Den #5 Jak mě hlava klamala

This post is available in English 🇬🇧.

Budík mě probudil uprostřed noci. Vstávat v půl třetí ráno není režim, který bych chtěl dlouhodobě provozovat. Zvláště v situaci, kdy jsem poslední čtyři noci spal v průměru dvě hodiny. To byl tady důvod, proč jsem chtěl rychle dorazit do cíle. Už jsem strunu spánkové deprivace napínal příliš dlouho.

Už mě nezajímalo, že spacák byl celý navlhlý od rosy. Nebudu ho potřebovat. Nezajímalo mě, že mě bolí celý člověk. To mě nezastaví. Stačilo mi dělat jednu jedinou věc – jet.

Pomalu jsem stoupal nahoru. Začalo pršet a v dálce jsem slyšel štěkot psa. To nebylo dobré. Projel jsem už přes mnoho bran a skrz mnoho farem, ale žádné jejich ochránce jsem nepotkal. Teď se to změnilo. Proti mně stál pastevecký pes. A štěkal. Tvářil jsem se co nejméně nebezpečně a pomalu pokračoval dál. Po několika minutách mě nechal. Hodně se mi ulevilo. Tohle bylo nejděsivější setkání se psem, které jsem ve Švýcarsku zažil.

V té tmě a dešti jsem nemohl najít stezku. Někdy cesta z ničeho nic zmizela, jindy jsem se přes louku navigoval jen přes GPS. Na kolo se mi nabalovalo bahno a tretry mi klouzaly na vlhkých kamenech.

Počasí si se mnou zahrávalo. Přes den mě sluníčko připalovalo a teď jsem tu naopak mrznul. Dokonce jsem oblékl i nepromokavé rukavice. Bylo to dobré rozhodnutí, protože sjezd byl dlouhý, kamenitý a těžký. Normálně bych si takovou cestu užil, ale moje tělo bylo vyčerpané a v polovině jsem zastavil, abych ulevil rukám.

Kouzlo švýcarských, vlakových zastávek

Sjel jsem 800 výškových metrů a dostal se do městečka Blankenburg. Všichni tu ještě spali, takže nebylo moc co tu dělat. Další úsek byl jednoduchý, protože šlo o cyklostezku podél řeky. Zvedlo mi to náladu. Zpíval jsem si a užíval jízdu. Přestalo pršet a vyčištěný vzduch mi dělal dobře.

Ve městě Lenk mě přepadla nečekaná potřeba. Nikdy ji neplánuji a potkává mě velmi akutně a nečekaně. Teď jsem byl uprostřed města a musel jsem srát.

Rychle jsem se podíval na mapu, a to mi přikleplo nápad. Byla tu železniční stanice. Tam občas bývají záchody. Musel jsem rychle zasprintovat, ale nalezl jsem krásně čistou mísu. Krom jiného jsem si opláchl obličej v umyvadle. Cítil jsem se jako nový člověk, i když jsem pravděpodobně stále smrděl jako týden nevyvezená popelnice. Rozhodně to nebyla moje poslední zastávka na vlakové stanici.

Link se v mých očích stalo superměstem – našel jsem tu opět otevřenou pekárnu. Přesně to jsem potřeboval. Další kopec měl přes 2000 výškových metrů a potřeboval jsem nějakou křupavou odměnu.

Jednou nahoře, jednou dole

Šlapal jsem s elánem a dobrá nálada mě neopouštěla. Stoupání se postupně měnilo z asfaltového na štěrkové a terén se dál a dál zhoršoval. Abych udržoval rozumnou rychlost, spotřebovával jsem svoje energetické rezervy. Příliš pozdě mi došlo, že jsem si nakoupil málo jídla.

Sekce, která následovala, byla tou nejtěžší, kterou jsem na Hope 1000 zažil. Nahoře, bez ochrany stromů, mě bičoval vítr a voda. Jestli se blíží bouřka jsem nevěděl. Oblohu každý den křižovaly stíhačky a já je nedokázal odlišit od hromu.

Cesta byla nejetelná. A i kdybych to zkoušel, hrozil mi hodně tvrdý pád z útesu. Půda byla mokrá, klouzavá a já tam česky nadával. Nikdo mě neslyšel, a i kdyby ano, nerozuměl by mi. Byl jsem naštvaný. Naštvaný na počasí. Naštvaný na trasu. Naštvaný na všechny.

