Den #5 a #6 Jak mě málem schvátily písky

Do cíle zbývalo „jen“ 420 kilometrů a byl jsem pevně rozhodnutý ujet to nonstop. Znovu jsem uvěřil svojí síle, že na to mám a že to dám. Na cestu jsem si z lednice ještě koupil dvě Snickers tyčinky. Měl jsem si jich vzít alespoň 5, byly moc dobré.

Zbytek trasy jsem měl v hlavě, takže jsem se ani nemusel dívat, co mě čeká – dojetí pár kopečků Antiatlasu, přejezd písečného pekla, vratka přes Vysoký Atlas a dojezd po pobřeží.

Na obloze znovu svítil měsíc tak jasně, že jsem ve stoupání ani nemusel svítit. Silnice byly úplně prázdné a ani ve vesničkách nebyl nikdy vzhůru. Taky jsem vyrážel v půl druhé ráno. Není to úplně běžný čas na bikovou vyjížďku.

Na hotelu jsem si navlékl druhý set bibsek, takže zadek byl v naprostém pohodlí a prakticky jsem si na nic nemohl stěžovat. Ani teplota neklesala moc dolů a bundu jsem až do cíle nepotřeboval.

Rty jsem měl už celé rozpraskané a pálily jako bych se muckal s chilli papričkou. Sice jsem si je mazal, ale to mi přinášelo pouze dočasnou úlevu. Když jsem si chtěl nanést další vrstvu, tyčinka se mi zlomila a spadla na zem. Vzhledem ke své lepivé konzistenci jsem neuvažoval o tom, že bych ji ten ofoukl. Místo toho jsem si mazal rty krémem na zadek. Krém jako krém, ne?

⌛ Dune

Bez větších potíží jsem dojel do Ait Baha, kde jsem si na tržišti koupil trs banánů. Byla tam spousta lidí, ale nákup proběhl celkem rychle. Slunce na mě znovu obrátilo svoji tvář. Krk jsem si začal krýt šátkem. Po závodě jsem měl některá místa opálená, ale víc se mi olupoval pouze nos.

Zpomalil jsem. Jeden kaňon jsem musel vytlačit, protože při pohledu na něj jsem se nezmohl na nic jiného. Jinak jsem se pohyboval vcelku svižně.

Krajina kolem mě se začala měnit. Pryč byla nekonečná kamenná pláň a po stranách jsem míjel zakrslé, lehce olistěné stromky. Po poledni mi na mysl útočila ospalost. Proto jsem si na chvíli zalezl pod blízký stín a na písku si na deset minut schrupl.

Hned za vesnicí Hussain Ou Ali jsem vjel do obávané, písečné sekce. Bylo to horší, než jsem tušil. Letos to bylo prý mnohem horší než ostatní roky. Písek byl hluboký a absolutně se v tom nedalo jet.

Tušil jsem, že bych mohl výrazně upustit tlak v pláštích, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Co kdybych pak měl nějaký problém? Pumpička by mi nefungovala? Urazil bych ventilek? Trochu jsem odfoukl, ale fakt jen lehce. Trasa vedla dvoustopou cestou, kde to bylo úplně bez šance. Ale po stranách se občas objevoval tvrdší podklad, po kterém se místy dalo jet. Bylo to ale neustálé nasedání a vysedání.

Viděl jsem jednoho jezdce pár set metrů mimo trasu v dálce, kde mu to docela jelo. A je pravda, že někteří projeli – jiní kolo protlačili. Já se snažil jet první polovinu, ale pak jsem to vzdal. I proto, že mimo cestu byla spousta trnů, které se mi zabodávaly do pláště. Jeden mi dokonce začal drnčet o blatník. Nevytáhnul jsem ho, jen ho kleštěmi zkrátil a stal se z něj přírodní knot.

🍪 Konečně žrádlo

Nepomáhalo ani to, že jsem tam byl za odpoledního vedra. Už před startem jsem měl na levém malíčku puchýř, který se hlásil o slovo. A to slovo nebylo vlídné. Sundal jsem tretry, nacvakl je na pedály a chodil jsem tam bos. Dával jsem si pozor, abych náhodou nestoupl na nějaký trn. Písek byl rozpálený, ale chodidla si užívala nezvyklou masáž.

