Den #2 Jak jsem našel naději

This post is available in English 🇬🇧.

Opravdu jsem se snažil, ale prostě jsem nemohl usnul. Míjela mě světla ostatních účastníků a připomínala mi, jak se propadám dál a dál. V ten moment mi na tom nezáleželo. Věděl jsem, že odpočinek je to jediné, co mi může alespoň trochu pomoct. Jak jsem se nehýbal, tělesná teplota se mi snížila, i když o spánku jsem si mohl nechat jenom zdát. Na bikepacking akcích obvykle první noc nespím. Většinou proto, že jsem příliš natěšený na jízdu a nemohu se uklidnit.

Po hodině zkoušení jsem to vzdal. Jestli jsem usnul, tak jsem to nezaregistroval. Nemělo cenu tady jen tak ležet na silnici a hypnotizovat němou oblohu. Přede mnou bylo ne příliš prudké, asfaltové stoupání. Jel jsem tak pomalu, jak jen jsem to jen dokázal. Moje tělesná teplota sice znovu vzrostla, ale bylo to v akceptovatelné hladině.

Zastavil jsem u vody, abych doplnil bidony a snědl si svačinu. Závodní mód jsem vypnul a hlavním cílem bylo přežít. Chvíli jsem jel s Bernhardem Hartensteinem. Je fajn si takhle uprostřed noci s někým popovídat. Po zhruba hodině jsem nastoupal 600 metrů a dostal jsem se na vrchol sedla.

Všechno bylo utopené ve tmě. Stezka byla úzká a překonával jsem napůl ztrouchnivělé mostky nad bažinami. S kolem jsem se dost natlačil. Nakonec jsem ale pomalejší úsek prorazil a zbytek sjezdu do města Siebnen byl po asfaltu.

Podobný příběh se opakoval téměř každý den. Vyšplhal jsem se na nějaké gigantické sedlo, sjel jsem gigantické sedlo a vjel jsem se do města. Stačilo jen nakupovat zásoby, šlapat a opakovat do zblbnutí.

Nyní byla hluboká noc, takže jsem ve městě nic nesehnal a znovu stoupal nahoru. Ovládala mě dobrá nálada. Pokud jsem to s tempem nepřeháněl, jelo se mi celkem dobře.

Co jsem si na Švýcarsku zamiloval, byla jezera. Z většiny sedel byl výhled na jejich sytou, modrou barvu. Trasa byla kurevsky těžká, ale odměny stály za to.

Prázdný břich

Když jsem sjel k Lucernskému jezeru, mohl jsem si odpočinout. Čekala mě delší placka. Špatně jsem odhadl množství vezeného jídla a měl jsem hlad. Pořád ale bylo brzo ráno a obchody ještě nebyly otevřené. Bezhlavě jsem si sjel trochu z trasy do Gersau a pokusil jsem se najít něco zkonzumovatelného.

Nejdřív jsem narazil na jídelní automat. Mohl jsem si koupit různé tyčinky nebo brambůrky. Sám organizátor je chválil, že se tam dá najít potrava i v nekřesťanských hodinách. Nejlepší je mít jejich appku, která umožňuje bezkontaktní platbu. Bohužel jsem zjistil, že App store mi ji nedovolí nainstalovat, protože ve Švýcarsku nebydlím, a drobáky mi rychle docházely.

Koupil jsem si plechovku Coca-Coly a jednu Snickers tyčinku. Nebylo to mnoho. Potřeboval jsem víc, tak jsem bloumal ulicemi, co by se dalo vysomrovat. A byl jsem úspěšný! Našel jsem pekařství, kde jsem si koupil nějaký druh švýcarské pizzy 🍕 Těsto bylo hodně silné a obsah byl tučný a s příchutí slaniny. Mňam.

To by mi mělo dodat sílu. Bohužel, moje ultimátní Nemesis – slunce – se loudalo nad horizont. Ne, jen to ne! Okamžitě mi to přestalo jet. Měl jsem vystoupat 600 výškových ale sotva jsem se dokázal pohybovat. Stavěl jsem na každé lavičce a snažil se odpočinout si. Kdykoliv jsem se pokusil šlapat, cítil jsem se slabý jako moucha, a proto jsem kolo alespoň tlačil. Pohyboval jsem se nesmírně pomalu, a to ještě nebylo takové horko.

Těžké uvěřit, že jsem byl v té chvíli ještě šestý 🏁

Rychle jsem pochopil, že namáčet v kádích pouze svoji čepici nestačí. Do vody jsem se musel ponořit celý a voda ze mě musela kapat jako z vodníka. Jen to mě dokázalo na chvíli ochladit. Kdyby jen to sportovní vybavení neschnulo tak rychle…

Sice jsem byl rád, že jsem vyšplhal na sedlo Gätterli, ale moc jsem nevěděl, co dál. Každé další sedlo bude jen horší. Už jsem se začal dívat na vlaky domů. Jedno nádraží bylo příhodně blízko…

Zázrak

Byl jsem tak unavený, že jsem si na železničním přechodu sednul.