Bylo to nekonečné! Chtěl jsem, aby to přestalo! A co bylo nejhorší, už přestal fungovat klasický scénář, že po každém kopci se dostanu do města. Sjel jsem 600 metrů dolů a bez doplnění zásob jsem musel znovu nahoru.

Moje morálka byla na úrovni absolutní nuly. Začal jsem chodit. Chodil jsem všechno! Ale nebylo to tak zlé. Protože i chůze mě nezvratně přibližovala k cíli.

Hledání štěstí

Ani na kopci mě nečekalo nic dobrého. Sjezd byl tak obtížný, že jsem se pohyboval krokem. Podařilo se mi dostat do Saanenu. Zde bohužel nebylo nic k snědku, tak jsem pokračoval dál do Rougemontu.

Bylo to nejpodivnější město, jaké jsem kdy viděl. Všechny domy byly zvláštního vzezření. Bylo to plné lidí, ale nikde žádný obchod. Taky jsem si uvědomil, že jsem se dostal do francouzsky mluvící části Švýcarska. Na mojí situaci to nic neměnilo, protože jsem neuměl ani Německy ani Francouzsky. Přitom jsem se oba jazyky kdysi dávno učil.

Odjel jsem z města a neměl jsem ani jídlo ani vodu. Spoléhal jsem na svoje štěstí, že se něco objeví. A taky že ano. Objevil jsem pítko, do bidonů si nasypal maltodextrin a mohl jsem jet dál.

Ráno jsem se cítil špatně, protože mi byla zima. Teď jsem se cítil špatně, protože mi bylo vedro. Proč nemohlo sprchnout odpoledne, kdy slunce žhnulo nejvíce? Už jsem z toho byl unavený.

Nějak se mi podařilo dorazit do Jaun. Dál jsou moje vzpomínka zahalené mlhou. Spánková deprivace mi je pravděpodobně sebrala. On je totiž spánek právě ta chvíle, kdy se vám vzpomínky ukládají do dlouhodobé paměti. Nemluvně o tom, že mě každou chvíli přepadalo Déjà vu.

V místním pekařství jsem strávil půl hodinu a pokračoval dál. Jistě vám došlo, že mě čekal další kopec. Samotného mě překvapilo, že mi to nahoru jelo krásně.

Za jezerem Schwarzsee jsem si uvědomil, že mám problém s dostatkem energie v powerbankách. Jedna mi totiž umřela a musel jsem postupoval uváženě. Nabíjel jsem telefon, navigaci, přehazovačku a světlo. Co má přednost a co můžu oželet?

Stačilo by mi nabíjet tak 15 minut a byl bych v pohodě až do cíle, nikde jsem ale nemohl najít zásuvku. Zkoušel jsem to na parkovištích, na stanovištích e-biků, ale nikde nic.

Kladivo narazilo do kovadliny

Do cíle mi zbývalo už jen 100 kilometrů. Jenže ty měly stát za to!

Stoupal jsem na La Balisa. Silný vítr se mě snažil shodit z kola. Slyšel jsem zvuky a tohle určitě nebyla stíhačka. Tohle byl hrom.

Uprostřed kopce jsem potkal dva bikery, kteří se mi snažili něco říct. Nerozuměl jsem. Chtěli mě varovat? Byl jsem rozhodnutý pokračovat dál.

Před bouřkami mám respekt. Vypadalo to ale, že mě mine, a navíc bylo kolem spousta farem, kde jsem se mohl schovat. Bohužel pro mě se to přehnalo přes v tom okamžiku, kdy jsem kolem nic neměl. Najednou jsem ale viděl opuštěný návěs a sprintoval jsem, abych se schoval pod něj. Měl jsem tam krásný výhled na nepříznivé počasí.

Během pěti minut bylo to nejhorší pryč. Hrom se už neozýval a trocha deště mě přece nezastaví.

Moc se mi tomu nechtělo věřit, tak jsem se ještě dvakrát schoval, protože jsem měl pocit, že brzo budou lítat blesky. Postupně se moje obavy otupily, a i když jsem viděl blesky někde v dálce, jel jsem dál.