V pohyblivých píscích jsem se zasekl skoro na 3 hodiny. Vítěz ten úsek projel za polovinu času. A to ještě nepočítám čas, který jsem strávil vysypáváním písku treter, mlácením ponožek a umývání nohou. Kdybych měl na chodidlech zrnka písku, udělalo by mi to na chodidlech velkou paseku.

V okolí nebyl nikdo, kdo by rozuměl mým nadávkám.

Cítil jsem, že jsem už blízko cíle a že mě nic nemůže zastavit. Udělal jsem ale svoji poslední chybu. Měl jsem chaos v obchodech na trase. Myslel jsem, že bych měl narazit na naprosto super-supermarket, kde jsem si chtěl nakoupit zásoby až do cíle. Když jsem ale dorazil na místo, bylo to hodně malé okýnko a chlápek mi ani nechtěl prodat dvě vody. Co teď, bude dál něco lepšího?

Risknul jsem to a jel dál. Nakonec se mi opravdu podařilo narazit na větší krámek, kde jsem konečně našel jídlo, které jsem nezřízeně žvýkal. Vybral jsem si nějaké krekry, ale chlápek za kasou mi dal jiné. Asi lepší? Rozhodně mi chutnaly. Byly to také tvrdé preclíky, ale po rozkousnutí se rozpadaly a nestálo mě moc práce je rozžvýkat. Koupil jsem si dvě velká balení a nějakou zásobu sušenek k tomu. A to jsem se ještě rozdělil s kočkou, která vypadala, že nějaké jídlo by opravdu potřebovala. Nic lepšího jsem bohužel neměl.

🌕 Noční výpad

Úsek do Amskroudu byl tak špatný, že jsem váhal, jestli bych ho radši nedal po písku. Dlouhá rovná silnice, kde to kolem mě švihala auta velkou rychlostí, a ještě mě vytrubovala, když jeli dva náklaďáky proti sobě. Bylo velké štěstí, že se tam nikomu nic nestalo.

V té cestě jsem se ještě stihl vycukat a v Amskroudu navštívil jeden krámek, protože ty krekry ve mně mizely podezřele rychle. Chlápek se mě ptal, kolik stálo moje kolo a doufal jsem, že mě nebude pronásledovat. Bral jsem balení eklérek a svištěl dál.

Slunce pomalu zapadalo a já vyrazil do poslední série stoupání. Celá planina kolem Agadiru se rozsvítila a já jsem koukal, kolik v té poušti žije lidí.

V nekonečných serpentinách jsem stoupal vzhůru. Neřešil jsem kolik metrů převýšení mě čeká. Zprvu jsem se posledního úseku bál, ale ukázalo se že zbytečně. I ta nejprudší stoupání jsem dokázal vyšlapat a neúprosně, metodicky jsem se blížil ke svému cíli. Ani tuhle noc nebyla opravdová zima a nemusel jsem se nijak zvlášť oblékat. Největší nebezpečí, které jsem čelil byl osel, který mi nechtěl uhnout z cesty a pořád cupital nahoru.

V té odlehlé oblasti jsem za úplné tmy potkal hned tři skupiny:

Dotwatchera, který fandil projíždějícím.
Pár, který prodával jídlo a pití. Nabízel mi chleba s tuňákem.
Skupinu berberů u ohně, která dělala totéž. Koupil jsem si od nich další balení krekrů.

🚜 Něco na nás chystají

V úplně posledním kopci jsem za sebou viděl jedno světýlko – Marco Staldera. Pořád jsem se ohlížel za rameno a pomalu se ke mně blížil. Dohonil mě až někde ve sjezdu.

V horách jsem si 2× lehl na patnáct minut, abych osvěžil mysl. Víc jsem nepotřeboval. Je ale pravda, že v některých vracečkách jsem se cítil trochu nesvůj. Jinak mi noc utekla velmi rychle.

