Den #5 Jak mi jeden kopec změnil závod

Vzbudil jsem se v neidentifikovatelné chajdě a cítil se jako Ježíšek v chlévě. Neměl jsem sice žádné nadpřirozené schopnosti, ale spal jsem v pohodlíčku a bylo teplo z oddechování místní fauny – Daniel spal, ale nechrápal. Výjimečná vlastnost pro ultra-vytrvalostního cyklistu. Opatrně jsem se začal balit, abych ho nevzbudil. To by nebylo příliš sportovní.

Věděl jsem, že z CP3, kde jsem byl včera večer, je to do cíle zhruba 24 hodin cesty. Počítal jsem proto s tím, že někdy k večeru bude dílo dokonáno. Byly dvě hodiny v noci, když jsem znovu nabootoval navigaci a vydal několik utrápených vzdechů, abych se vnořil do neprostupné noci.

V takových chvílích je moje hlava prázdná, prosta většiny starostí. Obvykle to ale není starost o jídlo, vodu nebo noclech. Většinou přemýšlím o tom, jak mi skřípe kolo 😁 V tom tichu často nic jiného neslyším.

🔼🔽 Nahoru a dolů

Ospalost mě netrápila, i když byl můj postup vcelku pomalý a nudný. V té tmě mi černočerný les moc krás neukazoval. To se změnilo, když jsem nekonečnými serpentinami stoupal na sedlo Kaliakoudas. Zrovna když se slunce dralo na svět a dotvářelo sytě barevnou podívanou, dosáhl jsem vrcholu. To byly výhledy! Cítil jsem, že všechna ta námaha, kterou jsem do stoupání po štěrkové cestě dával, nevyšla vniveč.

Dolů jsem to neměl o mnoho jednodušší. Cesta byla hodně kamenitá a sjezd nekonečný. Bolely mě ruce a musel jsem si uprostřed odpočinout. Trochu mi to připomínalo 1000 Miles, kde je taky několik podobných, dlouhých a těžkých klesání. Tady jsem na 10 kilometrech spadl o 1100 metrů.

Dole to bylo vtipný. Přejel jsem most a okamžitě jsem znovu stoupal nahoru. Po velmi podobné cestě plné štěrku. Kadenci jsem udržoval velmi pomalou a hrozně se vlekl. Neměl jsem téměř žádnou stabilitu a řidítka se mi točila z jedné strany na druhou. Abych nabral trochu energie, zkusil jsem si zdřímnout. Těch několik minut spánku ze mě Pogiho neudělalo, ale dovolilo mi to pokračovat dál.

🎷 Orchestr na poslední kilometry

Stoupal jsem pomalo po úbočí kopců a míjel jsem jeden výhled za výhledem. Tenhle poslední den stál za všechna příkoří. Trochu jsem zaostával, takže mě dojel litevský závodník Daniil Sadomskij. Už jsem ho vyhlížel na trackeru, že se nebezpečně přibližuje.

Opět přišlo vedro, což mi podlomilo podlomenou morálku. Ještě víc mě sebralo, že mi z pedálu vypadl šroubek! Už nějakou dobu jsem si všiml, že se mi jedna strana hůře nacvakává, teď to nešlo vůbec. Xpedo nebrat! Respektive jsem měl poloviční šanci, že se to podaří. Náhradní šroubky do kufrů jsem měl, ale tohle spadlo z pedálu a bylo to naprosto atypický. Nakonec jsem vyšrouboval celou jednu stranu, aby se mi lépe trefovalo do té správné. Ztrácel jsem tím drahocenný čas.

Pomalu jsem postupoval v někonečných stoupáních a klesáních. Když mě předjel pár závodníků z Bulharska, došla mi trpělivost. Řítili se takovou rychlostí, že jsem si připadal jako pytel hrušek na kolečkách. Rozhodl jsem se trochu si ještě odpočinou. Lehl jsem si do trávy, když v tom jsem uslyšel hrom. A tím začal můj sprint do cíle.

⛈️ Hecnul jsem se

Při bouřce se nechcete ocitnout na vrcholu kopce, přesto jsem vyrazil právě tam. Už jsem byl skoro nahoře a přišlo mi lepší to prostě přejet a na druhé straně sjet do údolí, kde nebudu bleskům tak blízko.

Cestou jsem slyšel hromy a těsně pod vrcholem se rozpršelo. Oblékl jsem bundu, když mě začaly bombardovat kroupy. Byl jsem ve svém živlu. Pořád jsem měl pocit, že jsem v pohodě, protože, i když to vypadalo hrůzostrašně, blesky byly daleko. Několikrát se ozval velmi hlasitý hrom, ale to už jsem potůčky a říčkami sjížděl dolů.

Rychle se udělala zima. Radši jsem navlékl nepromokavé rukavice a kalhoty. Neměl jsem pocit velkého nebezpečí, i když vím, že bouřky vysokoho v horách nejsou nic zdraví prospěšného a já byl asi v 1500 metrech.

