Den #1 a #2 Jak se ze mě stal zlý člověk

Vlnovkové odkazy jsou affiliate a nákupem přes ně získávám provizi.

This post is available in English 🇬🇧.

Nemoc se chová jako plíživý želva ninja. Když se k vám krade, dokáže být pomalá a nedává o sobě moc vědět. Vyčkává a čeká na ideální příležitost. Když jsem odlétal na Hellenic Mountain Race, chytalo mě bolení v krku. Nevěděl jsem, jestli je to bolení zlé … nebo takové to běžné. Neměl jsem teplotu, bolesti, ani jsem necítil slabost. Přesto jsem cítil vzrůstající napětí … co když se to zhorší. Už jednou jsem to přece zažil na Tour Divide.

Cestou k řecké Meteoře mě spalovaly obavy. Nejedu tam zbytečně? Neskolí mě to na místě? Cesta s kolem v místní autobusové dopravě mě ale uchránila před vtíravými myšlenkami. Byla tak složitá, že jsem řešil jiné problémy.

V místní lékárně mi dali Strepsil, cucavé bonbony. Snad poprvé v životě jsem je bral poctivě v nejkratších možných intervalech, jak to bylo uvedeno na příbalovém letáku. Já se na starý kolena snad naučím číst a hlavně dodržovat návody.

🦸 Na místě činu

Řecko. Země bájných pověstí a hrdinů různých kvalit. Moje romantická představa vzala za své už v Athénách. Nebylo to takové … jaké jsem si to vysnil. Po městě se nedalo rozumně pohybovat. Chodníky úzké, zarostlné, na ulicích odpadky. Takhle vypadá kolébka civilizace?

Hellenic Mountain Race ale není o tom, co je ve městě. Na trase jich ostatně moc nenavštívíte. Tenhle bikepackingový závod má skoro 900 kilometrů na délku. Ale o tom to taky není. Je to o kopcích. Nastoupat jsem měl 27 tisíc výškových metrů. Bylo to pro mě představitelné, protože už jsem jel akci s podobnými parametry ve Švýcarsku - Hope 1000. Proto jsem tušil, do čeho jsem se to zase uvrtal.

Když jsem v den startu vstal, v krku už mě nebolelo. Zbylo mi jedno plato Strepsils, které jsem se rozhodl v průběhu závodu preventivně dobrat. Možná to zabije nejen zlé bakterie v krku, ale i na jazyku, který bývá po jezení kdejakého šrotu po cestě snad ještě víc ošuchaný než zadek.

Start byl až v 9 hodin ráno. I tak jsem přijel na poslední chvíli a už seřazený jsem se ještě mazal opalovacím krémem. Mělo být horko. Narozdíl od Atlasu jsme neměli neutrální start, okamžitě jsme šli do plných a kroužili kolem Meteory po místních trailech.

Po pár kilometrech jsem poprvé tlačit kolo, což byla nepříjemná předzvěst věcí budoucích. Bohužel to častokrát nebylo kvůli tomu, že byla cesta nad moje síly, ale někteří závodníci nedodržovali základní pravidlo, že kdo ještě jede, má přednost. Nijak zvlášť mě to ale netrápilo – bude dost času sbírat ztracený čas.

Vtipný bylo, že některý lidi to první kolo kolem Meteory „omylem“ vynechali. Nevím, jak se jim to podařilo, ale je dobré se na trasu podívat předem. Hlavně používat takové zařízení, které zobrazuje i směrovou šipku.

🚶‍♂️‍➡️ S kolem není chůze přirozený pohyb

Ve městě jsme narazili na první a poslední fanoušky. Podporovali nás hlasitě a dávali do toho všechno. Je to vtipné. Každý bikepackingový závod vypadá, jako bychom soupeřili kolem komína – snad kromě těch brašen – a jen s přibývajícím časem a únavou se měníme v úplně jiné osobnosti. Prorostlé špínou a zoufalstvím, ale o to spokojenější i za ten nejmenší dar.

Začínalo se zostra. První stoupání téměř od hladiny moře někam na úroveň Sněžky. Vypnul jsem si zobrazování výkonu na Garminu a jel jen na pocit. Zjistil jsem, že při závodě ho už ani nepotřebuju.

