Bohemia Divide 2024 🥉
Letošní ročník jsem si moc neužil. Nevytýkám to organizátorům, spolu souputníkům ani náhodným kolemjdoucím na trase. Není to chyba počasí, smůly ani čehokoliv jiného. Ze závodů si obvykle odvážím nejen únavu, ale i emoci. Někdy je to pocit štěstí, jindy úspěchu nebo hořkosti. Letos na ty emoce nějak nezbyl čas.
Komunita bikepackerů je zvláštní sorta lidí. Často se vidíme jen párkrát do roka. Pozdravíme se na startu, zahučíme na sebe něco v závodním tempu a s některými dáme oběd v cíli. Přesto s nimi můžu mít bližší vztah než s lidmi, které denně potkávám v kanceláři. Intenzita prožitků v horách, za nepříznivých podmínek a za přístupu nekonečného vyčerpání, sbližuje. Chcete udělat pořádný teambuilding? Nezařizujte luxusní chaty, vypráskejte ty lidi ven, na mráz.
Že se Bohemia Divide tváří jako závod, je až takový druhotný efekt. Je to každoroční srocení lidí s podobným smýšlením. Ti se potkají, pobaví a poměří síly tím nejlepším možným způsobem. V cíli nenajdete rivalu, jen radost a soudržnost.
🫀 O nic nejde
I letos jsem se potkal se starými známými. Přesto musím zatvrzele tvrdit, že jsem si to moc neužil. Jak jsem už napsal v posledním díle mého povídání o Tour Divide, běžela mi výpovědní lhůta jak v práci, tak i v bydlení. Vypršet mi měla týden po dojetí závodu a já teprve vymýšlel, co budu dělat. Tajně jsem doufal, že mi ta krátká dovolená pomůže. Dá mi směr. I když je ale bikepacking skvělý na vyčištění hlavy, problémy za vás nevyřeší. Sice jsem na ně zapomenul, ale oni se milerádi vrátily.
Znovu jsem si těsně před závodem užil hektické období. Musel jsem v práci předat poslední práci a sbalit celý byt, abych se mohl přestěhovat. Nebyl jsem z toho přepracovaný ani vystresovaný, ale moji mysl pohltila únava a myšlenky na nejistou budoucnost.
S čím jsem teď začal, rozhodně nebyl závodní report. Chtěl jsem všem vysvětlit, s čím v hlavě jsem odstartoval.
Vyšší Brod znám pomalu stejně dobře, jako svoji rodnou ves a registrace pro mě proběhla hladce a svižně. Znovu jsme startovali z náměstí. Kostel zvonil dvanáctou podezřele dlouho, takže jsem Garmina odbouchl až ve 12:01.
Na první čtyři hodiny jsem se utrhl ze řetězu a držel průměrnou tepovku 160. Řekl jsem si totiž, že bych se pro jednou mohl držet čela a nehlídat si tolik ty watty. Na úvodní, křížové cestě se klasicky utvořil vláček, takže jsem pořádně nevěděl, kdo je vpředu a snažil jsem se jednotlivce postupně dohánět. Občas jsem koukl jedním očkem na tracker, ale ten byl čitelný jak recept od doktora. Podle něj jsem pořád zevlil někde u startu. Neměl jsem chuť to řešit.
Zajímá vás, co jsem vezl? Kompletní seznam na lighterpack.com.
🙈 Nebyl jsem už tady?
Bohemka začínala týden po katastrofálních povodních. Obával jsem se, že cesty tomu budou odpovídat. Většina stezek to přežila bez újmy, jen na pár místech to více drncalo. Někde se držela voda, o bláto nebyla nouze, ale všechno se to dalo krásně projet. Problém byl, že mi takové podmínky rychle smývaly mazivo z řetězu a já nervózně propočítával, jestli mi bude stačit. Dle očekávání jsem bral jen malou lahvičku, kterou jsem ani celou nenaplnil.
S vyšší tepovkou mi to nechutnalo a nemohl jsem najít pohodu a rozumné tempo. Ve sjezdu nad Dobrou Vodou se to začalo obracet, lehce jsme zvolnil a nohy se přehodily na spolupracující režim. Chtělo se jim.