Docházela mi voda. Když jsem přijel do Steinerbergu, vedro už bylo nesnesitelné. Garmin mi oznámil, že další stoupání má tisíc výškových metrů. To bylo šílené! Byl jsem uvězněný mezi dvěma sedly a nevěděl jsem, co dál. Nebyl jsem schopný pokračovat a ani se vrátit. Naprosto vyčerpaný jsem seděl vedle pramene a pil z něj vodu bidon za bidonem. Tohle už nebylo dobrodružství. Tohle byl boj o přežití. Byl jsem dehydrovaný, spálený a žaludek mi nahlas nadával. Přes to všechno jsem našel naději.

Potkal jsem Luca Bernasconiho. Vypadal, že je ve formě. Zvažoval jsem, že počkám na noc a budu pokračovat až potom. Luca mi ale dal životně důležitou informaci. Tohle mělo být poslední velké stoupání a dál už by to mělo být jezdivější.

Řekl jsem si, to dám. Dodnes si na to stoupání vzpomínám. Jak jsem sedl na kolo a začal statečně šlapat. Jak jsem cítil sílu v nohách a watty mi tam skákaly jako nic. Za pět minut mě to totálně vyčerpalo a musel jsem si sednout do stínu. To ale nebyl konec.

Když jsem nemohl šlapat, tlačil jsem. Když jsem nemohl tlačit, seděl jsem. Když jsem nemohl sedět, ležel jsem. Tohle jsem opakoval neustále dokola a pomalu jsem se posunoval nahoru. Na tomhle segmentu jsem ve Stravě poslední z 269 lidí. Ale dokázal jsem to. Navzdory teplotě dosahující skoro 40°C.

Nahoře jsem uviděl jezero Ägerisee a cítil jsem se jako hrdina. Když mi Luca vyprávěl, že tohle je slavný silniční výjezd, uvědomil jsem si, že o Švýcarsku skoro nic nevím. Akorát že tam jsou Alpy, Curych a Ženeva. Brázdil jsem to tady ze sedla na sedlo, ale vůbec jsem netušil, kudy vlastně jedu.

Ještě není po všem

Sjel jsem asi 700 metrů a zjistil, jaké vedro v nížinách je. Dokonce i v průběhu klesání jsem pociťoval, jak extrémně teplý a suchý je vzduch. Pořád jsem se cítil strašně, ale bylo to rozhodně lepší než se škrábat v prudkých stoupání.

Ve skutečnosti bylo na dnešním programu ještě jedno a teď už doopravdy poslední stoupání. Byl jsem demotivovaný. TAMTO MĚLO BÝT POSLEDNÍ STOUPÁNÍ!!! Cestou nahoru jsem si zajel do restaurace, kde jsem si objednal vychlazenou Coca-Colu. Bodla. A to hodně. Nakonec to stoupání nebylo tak strašné, ale teplota vystoupala na maximum 42°C. Strava to dokonce nedokázala zobrazit v grafu.

Z nejhoršího jsem byl venku. V Alosenu jsem narazil na slečnu, která účastníkům Hope 1000 pomáhala. Mohl jsem si u ní sednout a prohodit pár slov. Nespěchal jsem. Moje závodní ambice byly eliminovány už včera. Dal jsem si hrnek hovězího vývaru a snědl nějaké sušenky. Byl jsem maximálně vděčný a pořádně mi to zlepšilo náladu.

Když se ukázal další účastník, pokračoval jsem dál. Vyhovuje mi jezdit sám, i když je občas fajn mít společnost.

Další sekci bych pojmenoval jako houpavé kopce. Když to porovnám s Alpami, bylo to takové příjemné svezení. Teplota kolem 36°C nebyla ideální, ale vítr z rychlejší jízdy mě ochlazoval.

Hledal jsem nějaký obchod. Zásoby jsem si doplnil na benzince. Sladké pití, sladkosti a sendviče, na to se mi jelo dobře a mohlo by mi to chvíli vydržet.

Sladké sny

V noci jsem znovu potkal Bernharda a tak jsme jeli spolu. Těšili jsme se na depot – kam jsme si mohli poslat nějaké vybavení nebo jídlo. Bylo to zhruba na pětistém kilometru. Takže pořád pěkně daleko.

Zastavil jsem se u lednice s uzeninami a sýry. Bernhard mi řekl, že tohle jídlo mě moc nenakope, ale já věděl, co potřebuji. Potřeboval jsem prostě něco dobrého do pusy.** Dal jsem si jednu klobásu v noci a jednu ráno.**

Uprostřed kopce jsem se rozhodl vyspat na lavičce a Bernhard jel dál. Už jsem se cítil unavený a nepřišlo užitečné to zkusit urvat až ke svému zavazadlu. To počká. Nikdy mi ty čokoládičky nesní.

Tenhle den byl těžký. Tak to má být. Pokud bych dosáhl cíle bez jakýchkoliv problémů, nebyl by to opravdový úspěch. V ten večer jsem vědět, že to dokážu a odmazal všechny zbývající myšlenky na to, že bych mohl vzdát. Nejenže jsem měl naději, ale měl jsem i vůli porazit všechny překážky, které se mi postaví do cesty.