Den #1 Jak mě to sežehlo

This post is available in English 🇬🇧.

Byl jsem uvězněný mezi dvěma sedly a nevěděl jsem, co dál. Nebyl jsem schopný pokračovat a ani se vrátit. Naprosto vyčerpaný jsem seděl vedle pramene a pil z něj vodu bidon za bidonem. Tohle už nebylo dobrodružství. Tohle byl boj o přežití. Byl jsem dehydrovaný, spálený a žaludek mi nahlas nadával. Přes to všechno jsem našel naději.

Vraťme se zpátky na začátek.

Ve světě bikepackingu nejsem žádný nováček, který by lehkovážně riskoval vlastní život. To se mi mohlo stát snad jenom na prvních Mílích. Za ta léta jsem se naučil, jak se v horách chovat. Jízda po kopcích a do dálek mě bavila. Stala se z toho droga a já chtěl jezdit dál, výš a rychleji. A najdete někde větší převýšení než na Hope 1000?

Kouzlo tohoto závodu je v tom, že to vůbec není závod. Je to dobrodružství? Je to vyjížďka? Je to výzva? Může to být cokoliv si namanete. Jakmile se vydáte na cestu, je to jen na vás. Nečekejte tady zástupy fotografů, startovní čísla nebo snad že by na vás někdo čekal v cíli. Dokonce i objížďky si do finálního GPX naklikáte sami. Za první místo dostanete stejnou odměnu jako za poslední = nic. A neplatíte ani startovné. Kde je tenhle ráj? Ve Švýcarsku 🇨🇭.

Co očekávat?

Vystartujete z Romanshornu u Bodenského jezera, překlenete mnoho hor, průsmyků a údolí, abyste dojeli až k soše Freddieho Mercuryho v Montreux. Když z toho vydestiluji čísla, je to rovný tisíc kilometrů s 30 tisíci metry převýšení. Stoupá se až do dvou tisíců metrů. Mořské krysy to budou mít těžké. Má vůbec smysl tam jezdit? V Praze jsem rád, když najdu kopec, co má dvě stě výškových metrů.

Ačkoliv už mám zkušenosti (nebo právě proto), nerad jezdím jen tak od oka. Jedu do státu, který jsem nikdy nenavštívil. Neznám místní jazyk a v tak vysokých horách jsem nikdy nebyl. Strávil jsem mnoho hodin studiem materiálů – článků a videí – od minulých účastníků. Vytvořil jsem si realistický plán, v kterých částech bych mohl být za noci a kde za dne, abych mohl v obchodech a na benzínkách nakupovat zásoby.

Tohle je moje kolo Procaliber 9.7 2019. Není nejrychlejší ani nejlehčí ale má zvláštní místo v mém ❤️

Nejlepší je cestovat na lehko. Drahé vybavení není nutné. Stačí pár pytlíků přidělat gumicukem.

Jak se start Hope 1000 blížil, začínalo být jasné, co mě čeká. Nesmiřitelné horko 🔥 Říkám to vždycky a všem. V teple se necítím dobře. Vůbec nechápu, jak se někdo může procházet po pláži nebo chytat bronz někde na lehátku. Já bych trpěl a naříkal. Hledám stín, kde se to jen dá. Ve vysoké nadmořské výšce to snad nebude tak hrozné…

Správné dobrodružství nikdy nezačíná na startovní čáře. Dobrodružství je vůbec se na ni dostat. Už jednou jsem s kolem cestoval letadlem do Itálie, a ačkoliv všechno proběhlo v pořádku, neměl jsem z toho dobrý pocit. Kromě toho, že krabice vážila tunu, držel jsem se mě naléhavý pocit, že jsem při smontování kola udělal něco špatně. Teď jsem chtěl se na start dostat vlakem.

Nebylo to snadné

O tomhle pořád sním … a ani nevím, jak se to jmenuje.