Skoro až na vrchol prvního kopce jsem si to užíval. Výhledy na okolní hory byly nádherné. Předtím jsem si nedokázal představit, že všude okolo budou zalesněné vrcholky a po úbočích vsazené malé vesničky a městečka.

Několik pasáží jsem musel tlačit a dokonce jsem i zabloudil v místě, kdy jsme od organizátorů dostali Point of Interest – tady zabloudíte.

Když jsem spatřil Metsovo, první důležité město na trase, chtělo se mi zastavit a kochat se. Lezlo téměř až z údolí, nahoru po úbočí kopce. Mezi vegetací vykukovaly červené střechy. Moc dobře jsem věděl, co to znamená. Budu muset sjet až dolů a znovu si to vystoupat po velmi prudké silnici. Vůbec mi to ale nevadilo. Vždyť to bylo pěkné.

👹 Od teď budu zlý člověk

K prameni uprostřed náměstí jsem dorazil v dobré náladě. Překvapil rozhovor jednoho závodníka, který si „stěžoval“, jak moc těžké to je. Prvních zhruba 100 mil jsem totiž považoval na jeden z nejlehčích úseků na celé trase. Jestli dojel, se už asi nedozvím. Ale dál už to bylo jen těžší nebo já unavenější. Nebo obojí.

Teprve k večeru to ztěžklo i pro mě. Nejdřív jsem se namlsal pár jezdivými úseky. Poprvé jsem narazil na první ostré ovčácké psy. Neměl jsem na ně připravenou taktiku. Vzpomněl jsem si ale na slova organizátora – chovejte se jako člověk, nechají vás být.

Sesednul jsem z kola a vytvořil kolovou hradbu. Pomalu jsem ustupoval a klidně jim oznamoval, že jsem člověk a že jsem hodný. Bohužel to nezabíralo. Absolutně jsem netušil, jak se dostanu přes ně, protože štěkání smíšené s vrčením mě dost znervózňovalo. Nakonec to vyřešila trojice závodníků jedoucích za mnou. Jeden z nich seřval psy tak, že utekli do lesa. V tu chvíli jsem pochopil, že se nestačí chovat jako člověk, ale je třeba ukázat, že jsem zlý člověk. Bál jsem se na psy používal agresi, ale ve zdejších končinách je to jediná cesta.

Se setměním se rozpršelo. Pod koly to vesele čvachtalo a bahenní jezírka zpomalovala můj postup. Výhledy s večerem zmizely a se zamlženými brýlemi jsem stejně nic neviděl. To nejhorší ale teprve mělo přijít.

Projížděl jsem úsek s kamenným chodníkem, nejdříve dolů a pak nahoru. Jak napršelo, ty kameny klouzaly jak kostka másla na pánvičce. Sesedl jsem proto z kola a šel na „jistotu“ - pěšky. Bohužel to příliš nepomohlo, protože mi na kamenech klouzaly i tretry. A to tak zle, že jsem se jednou šmiknul a dopadl přesně na zadek. Kolo jsem zachránil a udržel ho ve stoje. Narazil jsem si kostrč a příští týdny se mi blbě vstávalo. Gobik kraťasy tohle nezachránily.

🍀 Jídlo nejsou jen kalorie, je to štěstí

V manuálu stálo, že je zde méně chození než na Atlas Mountain Race. Když si to v mysli srovnávám, přišlo mi to naopak mnohem více. Tretry jsem si tu (od) odrovnal. Z velké části mi slezla gumová ochrana, povolilo šití a udělalo se mi několik děr.

Podobných úseků přibývalo a to byly označené jako – No track from here on. Rideable though!. Moc rideable ale nebyly, rozhodně ne za tmy a ještě za mokra. Často jsem nevěděl ani kudy přesně mám jet a náhodně jsem vybíral, kterým křovím to mám zrovna prorvat. Jistě si dokážete představit, že moje nadšení z Hellenicu silně opadlo. Nedokázal jsem si udržet závodní náladu. Nedokázal jsem už spěchat.

I přes to všechno jsem se pohyboval rychleji, než byl plán. Šlo o příjemný problém, ale pořád problém. Kde jsem spoléhal, že si nakoupím, jsem byl o 3 hodiny napřed, uprostřed noci. Samozřejmě bylo zavřeno. Jídlo jsem měl. Stravovací plán jsem na na tuhle situaci připravil.

