Den #4 Jak jsem konečně našel koš

Tentokrát jsem ke spánku využil celou dobu a probudil jsem se až na zvonění. Chvílemi jsem nevěděl, kde jsem a co se děje, ale rychle jsem se zorientoval. Začal jsem se soukat ze spacáku a drkotal jsem zuby, protože se mezitím udělala pěkná kosa. Naštěstí to proběhlo celkem rychle, takže jsem na sebe jen hodil bundu a už jsem šlapal. A to mě zahřálo natolik, že jsem ji po desítce minut zase sundal.

Začátek v terénu mi úplně nešel, jako by se moje hlava ještě neprobudila, a několikrát jsem zavrávoral. Naštěstí se to obešlo bez pádu a zahřívací době jsem se vzpamatoval. Pořád jsem očekával, kdy přijde slavná „Old colonial road“. Původně jsem myslel, že je krátce za CP2.

Zprvu to šlo rychle a já si užíval kamenitý sjezd do dalšího údolí. Jenže tam jsem narazil na vcelku pomalou sekci. Jezdil jsem vyschnutými koryty řek a jen těžko jsem odhadoval, kde je trasa a kde je to alespoň trochu jezditelná. Rozhodně to není místo, kde se chcete pohybovat v noci.

🛞 Každý svého štěstí strůjce

Právě když jsem se z té oblasti vymotal a napojil se na silnici, dojel mě Miron Golfman, vítěz Colorado Trail Race a Iditarod Trail Invitational. Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že oba jedeme všechny tři Mountain závody a oba chceme dojet Joshe Ibbetta.

Dlouho jsme se drželi v dohledové vzdálenosti, ale nakonec mi Miron poodjel. Přišla na mě další krize. A udeřila tvrdě. Na „Colonial road“ jsem se těšil, ale vůbec mi nechutnala. Nedařilo se mi dostatečně jíst, a to si teď vybíralo svoji daň. Nahoru jsem se vlekl jako šnek.

Na téhle zapomenuté cestě z dob, kdy bylo Maroko pod nadvládou Francie je dvakrát zbořený most, ale jeho objetí není dvakrát náročné. U druhého mostu to jeden závodník zkoušel doslova slanit ze srázu a křičel jsem na něj, že cesta vede vedle. Neposlouchal mě a měl jsem o něj strach. Je to ale self supported závod, každý je svého štěstí strůjce. Nečekal jsem, jak ta podívaná dopadne.

Ta cesta byla naprosto boží. Zařezávala se do úbočí hory a vinula se jako nekonečný had mezi skálami. Konečně se rozednělo, takže jsem si mohl tu krásu vychutnat. Jenže jsem se nacházel v těžké krizi a jediné, na co jsem myslel, bylo jídlo v dalším městě. Pohyboval jsem se pomalu a pár závodníků se přede mě dostalo.

V zastíněných částech cesty bylo chladněji, ale vůbec se to nemohlo rovnat zimě, kterou jsem pociťoval předchozí dny.

🧖‍♂️ Plameny marocké

V nose jsem cítil prach. Veškeré moje oblečení už nasáklo jemně hnědou barvu a teď se mi dary místní pouště dostávaly i do plic. Pravděpodobně to nebude zdravý sport. Vystřelil jsem několik krvavých soplů, ale naštěstí to bylo to nejhorší, co mě potkalo. Dýchal jsem bez větších obtíží.

V Issafenu jsem navštívil místní restaurační zařízení. Potkal jsem i několik bikepackerů, který zrovna objevovali krásy Maroka v čistě turistickém módu. „Old colonial road“ je taková místní atrakce. Dal jsem si tažín, vodu, Coca-Colu a dokoupil větší zásobu tyčinek. Nad jídlem jsem se skláněl jako hrbáč a horké porce jsem s těžkostmi polykal. Nedokázal jsem se přinutit k rychlosti. Slunce se pěkně rozpálilo a ani oběd mě nedokázal pořádně postavit na nohy.

Nezbývalo mi nic jiného, než pokračovat dál. Zadek mě už pěkně bolel a zkoušel jsem to zachránit vrstvou krému. Trochu to pomohlo.

Cesta vedla skrz kaňon, takže jsem místy jel ve stínu. Byla to zas jiná krajina než ty nekonečné kamenité pláně. Míjel jsem několik vesnic, ale v těch prakticky nic nebylo. Několikrát jsem odpočíval ve stínu, kde mě hladově pozorovali místní psi.

🛎️ Civilizace

V nejprudší části kopce jsem zatnul zuby a tlačil, dokud jsem nebyl až nahoře. Když se rozevřela planina s širokou asfaltovou cestou, jel jsem, ale pohyboval jsem se jako lenochod. Tohle bylo špatné a pomalu jsem se loučil s tím, že bych kdy dohnal první desítku. Vyčerpání na mě do bušilo jako kovářovic kladivo.

Úleva přišla až večer. V dalším kaňonu jsem se rychle stavil v místním malém obchůdku, abych doplnil nějaké sladké pití a na něj dojel až do CP3. Už to bylo jen kousek.

Místní vesnice byly zajímavé. Některé části vypadaly jako opevněná puebla, ale ty části vypadaly opuštěně. Místo toho rostly „moderní“ domky kolem.

Proti všemu, co jsem doposud navštívil, byl Tafraout město měst. Nadšeně jsem pokyvoval, že má veřejné osvětlení, chodníky i koše. Tohle vypadalo jako turistické centrum. Okamžitě jsem zamířil na CP3, což nebylo nejlepší rozhodnutí. Pravděpodobně jsem měl nejdřív navštívit jeden z místních obchůdků, jenže vidina teplého jídla mě okamžitě natáhla dovnitř.

Dostal jsem razítko do svojí brevet karty a zbytek už fungoval, jako bych navštívil jakýkoliv hotel. Dal jsem si pizzu, kterou jsem slupl jako malinu. Říkejme tomu africký cheat day. Noc jsem chtěl přečkat uvnitř, abych se nemusel dělat se spacákem a klepat kosu u silnice. Rozhodl jsem se ztratit i trochu času se sprchováním, aby měl zadek prostor alespoň trochu zregenerovat. Když jsem si na něj mazal noční krém, hodila by se mi dřevěná tyč na zakousnutí.

K dispozici byl jen společný pokoj, což mi nevadilo. Byl jsem v něm první a okamžitě jsem usnul. To ostatní budou mít problém, až mi za 3 hodiny začne zvonit budík. A opravdu. Když jsem se vzbudil a snažil se zastavit kvílení, v pokoji už bylo několik bezvládných těl. Nikdo z příchozích nedokázal narušit můj hluboký spánek.