Cestou dolů jsem potkal i bulharské závodníky. Snad několik hodin takhle pršelo, už bez hromů a blesků. Nakonec se všechno uklidnilo a já už měl asi jen 60 kilometrů do Nafpaktosu. Právě díky podobným výzvám ta cesta do cíle krásně utíká.

🫶 Stálo to za to

Předjel jsem Daniila, který se před nepřízní počasí schoval, a já si brousil zuby na 11. místo. Pocítil jsem formu a vlna endofinů mě hnala dopředu. Jenže v tu chvíli mi hlasitě prasklo v sedlovce. Protočilo se mi sedlo. Už chápu, proč výrobci kol doporučují snad před každou výjížkou kontrolovat momenty ve šroubech.

Musel jsem sundat podsedlovou brašnu a dotáhnout šrouby na sedlovce. Pak to ještě jednou celé opakovat, protože jsem to neutáhl pořádně. Ztratil jsem veškeré naděje, že bych mohl dojet jedenáctý.

Jenže v úplně posledním stoupání jsem ještě naposledy koukl na tracker a Daniil byl pořád blízko. Tak jsem do toho rubal, co to šlo, už měl být fakt blízko, ale ne a ne ho vidět. Když už jsem pozoroval větrné elektrárny na samotném vrcholu, konečně jsem ho viděl. A tlačil kolo!

Občas jsem taky musel z kola sesednout a ten rozbitý pedál mi situaci dost komplikoval. Jenže když jsem Daniila skoro dostihl, otevřel se mi ten nejkrásnější výhled z celého závodu. Najednou jsem zapomněl na svoji nevyspalost, na všechny ty úseky, kde jsem musel kolo tlačit a já jen obdivoval pohledy na zalesněné vrcholky. To všechno při zlaté hodince. To načasování bylo epické.

👿 Jezdím jako ďábel

Najednou jsem ztratil chuť závodit. Radši jsem si užil ten výhled, vyfotil si ho – i když čočku jsem měl dost zaprasenou a nabil si kameru, abych z toho měl i video. Pokud nebojuju o bednu, tak je to fakt jedno. Možná pro desáté místo bych ještě zvedl krovky … ale jedenácté???

Nahoře ty výhledy byly ještě lepší! Rozhodně to nemám dobře natočené ani nafocené, to člověk musí zažít. Ale z druhé strany se mi otevřel pohled na pobřeží, na osvětlená města, na most, který spojoval vnitrozemní Řecko s Peloponésem… A ty barvy … byla to prostě nádhera. Znovu jsem se zastavil a natáčel.

No a pak už mi zbývalo sjet poslední kopec. Svištělo to tam hodně rychle, až jsem si tam málem zlámal všechny kosti v těle. Stálo to ale za to. Daniila jsem ve sjezdu dohnal! Ve městě nemělo cenu závodit, takže jsme do cíle dojeli spolu na 11. místě.

🫅 Po bitvě je každý generál

Můj hlavní cíl bylo dostat se do prvního desítky, což mi o jedno místo uniklo. Že by to ale bylo zklamání, to tvrdit nemůžu. Určitě bych našel prostor, kde těch pár hodin vylepšit. Nicméně letos pro mě výsledky nejsou nějak extra důležité. Po závodě mě nečekala dlouhá regenerace. Pro návrat domů jsem se totiž rozhodl použít kolo, hned další den jsem vstal a jel zhruba 2 tisíce kilometrů do Česka - přes Řecko, Albánii, Černou Horu, Bosnu, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko. Ale to je zas jiný příběh…

Líbil se mi závod? V průběhu moc ne 😅 Na můj vzkus tam bylo až příliš tlačení a nesjízdného terénu. K podobným závodům to patří, ale očekával jsem, že tohle bude z celé série takové nejjezdivější. Minimálně to stálo v manuálu. A nenaplněná očekávání jsou tou nejhroší zkušeností. Ale na druhou stranu ten poslední kopec úplně proměnil dojem z celé akce. Dokázalo to přebít všechny útrapy a v cíli jsem byl spokojený a dobře naladěný.

Pokud jste tenhle epos dočetli až sem, díky! Pokud byste mě chtěli podpočit v mém úsílí, budu rád, když svým přátelům a známým nasdílíte video report z Hellenic Mountain Race. Všechny ty články a videa jsou pro mě dny práce.

Velmi mi také pomůže, pokud mě podpoříte na platformě Ko-fi nebo si zakoupíte členství na mém YouTube kanále. Za 29 korun získáte některá zajímavá bonusová videa 👇

Druhý závod ze série Mountain races je za mnou. Nejdřív Atlas Mountain Race, pak Hellenic Mountain Race a teď už jen zbývá poslední a největší výzva – Silk Road Mountain Race ve vysokých horách Kyrgyzstánu. Moje cíle? Asi jen dojet. Cítím se unfit jako už dlouho ne 🤣

Zajímá vás, co jsem vezl? Kompletní seznam.