První stovku kilometrů jsem jel na kombinaci sušených meruněk, jedné kremrole a koncentrovaného sportovního nápoje. Tohle kombo se snažilo vyexplodovat z mých střev. Naštěstí stačilo pořádně zavřít půlky, naředit to Dobrou vodou a situace se uklidnila.
Téměř všechna místa jsem poznával z minulého ročníku. To mi sice zjednodušovalo navigaci, ale mrzelo mě, že jsem už všechno viděl. Z rutiny mě vytrhl akorát manželský pár s jezevčíky, který si pod fousy brblal nějaké nadávky na moji adresu. Nejdříve jsem zastavil, že to budu řešit, ale nakonec jsem jen mávl rukou. Vadilo jim, kolik tu jezdí cyklistů. Zajímal by mě výraz jejich tváří, když se kolem nich prohnala většina pelotonu.
Jakmile padla noc, vjel jsem do nových úseků v Rakousku. Moc jsem tam toho neviděl, ale stejně to byl většinou asfalt.
🍏 Hřbitovní bar
Pořadí se vyvrbilo vcelku rychle. Tomáš Novotný si vyrobil rozumný náskok. Kousek se ním se pohyboval Lukáš Klement a mně na začátku noci předjel italský závodník Samuele Tonello.
Vzpomínky na první noc se mi už téměř vytratily. Ono taky v noci není mnoho k vidění, že? Jak si procházím náhodné dědinky na mapě, nic mi neříkají. Samé španělské vesnice.
Lukáš spal někde nad ránem a před Ždárem jsem se dostal před něj. Naposledy jsem ho zahlédl, když jsem odjížděl z benzinky, kde jsem doplňoval zásobu bramborových lupínků.
Na kopci jsem si udělal kolečko kolem poutního kostela Svatého Jana Nepomuckého. Krásný test poctivosti, že tam každý opravdu zajede. Doufal jsem, že za svoji oběť dostanu nějaké bodu k dobru.
Honza Švarcbach v rozpravě naznačoval něco ve smyslu, že kolem Seče nás čekají krušné časy. To se sice potvrdilo, ale nebylo to tak hrozné, jak to mohlo být. Úplně na konci jsem před hřbitovem narazil na jabloně, které jsem očesával a cpal si ovoce do kapes a žaludku. Bral jsem to jako dobrý obchod. Těm sušeným meruňkám se do krku už moc nechtělo.
Za Chrudimí jsem využil služeb místního palivového zařízení a zdegustoval dva párky v rohlíku. Jeden na bezďáka na obrubníku, druhý jsem přikusoval po cestě.
😎 Kdo si nevzal opalovák?
Sluníčko se rozpálilo. Byla chyba, že nechal opalovák doma. Při své třetí účasti jsem se už mohl naučit, že na Bohemia Divide se obvykle mrzne i připaluje. V té nejhorší možné konstelaci jsem ještě vpadl do Polabské nížiny. Nebylo kam se schovat a ve vzduchu se šířil zápach chlévské mrvy. Nic proti místním, ale pěkně jim to tam smrdí.
V Pardubicích jsem vymetl každou hipsterskou cyklocestičku. Myslel jsem, že do Hradce to bude jen kousek. Nemohli jsme ovšem minout Kunětickou horu - která byla, jak název napovídá, nepříjemně nahoře.
Když jsem se před závodem díval na radar, slavil jsem, že bude foukat do zad. Tady ovšem někdo vymyslel Tour de Polabí. Objížďka tak masivní, že jsem se začal směrově vracet a vítr byl nezlomný jak bába na tržišti. Nedá vám nic zadarmo. V nějaké vesnici mě dojel Samuel. Nevšiml si mě. Musel jsem na chvíli zastavit na zastávce a namazat si nohy. Na chodidlech to nepříjemně píchalo a hlasitě se dožadovaly péče.
Před větrem jsem se skryl až v hradeckých lesích. V tom vedru mi to přestalo chutnat. Dost jsem se přehříval. Každoročně jsem adaptovaný spíš na zimu.
V Hradci se mě pokusil psychicky podpořit kolega z (teď už bývalé ;)) práce, který tam čekal i s dětmi. Přísun energie mi dlouho nevydržel, protože vlídné slovo nemá nad vedrem příliš velkou moc. Na chvíli jsem si sednul a zkoumal, kde si budu moct koupit zmrzlinu. Můj cíl - Hořice.