Prvních cirka deset hodin jsem chtěl jet primárně na rychlé cukry v tekuté formě. Měl jsem s sebou dostatek Maltodextrin/Fructose prášku a jen občas jsem k tomu ujedl nějaké pevnější jídlo jako datle nebo rozinky. Bohužel už při prvním doplnění vody, jsem si už výsledný mix nedopatřením vylil, čímž jsem přišel i o spoustu kalorií. Kalorie jsou král a já dostal mat.

Postupně jsem chtěl přecházet částečně na Palatinosu pomocí Penco gelů, potom sacharidovou stravu skládající se ze sušeného ovoce a až v poslední fázi do sebe měl dostávat víc normálního jídla.

Co se mi nedařilo byl přechod na sušené ovoce. Bylo mi z něj lehce šoufl, tak jsem ho nedrtil tolik, kolik jsem chtěl. Ani oříšky mi moc nejely, obvykle se po nich můžu utlouct. Možná za to částečně mohla i nelibost trasy, která byla chodivější, než jsem očekával. A to nejen nahoru, ale i dolů.

Takže jídlo jsem sice měl, ale doufal jsem v nějaký donut, pizza rohlík, cokoliv, co by mi zlepšilo náladu. Každopádně už jsem stoupal na nejvyšší kopec na trase a CP1 bylo – teoreticky – už jen kousek. Až téměř pod vrchol se dalo rozumně jet. Bylo to prudší, ale šlapal jsem. Jenže pak přišlo tlačení úzkou pešinkou, kde jsem se místy posunoval krok-sun-krok a vynášel kolo na dropy. Z mého pohledu spíš na jumpy. Ve výsledku mi výstup zabral 3 hodiny a sestup další hodinu. Byl to totiž poctivý trail a jelikož začalo pršet, byl nad moje síly. I když ten déšť je asi jen výmluva.

⏱️ Platil jsem časem

Bylo vtipné sledovat, jak někdo jezdil poctivě po trailu kudy vedla trasa a jiný volil štěrkovou cestu, která sice vedla trochu jinudy, ale nakonec vás dovedla na stejné místo.

Na CP1 jsem nedorazil v nejlepší náladě. Vlastně mě ani nepotěšili, když mi řekli, že jsem dorazil v první desítce. Nemohl jsem najít flow, nemohl jsem si to užívat jako jindy. Sledoval jsem svoji tepovku první hodiny závodu a obával jsem se, že jsem zkoušel jet rychleji než normálně a budu teď spíše klesat.

Objednal jsem si špagety, což se pro mě po zbytek závodu stalo ikonické jídlo. K nim ještě hustou, houbovou polévku. Ta mě zasytila natolik, že jsem hodně bojoval, abych špagety dojedl a dokonce jsem ve svém úkolu selhal, nechal jsem je nedojezené!!!

Z CP se mi vůbec nechtělo. Nabízeli mi, abych si usušil věci. Ale já tam seděl ve své nepromokavé bundě, pěstoval tam smrad a spoléhal na sušení tělesným teplem. Moje jediná kamínka, která si sebou na závody vozím, a která mě vždycky podržela. Uvědomoval jsem si, že s každou minutou, kterou jsem strávil u stolu, bude návrat ven horší a horší. Nechtěl jsem tam vykydnout. A kdybych si sundal věci … horko těžko bych ten smrad zase oblékal. Ne … ne … musel jsem zůstat v tom, v čem jsem byl, abych si udržel těžce vydobytý stav homeostáze.

Odkládal jsem svůj odchod, i když mě každá minuta zraňovala a křičela na mě, že jí mrhám. Časem se nemá mrhat. Je to vzácná surovina, která mi ještě bude chybět.

🤽 Říkejte mi blátotlačka

A co víc – bál jsem se noci. Bál jsem se, že bude pršet. Že bude zima a já nenajdu místo, kde spát. I když jsem tohle dělal nesčetněkrát, neznámená to, že nemám obavy. Pořád musím být ve střehu a zvažovat, co ještě dokážu, a kde moje síly už nestačí.