Nejdříve jsem to vzal vlakem z Prahy do Mnichova. Snadné? To určitě. Ve vlaku jsem narazil na policejní hlídku. Vyptávala se na klasické věci – co budu v Mnichově pohledávat a jestli s sebou náhodou nevezu zbraně. Moje batožiny naštěstí nechtěli prohledávat. Ty neoznačené pytlíky s maltodextrinem by byly minimálně podezřelé.

Tím to nekončilo. Eurocity Train 358 alias „Západní expres“ je totiž velmi speciální vlak. Někde kolem Schwandorfu se spojí s dalším a do finální destinace jedou společně. Protože jsme ale po policejní kontrole měli zpoždění, ke spojení nemělo dojít a museli jsme si přesednout. Tím jsem ztratil svoje rezervované místo. Ve vlaku to vypadalo jako v průměrné konzervě se sardinkami.

V Mnichově jsem měl dostatek času, abych nabrané zpoždění a zážitky absorboval. Několik pekařských produktů se mi samo nabízelo… Přestup na vlak do Lindau se neobešel bez problémů, které už ani nebudu vysvětlovat. Hlavní bylo, že jsem někde seděl a kolo jelo se mnou.

Možná se ptáte, proč Lindau a ne St. Gallen, který je startu blíž? Inu. Bylo to levnější. Překročení hranice je i v Schengenském prostoru náročný proces a je nutné za něj platit. Takhle jsem ušetřil 50 euro a na oplátku jsem se mohl zahřát na padesáti kilometrech. Spoko.

Cyklistů tu byly mraky. Většina e-biky. Na těch rovinách si s nimi moc srandy neužijí, ale když na to mají peníze… A můžou lehce tlačit proti větru.

Večer jsme měli uvítací párty. Sešli jsme se před restaurací u tří velkých stolů. Objednal jsem si jednu Coca-Colu a moje peněženka okamžitě zaplakala. Můžu si za to ale sám. Bylo nám řečeno, že si nemusíme objednávat nic. Žíža je ale tvrdý vyjednávač.

Instrukce byly vcelku jasné a většinou šlo jen o přeříkání toho, co bylo v závodním manuálu. Zaujala mě jedna věc. Felix, organizátor, říkal, že ve Švýcarsku prakticky nezůstala žádná divoká zvířata, takže se jich nemusíme obávat. Nejnebezpečnější predátor ale může být smrtící. Anglické slovíčko „tick“ jsem si musel dohledat. Klíště.

Plán je jasný

Na první noc jsem měl ubytování v „typické švýcarské jurtě“. Rozhodně bych se tam vyspal znovu. Od hostiny to bylo 15 příjemných kilometrů a měl jsem tam klid.

Start probíhal ve vlnách. Nejstarší odstartovali nejdříve, takže jsem si mohl přispat. Vyrazil jsem jako jeden z posledních.

Bylo vtipné ty startovní vlny pozorovat. Každý to pojal jinak. Někdo si to dokumentoval pro sociální sítě, jiný prostě vyjel na výlet a někdo vystartoval, jako by byl za zatáčkou cíl. Všechno to bylo v pořádku. Hope 1000 opravdu není závod. Závodění je dobrovolné.

Na startu jsem obvykle dost konzervativní. Držím si svoji Z2 zónu, nedrtím kopce a rozhodně v prvních kilometrech nezávodím! Tentokrát jsem šel do sebe. Věděl jsem, co odpoledne přijde. Bude strašné vedro. Chtěl jsem ještě ráno najet co nejvíce kilometrů, abych měl napracováno. Byl jsem jeden z těch, co vystřelili vpřed.

Byla to skvělá příležitost se s ostatními pozdravit, jak jsem se prokousával z konce startovního pole. Nenarazil jsem na žádnou těžkou sekci ani prudké kopce. Všude samé široké cesty a asfalt. A kolik bylo kolem farem. Vždycky jsem si představoval Švýcarsko jako bohatou zemi a skutečně, po silnicích jezdila samá drahá auta (nebo tak aspoň vypadala). I bohatá země má ale venkov.

