Den #3 Jak jsem dojil nohy

Asi po hodině jsem se probral, když mě někdo míjel, ale hned jsem zase usnul. Čtvrt hodiny před koncem minutky mě probrala neukojitelná touha po močení a na tu chvíli se mi už nevyplatilo se znovu chumlat do spacáku. Proto jsem sbalil svých pět švestek a otevřel třetí kalendářní den na trase.

Vyrážel jsem v půl druhé ráno, čekal mě ještě pořádný kus tmy. Moc jsem nechápal kudy to jedu. Nabyl jsem dojmu, že křižuji nějakou zemědělskou krajinu a zleva i zprava byla pole. Občas tam byla navršená obrovská kopa suti. Musel jsem dávat pozor kudy jedu, protože v cestě mi stálo kamení a navátý písek.

V jednu chvíli jsem se ztratil. Trasa mě vedla podél vyschlého potoka, cestička byla hodně úzká a z obou stran se ke mně skláněla vegetace. Najednou jsem slyšel pištění, jak mi ze zadního kola unikal vzduch. Už jsem sahal po knotu, ale díru nakonec dokázal ucpat tmel. Všiml jsem si, dalšího trnu, který mi z pláště trčel, ale držel jsem se hesla neřešit a jezdit.

Frustrace ve mně stoupala, protože jsem pořád nevěděl, kudy vede trasa. Nemohl jsem použít mapy.cz protože jsem si omylem místo stáhl Alžírsko místo Maroka. Stejně by mi to nepomohlo, protože když se zpětně dívám, žádná cesta tam vyznačená není.

Nechal jsem kolo kolem a vyšplhal jsem do svahu. Tak jsem objevil pohodlnou širokou cestu. To zamrzelo. Vytlačil jsem tam kolo a chtěl jsem mít tenhle úsek už za sebou. Po zbytek závodu už jsem žádný, zásadní navigační problém neřešil. Tenhle úsek tam byl proto, že jedna řeka letos výjimečně nebyla vyschlá, jinak bychom překonávali její koryto. A že tady zabloudilo víc lidí.

🐎 Na koni

Situace se měnila k lepšímu. V mohutném asfaltovém stoupání jsem vybojoval pár pozic a cítil jsem se silný. Sjezd dolů mě hodně zchladil. Teprve v 6 ráno jsem oblékal bundu a zimní rukavice. Přesto mě v rukách štípala nepříjemná bolest, které jsem se nemohl zbavit. Pokračoval jsem po obrovské planině v jeden a půl tisíci metrech a modlil se za východ slunce. Noc byla až příliš dlouhá.

Měl jsem pocit, že mi zamrzají nohy. I myšlenky se mi nepříjemně zastavovaly. Chtěl jsem se zahřát. Poprvé jsem se podíval na tracker a zjistil jsem, že se pohybuji kousek za dvacátým místem. První desítka byla sice daleko, ale dalo se na tom ještě pracovat. Do nohou mi to vlilo živou vodu a chytal jsem jednotlivé závodníky. Naposledy jsem se potkal s Meaghan a s přáním dobrého rána jsem ji viděl naposled.

Kamenité, ale jezdivé stezky, mi vyloženě sedly. Krátce jsem se sjel s výletníkem (jméno si nevzpomenu), který na trase nezávodil ale pouze ji projížděl v turistické módu. Loni byl na Tour Divide. Navzájem jsme si své situace zazáviděli. To víte, že jsem občas zatoužil si na chvíli sednout a užít si chvíle pokoje. Ve mně to ale pořád šrotovalo a hledal jsem cestičky, jak se posunovat dopředu.

Míjel jsem horské vesničky, které byly malými oázami uprostřed kamenitých pouští. Jen občas na mě zamával nějaký pastevec koz. Bez tekoucí vody, bez elektřiny a s jediným dopravním prostředkem – oslem. To bylo asi nejběžnější zvíře, které jsem v Maroku viděl. Po několika jezdivých sjezdech jsem se dostal do městečka Taznakht a zastavil jsem v prvním krámu.

## I 💘 český řidič

Jen těžko jsem si tam dokázal vybrat. Věděl jsem, že něco potřebuju, protože kusy sušených banánů jsem kousal jen s těžkou nevolí a slané oříšky mi v puse způsobovaly bolestivé záškuby, že jsem z toho zavíral oči. Vzal jsem vodu, sladké pití, dobral nějaké sušenky a doufal jsem, že mi to bude stačit až na CP2.

Jedno dítě pořád chodilo okolo mě a do zblbnutí opakovalo: „Sekula! Sekula!“

Pokračoval jsem nekonečnou rovinkou po silnici. Na té byl hustší provoz a jednou mě dokonce vytroubil autobus. Kdybych nesjel mimo cestu, pravděpodobně by mě smetl. Z protisměru mu totiž jelo auto a on rozhodně nehodlal brzdit, aby mě objel z bezpečné vzdálenosti. Zlatí čeští řidiči.