Pořádně se rozpršelo. Tohle už nebylo pár kapek, ale hotová průtrž mračen. Vůbec mi nevadilo, že ze mě kape voda. Stal se ze mě neporazitelný berserk.

Luca Bernasconi se před deštěm schovával. Tohle jsem já udělat nemohl. Byl jsem totálně promočený a neměl jsem věci na převlečení. Musel jsem použít svoje svaly, aby mě zahřály. Musel jsem zabírat.

I jako berserk jsem nebyl nesmrtelný. Začala mi být zima. Přišla tma a náhradní baterie do čelovky mi přestala fungovat. Na silnici to nebyl takový problém, měl jsem dynamo, ale na spletitých pěšinkách, v horách, kde jsem nemohl jet rychle, mi bylo prakticky k ničemu. Sotva jsem z něj dokázal něco nabíjet.

Je těžké udělat hezkou fotku, když máte mokrý telefon.

Je to past!

Udělal jsem zásadní chybu a zastavil v městečku Vuadens. Zimu už jsem nemohl vydržet. V hustém dešti jsem šlapal už dvě hodiny a nevypadalo to, že by se chystal přestat. Nevěděl jsem, co mě čeká a jestli to dokáže přejet bez čelovky. Nemohl jsem se podívat, protože display mého telefonu byl tak mokrý, že se nedal ovládat. Neměl jsem nic suchého, čím bych ho mohl utřít. A jelikož jsem ho měl nabitý na 10 %, neměl jsem mnoho času. K tomu všemu mi docházelo jídlo.

Zastavil jsem se na vlakovém nádraží, abych zkontroloval počasí. Jenže jsem se tam zasekl skoro na hodinu.

Nemohl jsem najít zásuvku, ale alespoň jsem narazil na otevřenou, vytopenou čekárnu. Snažil jsem se usušit telefon a svoje prsty. Foukal jsem na ně pusou, ale nemělo to valný efekt.

Hned u zastávky byl automat, který prodával nabité powerbanky. Neměl jsem ale dost drobáků, abych si ji mohl koupit. Mohl bych použít aplikaci, ale nebyl jsem schopný si ji nainstalovat. Bylo to frustrující. Ztrácel jsem tady čas a ničeho jsem nedosáhl.

Za hodinu přestalo pršet, takže jsem se rozhodl prostě pokračovat. Ono se to nějak poddá. Jenže ta vyhřátá čekárna byla past. Zvykl jsem si na teplo, takže mi venku připadalo, že mrzne. Musel jsem použít všechnu zbývající energii, abych jel dál. Naštěstí mi jízda do kopce pomohla a hezky jsem se zahřál.

Můj zachránce

Jestli si myslíte, že bez deště se mi jelo líp, hodně se pletete. Když jsem byl v berserk módu, prostě jsem valil dál a na nic se neohlížel. Chtěl jsem přežít. Bez deště jsem se ale uklidil a přišla na mě silná ospalost.

Krátce po půlnoci jsem musel spánkové deprivaci splácet dluhy. Všude kolem mě byli lidé. Neviděl jsem je, ale cítil jsem jejich přítomnost. Mluvili na mě. Když jsem se ale na ně otočil, stal se z nich keř nebo strom. Snažili se mě přesvědčit, ať se na to vykašlu.

Znovu mě zachránil Luca Bernasconi. Chytnul mě uprostřed stoupání. Jakmile jsem spatřil jeho světlo, našel jsem sílu znovu šlapat tvrdě. Navíc bylo fajn se bavit s někým jiným než s duchy.

Každé mentální nakopnutí má svoje limity. Luca se vzdaloval a vzdaloval. Párkrát na mě gentlemansky počkal, ale řekl jsem mu: „Jeď!“ A byl jsem na to znovu sám.

Ještě jsem ve sjezdu viděl jeho světýlko. Já jsem si moc nezasvítil, protože zbývající baterka stačila na nejslabší režim. Už jsem ale cestu vidět nepotřeboval. Chtěl jsem prostě jet a bylo mi jedno po čem. Vjížděl jsem i do kravinců a nesnažil jsem se jim vyhýbat. Už to pro mě bylo obyčejné bahno.

Splácení dluhu

Pamatujete, jak jsem vstával, že rozhodně musím dojet do cíle? Už uplynulo 24 hodin od toho okamžiku a mě do Montreux pořád zbývalo 50 kilometrů. Moje jsou vzpomínky zahalené mlhou.

