Den #4 Jak jsem dobýval průsmyky

This post is available in English 🇬🇧.

Nespalo se mi dobře. Uprostřed noci jsem měl návštěvu. Slyšel jsem jejich hlasy. Někdo tam přišel se dvěma dětmi a jedno z nich bylo na prášky z toho, že jsem tam spal. Netuším, co tam chtěli dělat, ale moje přítomnost jim zhatila plány.

Zkusil jsem znovu usnout, ale už jsem to nedokázal. V očích se mi blýskalo, že je čas na kolo! Takže jsem v jednu ráno vstal a vyrazil.

V tu chvíli jsem to ještě nevěděl, ale čekal mě ten nejkrásnější den na Hope 1000. Před sebou jsem měl tři kopce, ale každý z nich atakoval hranici dvou tisíc výškových metrů. To bylo nejvýš, kde jsem v životě byl. Správně tušíte, že na takové podmínky jsem rozhodně nebyl správně aklimatizovaný.

Když jsem se dostal na sedlo Brünig, byla ještě noc. Znovu jsem narazil na automat na pizzu a tentokrát jsem musel jeho ovládání rozluštit. Aha, ono to má dotykovou obrazovku! Po chvíli jsem byl připravený si objednat a stroj mi oznámil čekací dobu pět minut. To vůbec nebylo zlé. Krabice povalující se kolem automatu byly jasným důkazem, že jsem nebyl první, kdo využil jeho služby.

Asi to nebyl nejvznosnější kulinářský zážitek, ale uprostřed noci to kulaté štěstí bodlo. Byla neskutečně horká. Protože závodím i v jezení, hodně jsem si spálil pusu.

Lavička lepší než hotel

Stoupal jsem do průsmyku Grosse Scheidegg. Musí být slavný, protože má i českou stránku na wikipedii. Pomalu svítalo. Pastevci vyháněli krávy na horské louky. Já měl úžasné výhledy na kamenitá úbočí a masivní ledovce. Jedna věc je podobné věci vidět na fotkách. Spatřit to ale na vlastní oči, je úplně jiný zážitek. Všechno to bylo umocněné vším, co jsem musel překonat, abych se sem vůbec dostal.

V polovině kopce mě znovu dostihla krize. Nohy byly slabé a moje mysl volala o pomoc. Musel jsem se ještě trochu vyspat. Teprve při pohledu na Stravu jsem zjistil, že jsem na té lavičce musel opravdu usnout. Trvalo to 10 minut a tep mi klesl na 47 úderů za minutu.

O moc lépe jsem se necítil, ale dalo mi to dost síly, abych se vyšvyhl na vrchol. Byla tam příjemná zima a výhledy byly nepopsatelné. Sjezd byl rychlý a skončil v městě Grindelwald. Je tu nějaká spojitost s Harry Potterem?

Musel jsem sehnat jídlo, ale všechny obchody byly ještě zavřené. Nakonec mě znovu zachránilo pekařství. Nabral jsem si velké zásoby pečiva a pojedl něco z toho na místní autobusového zastávce. Teprve tady jsem si uvědomil, že jsem se dostal do jiné části Alp. Zatím bylo všude téměř liduprázdno, ale tady vládl turismus.

Kdo by jezdil vlakem, když si nahoru můžu to kolo vytlačit?

Další zastávka? Wengernalp 🚂. S dopolednem se vrátilo i slunce a nepříjemně vysoké teploty. Sotva jsem se hýbal. Byl jsem na tom tak špatně, že jsem si našel škarpu a vyspal se v ní dalších 30 minut.

Trasa teď sledovala trail „Via Alpina“. Nemohl jsem uvěřit, že s takovými prudkými stoupáními to je oficiální cyklotrasa.

Brzy se ukázalo, že nejsem jediný, kdo musí dohánět spánkový dluh. Na jedné lavičce jsem viděl, jak tam spí Andy Styger.

Poprvé od startu konečně zapršelo. Byl jsem z toho tak překvapený, že jsem se na chvíli schoval pod střechu s nějakými e-bikery. Přitom jsem měl jet dál, užít si déšť a neschovávat se tu jako nějaká krysa.

Pokračoval jsem nahoru s dvěma dalšími cyklisty. Dojel mě i Andy, i když ten neuměl anglicky. Podobná setkání mě dokázala probudit. Společně jsme tlačili kola a na chvíli zapomněli na nástrahy trasy.

Nahoře bylo turistů nejvíce, protože tu bylo vlakové (či lanovkové) nádraží. Nechtěl jsem tam dlouho zůstávat a nasávat problémy světa lidí, tak jsem se rozloučil a vrhl se do sjezdu.

Déšť

Zadní brzdu jsem měl v podstatě mrtvou. Myslím, že plech na plech to šlo od včera. Vůbec se mi ale nechtělo měnit desky. Bohužel jsem porušil odvěké pravidlo – nezkoušet na závodě nic nového – a vezl jsem úplně nové brzdy.

Chytly mě další přeháňky, užíval jsem si to. Na úbočí hor se vytvořily krásné vodopády. Výhledy byly neuvěřitelné.

Ve Wengenu jsem se zastavil asi 10 minut, abych si odpočinul. Pořádně se mezitím rozpršelo. Moc se mi tam nelíbilo, protože ve město bylo znovu příliš velké množství turistů. Když jsem ale pokračoval podél řeky Lütschine, zamiloval jsem si to tam. Měla krásnou modrou barvu a chladila! Předpokládám, že to byla ledovcová voda.

Další zastávku jsem si udělal ve Wilderswilu a koupil jsem si meloun a nějaké další ovoce a zeleninu. Napakoval jsem se dalším pečivem.

Když se dívám na data ve Stravě, teplota byla vysoká. Tentokrát mi to ale tolik nevadilo. Občas jsem se zastavil na lavičce, abych si odpočinul. Dal jsem si zmrzlinu. Promluvil si s fanouškem závodu, když jsem si náhodou sedl vedle jeho zahrady.

Když jsem vystoupal do tisíce výškových, teplota klesla a já našel „flow“. Šlapal jsem a zapomněl na všechno to špatné. Nahoře jsem si navíc koupil chlazenou plechovku Pepsi.

Klesání bylo o mnoho těžší. Na mokré trávě to pořádně klouzalo. Nemohl jsem pořádně najít pěšinu, podle které vedla trasa a všude se pohybovaly krávy. Jakmile jsem ale přijel na širokou, štěrkovou cestu, šlo to dolů rychle, a ještě jsem stihl využít benzinku u městečka Reichenbach. Dál už nic neseženu.

Přišla noc. Stoupání bylo mírné a poklidné. V tuhle chvíli mi to úplně nevyhovovalo, protože se mi z toho chtělo hrozně spát. Už jsem šilhal po nějaké lavičce nebo stolu. Pomalu jsem vjížděl do hor a spílal jsem si, že už asi nic nenajdu.

Skončil jsem na parkovišti a velkým nápisem „zákaz kempování“. Byl jsem z toho lehce nervózní. Jakmile jsem vlezl do spacáku, uviděl jsem v dálce nějaká světla, která se přibližovala. Naštěstí to byl jen Luca. Ten už spal a byl svěží.

Do cíle jsem měl ještě 200 kilometrů. Samozřejmě jsem to chtěl dojet další den, ale dobře jsem věděl, že takový výkon bude vyžadovat epické nasazení. Budík mě měl vzbudit za dvě a půl hodiny.