Když jsem se znovu vrátil k asfaltu, hlava se mi znovu vypínala. Do cíle to ale byl už jen opravdový kousek, takže jsem potřeboval jen velmi krátký restart. Lehl jsem si kousek od cesty za kamení, aby mě neviděla auta, jen tak na holou zem, ani helmu jsem si nesundal a zdříml si na pět minut. To jsem potřeboval.

V Imsouane jsem se pokusil zastavit v místním pekařství. Byla ale ještě noc a všichni mě tam ignorovali, tak jsem se otočil na podpatku a jel dál. Essaouira byla kousek, ale otáčel jsem se za rameno, jestli mě někdo nedohání. Josh Ibbett neměl zrovna akční tracker a tak jsem si nemohl být jistý, kde přesně je.

Nahoře na kopci se budovala nová silnice a já tam kličkoval mezi bagry a náklaďáky. Měl jsem štěstí, že mě nikdo nenabral lopatou. Bylo to taky jediné místo, kde jsem nabral trochu bláta. K čisté jízdě přitom už toho mnoho nezbývalo.

🐫 Poslední kilometry

Pomalu mi docházela voda a v dechu se mi ozývalo sípání. Už to byl ale jen kousek. Věděl jsem, že to dám a teď jsem akorát škrtal poslední zápalky.

Čím víc jsem se blížil k turistickému centru, tím víc mi některé vesnice přišly podezřelé. V horách jsem se nebál a jak někdo zmiňoval ve skupině závodu – necítil jsem potřebu používat zámek – tady to ale začalo být jiné. Samuele Tonello mi dokonce vyprávěl, že ho tu kdosi sledoval.

Na posledních 20, 30 kilometrů mi foukal silný protivítr. Už se jelo v podstatě jen po silnici a projíždějící auta mi kazila radost z posledních úseků. A co bylo nejlepší – viděl jsem velblouda! Musí být v Maroku nedostatkové zboží, když po nich nebylo skoro 1300 kilometrů ani památky.

Jakmile jsem se dostal do ulic města, už mě zaléval pocit, že jsem to dokázal. Konečně jsem vjel do brány místní medíny s cedulí Finish Atlas Mountain Race.

Bylo dobojováno. Podle trackingu jsem se dostal na třinácté místo. První desítka byla nadosah. Občas je jen důležité tomu věřit. Lukas Neubeck, který dojel na CP3 krátce po mě obsadil deváté místo, takže to rozhodně šlo.

🫒 Co dál?

Po dlouhé době jsem si užil větší bikepacking dobrodružství. Loni jsem jel spoustu „kratších“ (Bohemka a Slovenka) závodů, které jsem dokončoval na hraně spánkové deprivace. Navíc brzo po startu se dělaly takového rozestupy, že jsem větší část vůbec nikoho neviděl. Tady to bylo zajímavé až téměř do konce a o pozice jsem bojoval.

Konkurence byla obrovská, ale právě díky ní to bylo tak vyrovnané a zábavné. Spousta lidí v první desítce už vyhrála kde co.

Jestli jsem někde dělal chyby, tak to bylo rozhodně v jídle. Ještě pořád jsem nenašel to ideální kombo, ale doufám, že se blížím k řešení. Ono to jde těžko natrénovat v i třeba jednodenní vyjížďce, protože co funguje druhý nebo třetí den, může být něco úplně jiného. Nemluvně o tom, že jsem byl v úplně jiné zemi a spoustu věcí jsem viděl poprvé. Nemám se ale na co vymlouvat. Třetí závodník z Jihoafrické republiky prý v horách Vysokého Atlasu poprvé viděl sníh.

Jistě mě chvíli pronásledovaly pocity – mohl jsem tomu dát víc – mohl jsem se do té první desítky vecpat – ale to jsou teď jen hloupé úvahy co by kdyby. O to víc se ale teď těším na Hellenic Mountain Race. V Atlasu jsem si vyzkoušel, jak obstojím v mezinárodní konkurenci a zjistil jsem, že to jde. V Řecku se chci do první desítky rozhodně dostat. Jen mě čeká mě spousta práce.

Co jsem jedl?

Co jsem vezl?