Začala mě bolet ploska jedné nohy a šlapání se mi měnilo v noční můru. Vznikající puchýř jsem si zalepil náplastí a chvilkové uvolnění chodidla mimo tretru mi přineslo stejné uvolnění jako vyprazdňování močového měchýře. Mohl jsem šlapat dál. Puchýř na malíčku, který jsem si vezl už od startu jsem vesele ignoroval. Měl jsem ho zalepený a držel jsem se hesla neřešit a jezdit.

Adaptace na teplo probíhala dobře. Zatímco včera jsem při parním poledni zmíral, teď jsem bez špetky stínu šlapat do prudkého kopce. Byl jsem ve formě a cítil jsem touhu se posunout do první desítky. Toužil jsem především po skalpu Joshe Ibbetta, protože jsem o něm věděl, že stejně jako já jede triple.

🥣 Plná miska a rychlé nohy

Ve sjezdu do CP2 jsem si dával dobrý pozor na to, abych správně odbočil. Kdo Asserraregh mine, musí se vracet do hodně prudkého kopce. Jednoho závodníka jsem potkal, když zrovna z checkpointu odjížděl. Já jsem se chtěl zdržet co nejméně, abych nikoho neviděl a nikomu bych nedal tu fyzickou naději, že jsem blízko.

Očekával mě veselá posádka. Rychle jsem dostal porci kuskusu, žádný jiný závodník tu nebyl. Krámek v rámci Cpčka nabízel i nějaké sušenky, dokonce i ovoce, které jsem s chutí dokoupil. Jako vždy jsem později litoval, že jsem si toho nevzal více. Za chyby se platí. Nejčastěji hladem a utrpením.

Už od pohledu mi řekli, že určitě dokončím. A opravdu. I když jsem čelil několika krizím, myšlenky na skončení se ke mně ani nepřiblížily. Krize není důvod.

Těsně předtím, než jsem odjel, dorazil na checkpoint Lukas Neubeck. Bylo to o fous. Ale žádný další pronásledovatel mě nespatřil. Byl jsem pouhou tečkou někde na trackingu.

🍫 Sekula! Sekula!

Sjezd do údolí mi ukázal, že Maroko není jen poušť. Okolo cesty se nacházely vesničky v příhodné oáze. Ve vzduchu jsem cítil vlhkost a nad cestu se skláněly listy vegetace. Několikeré přejíždění po mostech mi připomnělo i odvrácenou tvář místních – všudypřítomné odpadky.

Že jsem jel na západ výrazně komplikovalo moji situaci. Slunce viselo těsně na obzorem a já jsem mžoural na cestu se sklopeným kšiltem. Viděl jsem jen na pár kroků, nebo spíš kol, dopředu.

V poslední vesnici v údolí se mě pokoušeli zastavit místní děti a křičeli na mě „Sekula! Sekula“! Teď jsem pochopil, že chtějí sladkosti, ale neměl jsem nic na rozdávání. Napojil jsem se na nekonečnou silnici, která v mírném stoupání směřovala do Ibn Yacoub. Zrovna padla tma a byla to ta nejhorší možná doba, kdy mít před sebou takový nudný úsek.

Vůbec to neubíhalo, takže jsem poprvé vytáhl sluchátka a naladil svoji audioknihu ze středověkého prostředí o délce téměř šedesát hodin. To by mi mohlo stačit.

🐣 Lepší než mišelin

Jednou za deset minut mě míjelo projíždějící auto, jinak se vůbec nic nedělo. U nás se vám v noci aspoň do cesty vrhne nějaký jelen, ale tady jako by zvířectvo vůbec neexistovalo. Dokonce i zpěv ptáků se ráno většinou neozýval.

V té placce jsem nebyl schopen rozeznat vzdálenost. Viděl jsem v dálce světla a říkal jsem si, že za pár minut jsem ve vesnici. Jenže po půlhodině ta světla vypadala pořád stejně a já jako bych se vůbec nepohnul z místa. Ohlížel jsem se přes rameno a viděl jsem světlo, ale to taky mohlo být libovolně blízko nebo daleko. Bylo to auto nebo závodník?

V 10 hodin večer jsem dorazil do vesnice. V jedné garáži se svítilo a vyklubala se z toho restaurace. Pán byl velmi ochotný, usadil mě ke stolu, a tak jsem si dal omeletu a jeden marocký chléb. Žaludek jsem měl asi zaplněný, protože se tomu dovnitř moc nechtělo a hodně jsem se přemáhal. Věděl jsem ale, že čím víc toho sním, tím lépe a chystal jsem se brzo jít spát. Jeden chleba jsem si asi měl vzít i na cestu.

Ve vesnici jsem bloudil, přišlo mi, že trasa vede někomu přes předzahrádku. Pár psů si mě z dálky prohlíželo, ale k žádné zásadní akci se neměli. Vyjel jeden kopec za vesnicí a našel jsem si rovný plácek, kde jsem rozložil spacák. Nebyly tam žádné pichlavé rostliny, takže jsem se mohl rychle uvelebit. Minutka? Na tři hodiny.