🚏 Dospělé rozhodnutí
V posledním kopci mi to vzdala navigace a dlouze se restartovala. Proklel jsem ji do třetího obvodu, ale nezdálo se, že by to na software mělo jakýkoliv vliv. Když jsem přijel do Hořic, pohltila mě druhá noc. Ta bývá nejtěžší. Bez zívnutí jsem se napakoval u místního vietnamce a pokračoval dál.
V půl jedenácté jsem vyspěl k dospělému rozhodnutí – jebat to. Projížděl jsem zrovna kolem bytelné, autobusové zastávky a nemínil odjet s prázdnou. Nanesl jsem vrstvu krému na sedací partie, rozbalil bivakovací vak, stočil jsem se v něm jako embryo, kouskl si do koláče a odpálil čtvrthodinovou minutku. Okamžitě jsem spal jako miminko.
Opětovné balení mého pytle na mrtvoly se neobešlo bez ostřejších slov, protože jsem vychladl. Mysl mi to ale znovu zostřilo, takže jsem se nebál, že se skácím někde do potoka.
Při šplhání na kopec Tábor jsem pocítil následky polední opalovačky. Musel jsem chytnou účinnou kombinaci úpalu a úžehu. Jakmile jsem se jen trochu přioblékl, začal jsem se potit jako vepř při závodech ve skoku vysokém. Cítil jsem horkost a zimu zároveň. I když teplota padala pod 10°C, jezdil jsem jen tak v tričku a kraťasech.
🤡 Upéct a zamrazit
Další se jako strašák na trase tyčil Kozákov. Na něm mě štvalo akorát to, že jsem těsně před ním začal sjíždět dolů a celý ho objížděl. Stoupání bylo těžké, ale poctivé. Ve dvě ráno jsem ho měl jenom pro sebe. Ve sjezdu do Semil jsem si pro jistotu tu bundu oblékl.
Ve městě jsem minul další CPčko. Vůbec mě to netrápilo. Krom první zastávky na kremroli jsem ani nevěděl, kde nějaká jsou. Neměl jsem je na mapě. Počítal jsem s tím, že kolem nich projedu v nějakou nemožnou hodinu. A to se mi potvrdilo.
Přehřívání mi vymazalo dobrou náladu i rytmus. Upínal jsem se k restartu na nonstop benzince u Harrachova. Cestou jsem se bál, jestli povodně nestrhly most, který k ní z cyklostezky vede. To by byla moje záhuba. Byly to jen tíživé představy. Most stál a pumpa zářila.
Byla jsem tak vyžahnutý, že jsem si proviant kupoval nadvakrát. Nejdřív jsem potřeboval něco, co mi reaktivuje myšlení a až pak jsem mohl reálně nakupovat.
Následující události se jen těžko dají vyjádřit slovy. Udělal jsem tu chybu, že jsem si část jídla snědl v teple uvnitř. Jako kdybych tohle už několikrát neokusil. Jakmile si tělo zvyklo na teplo, o to víc jsem trpěl v chladu. Mávl jsem na automatické dveře a kosa se do mě zakousla jako pastevecký pes. Klepal jsem se jako ratlík a vydával nelidské skřeky. Jízda do kopce nepomáhala!
🚶➡️ Nečekaná překážka
Od Harrachova se stoupá na nejvyšší horu závodu - Smrk. Tady jsem to dobře znal, vždyť taky loni se jelo úplně stejně. Po svítání jsem si v půlce kopce dal v druhou, patnáctiminutovou pauzu. Naspáno jsem měl. Teď už stačilo jen cvaknout cíl. Jenže … už mi to vůbec nejelo a tušil jsem, že to bude boj.
Sotva jsem mohl tušit, že Smrk bude na poměry Frýdlantského výběžku pohodička. Singltrek pod Smrkem byla neočekávaná nástraha, kterou jsem z mapy nevyčetl. Traily se na závodech obvykle dávají jako odměna. První, který jsem jel už v minulosti x-krát, ještě bavil. Byl sice po deštích vymletý a odpružení v mých rukách a nohách nefungovalo jako na startu, ale dobrý. Projel jsem. Jenže pak jsem těch singltracků vymetal další desítky kilometrů. A to nebyly žádné jezdivky z kopce. Motalo se to po rovince, do kopce, všude to bylo stejné a já chtěl vyhlásit bojkot zatáčení. Jet to za noci, uspořádám generální stávku.