Pobyt na Cpčku ani jídlo mi moc sil nepřidalo. Když jsem ještě jel po asfaltu, přestalo pršet. Jakmile jsem ale vjel zpátky do terénu, znovu se rozpršelo. V jednu chvíli jsem se soukal do nepromokavých kalhot, protože se to vyvrbovalo všeljak. Nakonec se počasí uklidnilo a bylo to spíš takové nepříjemné pokapávání, než opravdový déšť.

O moc jednodušší to ale nebylo, protože teplota klesala k 6°C, jezdil jsem někde na úrovni Sněžky a hodně to tam foukalo. Pořád jsem ale nevytáhl svoje nejteplejší oblečení, takže to ještě šlo a měl jsem rezervu.

Moc si z toho úseku ani nepamatuju. Snad až na moji eskapádu, kdy mi moje X-PEDA ucpalo bláto, nemohl jsem se v pravou chvíli vycvaknout a rozbil jsem si koleno na kamenech.

Zrovna když padala tma, dostal jsem se znovu do městečka Metsovo a ukončil jsem tak úvodní okruh. Na startu jsme byli varováni, že si tam nemůžeme schovat žádnou výbavu. S tím převýšením by se to rozhodně vyplatilo.

🍕 Fantasie mi nechybí

Všechny obchody už byly zavřené, takže jsem musel doplnit zásoby v restauraci. Vyřešil jsem to tak, že jsem si objednal burger a pizzu. Burger jsem snědl. Na cestu jsem si vzal pár Coca-Col.

Otázkou ovšem bylo, jak si sbalím pizzu. Krabici přece nepovezu. Vymyslel jsem to tak, že jsem vždycky splácl dva kousky k sobě a nastartoval revoluci v gastronomii – pizza sendvič. Ten jsem na prasáka naházel do jedné z mých Apidura brašen na představec. Fungovalo to. Klidně bych ty pizzy uvezl dvě. Ráno sice nechutnala jako z pece, spíš jako z díry, ale kalorie neztratila.

Moc jsem nevěděl, jak a kde budu spát. Původně jsem se chtěl položit někde v Metsovu, ale obával jsem se, že tam bude ruch a moc se nevyspím. V noci mělo mrznout, minimálně v horách, radši jsem to chtěl projet než v tom vstávat.

Zajímá vás, co jsem vezl? Kompletní seznam.

👴 Spaní v centru dění

Ve sjezdu z města mě ve tmě pronásledovali psi. Bylo to o hubu, protože jsem si nebyl jistý, kde přesně jsou. Vypadalo to, že vedle cesty jsou nějaké pastviny. Když jsem byl na jejich úrovni, teprve skákali na širokou asfaltku. Jelikož to byl celkem prudký sestup, využil jsem situace a ujížděl jim. Psí štěkání mě ale doprovázelo po celý zbytek večera. Závodníci jim tam projížděli celou noc. Žádný se asi moc nevyspal, ale to je jejich úděl.

Byl jsem rozhodnutý jet, dokud se něco neobjeví. Netrvalo to dlouho. Útočiště jsem našel ve vesničce Rachoula. V 11 večer tam bylo úplně mrtvo, jen nějaký pes štěkal z balkonu.

V centru vesnic v Řecku bývá prostor, kde sedává místní ostařina a rozpráví o počasí. Tohle místo jsem využil. Bylo kryté střechou a na zemi příjemné, celkem ploché kameny. Zurčící voda na dosah ruky. Co víc si přát! Natáhl jsem si minutku na 3 hodiny spánku – chtěl jsem to brát svědomitě a dát si pořádnou regeneraci. Vždyť jsem jel přes 38 hodin v kuse.

Brzy jsem se odebral do říše snících… i když. Na závodě jsem tak unavený, že se mi sny nezdají. Jen to ve mě cvakne … a spím. Ocitl jsem se proto v říši nicoty.

387 km

Vzdálenost

11 002 m

Převýšení

38:21

Doba

Zobrazit aktivituStáhnout GPX

3. července 2025

Hellenic Mountain Race 2025

• Den #1 a #2 Jak se ze mě stal zlý člověk

💬 Zatím bez komentáře

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Odeslat

Chci upozornit na nové komentáře