Hned od startu bylo jasné, že s vodou tady nebude žádný problém. Jeden spoluúčastník se mě snažil přesvědčit, že tam jsou nějaké delší úseky bez ní. Můj tahák na závod nic takového nenaznačoval. Téměř u každé farmy byla kádě, do které z trubky tekla studená voda. Ještě kdyby z toho tekla Coca-Cola…

S každou hodinou teplota stoupala. Na mém dresu byly vidět dlouhé, bílé pásy. Kdyby mě chtěla sníst tlupa kanibalu, ani by si mě nemusela osolit.

Chvíli se trasa shodovala s nějakým běžeckým závodem. Předbíhali mě. Chtělo se mi křičet, že mě čeká ještě 900 kilometrů.

Dařilo se mi ukrajovat další a další kilometry. Když se teď dívám na mapu, vím přesně, kde se ten stroj zastavila já si uvědomil, že Hope 1000 bude pěkná makačka. Bylo to ve stoupání na Chümibarren.

Zápletka

Teploměr ukazoval „příjemných“ 32°C a já tlačil kolo na kopec. Nevadí mi tlačit kolo. Neberu to jako nějaký trest ani se za to nestydím. V bikepacking závodech je to úplně normální věc. Ale tentokrát jsem byl i na to obyčejné tlačení příliš vyčerpaný. Musel jsem dělat pauzy.

Když jsem tlačil kolem nějakého domu, nabídli mi dobří lidé vodu. Ta ochota mi dodala trochu sil, takže jsem chvíli i jel. Jak ale budu moct dokončit celý závod, když mě první kopec takhle sundal?

Lidi mě předjížděli. Nebylo to tak hrozné. Většinou jsme si krátce popovídali a navzájem si postěžovali. Rozhodně jsem se cítil lépe, když jsem v tom nebyl sám.

Brzy jsem se o Švýcarku naučil veledůležitou lekci. Je tady spousta branek, a ještě víc výrobců branek. Některé byly dělané hlavně pro pěšáky a průlez i s kolem byl pro mě obtížný. Naštěstí jsem si nic neponičil a od ostatních jsem nakoukal, jak na to.

Moje morálka už prděla do země. Chladil jsem se ve stínu, protože celý můj organismus se přehříval. Často jsem ani možnost stínu neměl. Všude byly ploty a stromy až za nimi. Dal bych majlant za obyčejný vánek. Vzduch byl ale nehybný jak mnich a suchý jako poušť.

Co bylo nejhorší, nebavilo mě to. To je přitom důvod, proč se podobných závodů účastním. Nevadí mi těžký terén a nepolevující déšť. To projedu. Ale tohle … kdykoliv jsem se snažil šlapat rychleji, bylo mi na omdlení. Už jsem se těžil na večer. To se konečně rozjedu.

Na dně

Dolů to jelo pěkně.

Stöcklersiten bylo poslední stoupání, které jsem v tom horku překonal. Teplota pak začala klesat k 22°C a slunce zapadlo za horizontem. Silniční sjezd byl rychlý a já počítal s tím, že v noci si to budu zase užívat. Nemohl jsem být dále od pravdy.

Přejel jsem menší město a začal stoupat na další kopec. A nebylo to dobré. Bylo to hrozné. Stále jsem se přehříval, i když okolní vzduch byl mnohem studenější. Každou chvíli jsem sesedal z kola a popadal dech. Úpal? Úžeh?

Nemohl jsem jet přes den. Nemohl jsem jet přes noc? Tak jaký tohle mělo smysl? Jsem schopný se přes většinu nesnází překlenout. Ono to přejde… Jenže v tomhle případě byla předpověď vcelku jasná. Mělo to být úplně stejné po zbytek závodu. Odpočinek mě nečekal. A ani žádná zábava.

Zoufalý a vyčerpaný jsem si lehl na parkoviště hned vedle cesty. Vzal jsem si spacák a použil ho jako přikrývku. Zavřel jsem oči a snažil se usnout. Nic lepšího se dělat nedalo.