Když jsem se konečně dostal na něco jezdivějšího, bylo mi jasné, že Tonella ani Tomáše už nedojedu. Za mnou také díra, takže jsem to vzal turistickým tempem. Ve Frýdlantu jsem si poručil kebab. Poprvé v životě jsem jedl hranolky v tortille. Co na to říkám? Proč ne! Na místě jsem ho sníst nedokázal a ukusoval jsem z něj další desítky kilometrů. V Chrastavě jsem si pochutnal na velké porci zmrzliny. Trochu mě trápilo, že nedorazím za světla, ale při aktuálním stavu věcí, to byl problém mého budoucího já. Abych ale vůbec dorazil, zatnout jsem zuby (nebo spíš svaly) a šlapal.
Machnínský transbordér byl takové mentální cvičení. Ani bych se nedivil, kdyby to někdo vzdal a řeku přebrodil. Vzpomněl jsem na hodiny fyziky na gymnasiu (Cha! Že prý mi bude k ničemu.), pochopil jsem ovládání a dostal se na druhou stranu. Tleskám.
Při stoupání na Buk republiky se mi vrátily neblahé vzpomínky, jak jsem v Kryštofově údolí při své první Bohemia Divide pozvracel autobusovou zastávku.
Na benzince v Jitravě jsem dokoupil poslední zásoby a s velkým povzdechem, který by dokázal pohnout galaxií, jsem vyrazil na poslední etapu. Pár kopců mě ještě čekalo a začalo se smrákat.
㊙️ Smyslů zbavený
Co následovalo dál, už není možné vyjádřit slovy. Díky dvěma zdřímnutím mě ospalost jako taková netrápila. Jakmile jsem ale nakrajoval třetí noc, dostal se můj rozum do mezidimenzionálního prostoru. Toužil jsem po tom, být už v cíli. Jenže jsem nebyl schopný rozumem pochopit, jak se do něj dostanu. Měl jsem pocit, že navzdory tomu, že šlapu, jsem se k cíli vůbec nepřibližoval. Každá cestička v té tmě vypadala stejně. Hýbal jsem se vůbec? Nebyl pohyb jen přelud? Nedokázal jsem se soustředit na lineární spojitost vesmíru. Zákony akce a reakce jako by přestaly existovat.
Teprve na vrcholku posledního kopce jsem se částečně probral a už jsem přijal představu, že dojedu. Po 58 hodinách, 817 kilometrech a 14 tisících výškových metrech jsem se dostal až k branám Kocoura. Byl jsem třetí 🥉 O příčku níž, než byl můj cíl.
Tomáš Fabián to na svojí přednášce ke svému dojezdu na Tour Divide vysvětlil velmi jednoduše: „Žádná velká euforie. Byl jsem rád, že jsem rád. Však to dobře znáte.“ A je to tak. Já měl ještě tu výhodu, že jsem si mohl dát okamžitě sprchu a ubytovat se v lůžkovém voze. Na oslavy nebyl čas, neúspěšně jsem se pokusil sníst utopence, co byl Honza nabídl, a zabořil hlavu do polštáře. Byl čas se vrátit do reality.
🌇 Epilog
Přiznávám, že letos z toho závodního bikepackingu moc nebylo. Smutnou pravdou je, i když jsem vyrazil na pět různých akcí, do spacáku jsem si vlezl jen o jedné. A zachumlat se do peří je to, co si s bikepackingem spojuji. Neměl bych přece pořád jezdit jen šrot.
Nastal čas se vrátit ke kořenům…
Za ty hezké fotky děkuji Pavlu Šťastnému.
- 817 km
- Vzdálenost
- 13 982 m
- Převýšení
- 58:08
- Doba
Zobrazit aktivitu💬 2 komentáře
Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫
Petr Vaculík
Krásný výkon. Ten Kebab jsem měl taky,taky s hranolkama. Akorát já ho sežral na místě a trochu si vynadal,že jsem si nevzal jeden sebou. Bohemku jsem jel poprvé a bavila mě. Příští rok znovu
17. 10. 2024 14:38 |Michal Ozogán
Na mě byl nějak moc horký a foukat nestačilo 😅 Já se pokusím příští rok nejet. Abych se mohl za dva roky pořádně těšit.
17. 10. 2024 14:41