Před posledním kopcem, kopcem větším než Sněžka, byla delší rovinka. Nemám nejmenší představu, jak to tam vypadalo. Jenom si pamatuji, že jsem na vlakové zastávce zastavil, abych si na 15 minut nabil svůj telefon. Náhodou jsem narazil na dalšího účastníka Hope 1000. Vypadal, že je totálně na dně. Byl na tom mnohem hůř než já. Moc jsem nechápal, jak se sem dostal. Vyprávěl mi, že ho v horách chytla bouřka, měl těžký pád a vracel se domů.

Moje poslední stoupání byl nadčasový zážitek. Moje hlava použila všechny prostředky, abych se zastavil a vyspal. Duchové se kolem mě srocovaly jako na Václaváku. Místy jsem byl extrémně pomalý, protože jsem zapomínal se pohybovat. I když vyšlo slunce, na mojí situaci to nic nezměnilo. Lék byl ovšem už na cestě.

Byl to kouzelný okamžik. Chtěl jsem otevřít jednu bránu, abych mohl pokračovat dál, ale dostal jsem elektrický šok. Nebyl příliš silný, ale probudil mě. Okamžitě jsem vyskočil na kolo a začal znovu šlapat. Byl jsem jako vyměněný. Možná není úplně vhodné léčit nevyspalost elektrickými šoky, ale rozhodně to je účinné.

Když jsem vystoupal až nahoru, myslel jsem, že je to za mnou. Chyba! Sjezd byl stejně těžký jako výjezd. Hope 1000 je výzva až do posledního metru.

Nikdo na vás nebude čekat, ale…

V posledních 10 kilometrech mě předjel Andy Styger. Byl to dramatický finiš. Nepokoušel jsem se tady něco urvat v závěrečném spurtu, ještě v těžkém sjezdu. Spoléhal jsem ale na to, že jsem mladší. A skutečně! Oficiálně jsem byl před ním o 4 minuty, protože on vyrážel dřív.

Vidět v Montreux sochu Freddiho Mercury byl epický zážitek. Vy možná trasu vidíte jako nějaká čísla. Tisíc kilometrů a 30 tisíc metrů stoupání. Ale ty překážky, ty výzvy, které mě na té cestě potkaly se nedají empiricky vyjádřit. Nakonec to není o číslech, ale o vzpomínkách. Je to o schopnosti se překonat a ta mě nikdy neopustí.

Měl jsem štěstí, protože v cíli jsme se sjeli 4 (já, Andy a Luca, a ještě jeden fanoušek závodu). Obvykle na vás nikdo nečeká, jen skupinky turistů se na vás dívají jako na páchnoucího podivína. Chvilku jsme si povídali. Užíval jsem si momentu, že nemusím dělat vůbec nic. Prostě jsem si jen byl.

Dojezdové video

Můj oficiální čas dojezdu je 5 dní, 2 hodiny a 7 minut. Můj cílový čas byl mezi 4 a 5 dny, což může znít jako nenaplnění mého očekávání. Jak jsem ale řekl, čísla nejsou všechno. Nabral jsem tolik zkušeností a viděl tolik nových míst… Ano, bylo to těžší a delší, než jsem očekával. Dokázal jsem se s tím ale vyrovnat.

Co je nejdůležitější a nejlépe dokreslí moje nadšení – jednou bych se sem chtěl vrátit.

Koupil jsem si nějaké oblečení, protože cesta do Prahy bude dlouhá. Jídlo z Mekáče mi dalo sílu, abych až do večera odolával spánkové deprivaci. Neměl jsem v Montreux žádný hotel a chtěl jsem jet domů. Naštěstí vlaková stanice byla tak blízko, že jsem ani nemusel obout ty zatracené boty…

Chceš to taky zkusit?

Jdi na www.hope1000.ch a přihlas se. Je to zážitek na celý život!

Mapa Hope 1000, Den #5 Jak mě hlava klamala

227 km
Vzdálenost: 7 405 m
Převýšení: 29:55
Doba

Zobrazit aktivitu Stáhnout GPX

27. července 2022

Hope 1000

💬 1 komentář

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Pavel Juráček

Slušnej příběh..♡ Díky za report

28. 10. 2024 21:52 |