, že se mi do Bologny opravdu podaří dojet.

Před městem jsem narazil na první a jediný brod. Rakušan byl měkčí a hledal most přes řeku. Já se s tím vůbec nepatlal a bez větších příprav nebo přemýšlení jsem vstoupil do řeky. Bylo už světlo a brzo to všechno uschne. Tak proč se upejpat?

Rakoušan se stavil někde v kavárně (a viděl jsem ho naposledy), ale já hledal pořádný obchod. Měl jsem štěstí. Na druhý pokus jsem ho našel a zrovna otevíral! Všechny croissanty z Florencie jsem měl dávno snědené a hlad mě trápil jako úhlavní nepřítel.

Kochačka

Díky koupeli v řece jsem byl zcivilizován a do obchodu jsem zanesl jen minimum bahna. Zrovna tam zametali. Moc jsem nevěděl, co kupovat. Bral jsem nějaké italské chleby a sýr k tomu. Později se ukázalo, že moje volba nebyla nejlepší. Část byla pěkně pálivá, že mi rozežrala celou pusu a část byly spíš kůrky pro slepice. Nedalo se to žrát. Ale v ten moment mi bylo dobře. Dal jsem si hrst brambůrků a zapil to jogurtovým mlékem. Všechno jsem si to rozložil na parkovišti a místní mi přáli dobrou chuť.

Dál jsem postupoval trochu pomalým, ale vytrvalým tempem. Terén se výrazně zlepšil a až na pár výjimek jsem na žádné bahno nenarazil. Nejhorší kus trasy vedl přes soukromý pozemek plný rozzuřených psů, ale ten jsem, dle pudu sebezáchovy, objel.

Někde v horách jsem narazil na skupinu italských turistů, kteří znali závod. Říkali mi, že jsem šestý – no vida. Ještě jsem prohodil pár slov a pokračoval dál po lehce rozbahněné cestě. Vlastně mi ten okamžik dodal dost energie, že se mi dál jelo mnohem lehčeji a snáze. Opět jsem si to užíval.

Ani si už nepamatuji, co všechno jsem v těch Apeninách viděl. Držel jsem se svého časového harmonogramu a do Bologny jsem dorazil kolem páté. A to nebylo dobré, protože jsem se trefil přímo do večerní dopravní špičky.

Placka

Udělalo se nepříjemné teplo a rozpálené město ze mě dělalo pečený škvarek. Snažil jsem se z té výhně uniknout, ale Bologna se rozlézá do stran jako rozteklé těsto.

Na předměstí jsem se stavil v místním kebabu, abych doplnil trochu teplého jídla. Celé jsem to zalil jednou plechovkou coli. Nebylo to sice příliš italské, ale nic lepšího jsem v tu chvíli neviděl. Bohužel se to opět ukázalo jako nedostatečné.

Plánoval jsem ještě navštívit nějaký menší krámek, ale na nic pořádného jsem po cestě už nenarazil. Vstupoval jsem do předposlední fáze závodu. Mým úkolem bylo překonat Pádskou nížinu. Jak název napovídá, měla to být čistá rovinka, takže jsem předpokládal vysokou průměrnou rychlost. Úplně ideální by bylo dojet do Verony přes noc.

A na začátku to tak opravdu vypadalo. Šlo sice o postranní silničky nižší úrovně, ale pěkně to po nich fičelo, vítr vál tím správným směrem a držel jsem rychlost nad 20 km/h. Dynamo si chrochtalo blahem a konečně jsem nabíjel tolik, abych si vůbec mohl zapnout telefon.

V nějakém baru po cestě jsem nakoupil 2 litry ice tea po malých plechovkách, a to měl být můj nakopávač. Skutečně to fungovalo. Jelo se mi dobře a nepadal jsem únavou. I přesto mě při výměně baterie v přehazovačce dojel Aleš. Vlastně jsem ani netušil, kde se pohyboval. Trackery jsem přestal sledovat. Delší chvíli jsme jeli spolu a cesta ubíhala ještě o něco rychleji. Nakonec se ale trhnul a pomalu mi zmizel z dohledu.

Silnici jsem vystřídal za protipovodňový val. Ten byl o něco pomalejší, ale pořád to docela fičelo. Vlastně to vypadalo na velmi pohodou jízdu. Najednou se ovšem začaly dít věci. Aleš stál před plotem přes cestu a luštil něco v telefonu. Prý, že tady začíná objížďka.

Technologická zrada

Byl jsem překvapený. O objížďce jsem sice věděl, ale nějak jsem si myslel, že se k ní dostanu až další den. Zákaz a plot ovšem vypadal věrohodně. Dali jsme se do ustavičné práce a snažili se nahrát novou trasu do navigace. To se ukázalo jako být problém, i když jsme měli oba úplně jiné značky zařízení.

Mně se jednoduše kousla synchronizace. Nejspíš se mi Garmin Edge 530 snažil nahrát moje obrovské fit soubory, které se ukládám s granularitou na jednu vteřinu, na internet. Já přitom nechtěl nic synchronizovat, jen si mezi trasy přihrát pitomovu 20kilometrovou trasu. Dlouho jsem nezažil takové pocity zmaru.

Aleš měl Wahoo a řešil trochu jiný problém. Nedařilo se mu vůbec stáhnout gpx soubor do telefonu. Nakonec jsme to ale společnými silami zvládli. Alespoň Aleš měl trasu.

Sjeli jsme z valu, ale tam nás zastavil nějaký místní Ital. Neuměl slovo anglicky, ale snažil se nás navigovat zpátky na val. Objížďka nezačínala tady, ale ještě mnohem dál. Museli jsme udělat další technologickou přestávku. Aleše navigace vedla na start objížďky vlastními cestičkami.

Dostali jsme darem nějaké občerstvení, které jsme s díky schvátili a vrátili se zpět na trasu a jeli dál. Ztratili jsme strašně moc času, ale naštěstí nás nikdo nedojel. Nicméně mezera za námi se významně zmenšila. Jeli jsme spolu, ale než jsme to doklepli na start objížďky, Aleš šel spát, protože už prostě neměl sílu. Mně se podařilo nahrát trasu alespoň do hodinek, takže jsem mohl pokračovat dál.

Dobít baterky

Nakonec se ukázaly ty čachry s navigací více méně zbytečné. Na silnici byly křídou nakreslené šipky, i když ve tmě byly hůř viditelné. Nejelo se žádnými nesmyslnými zatáčkami, ale prostě jsem jen pokračoval po protipovodňovém valu.

I na mě doléhala únava, i když to nebylo tak strašné. Spočítal jsem si, že tohle by mohla být moje poslední noc. Svítil jsem jen čelovkou, abych mohl z dynama dobíjet powerbanku a měl nějakou rezervu.

Lehl jsem si na stůl, který byl poblíž cesty. Pršet nemělo a neplánoval jsem spát dlouho. Nebylo to dobré místo, protože vedle řeky se určitě zvedne mlha a bude strašné mokro. Ale ty 2 hodiny spánku jsem prostě chtěl, abych zítra neusínal za jízdy.

Zatímco jsem já spal, ostatní se přibližovali…