Den #1 a #2 Jak jsem pil kyselinu

Zatímco většina lidí odpoledne ještě dobalovala svačiny, dotahovala pásky brašen a štelovala odpružení, já měl všechno od včerejška připravené. Asi jsem to mohl nechat na později a nemusel jsem se před startem tolik nudit, ale aplikování jakýchkoliv technologických postupů na poslední chvíli se dokáže prekérně vymstít.

Odpoledne mi nezbývalo nic jiného, než na tabletu sledovat videa z právě vydaného Kingdom Come II a druhým uchem poslouchat Joshe Ibbetta, jak do kamery představuje svůj naložený stroj. Teprve když jsem odevzdal svůj drop bag, nahodil jsem na mobilu letecký režim a elektroniky se už ani nedotkl. Bál jsem se, abych neměl problémy s nabíjením a šetřil jsem každou miliampérsekundu. Vždyť mě každý den čekalo nekonečných dvanáct hodin tmy. I když jsem stál na startu v tričku, kalendářně byla zima.

Předzávodní rozprava nepřinesla mnoho nového a šum vybublal až při letmém oznámení, že v Maroku se objevují problémy se vzteklinou. Nemáme se ale ničeho bát, očkovací dávku se nám v případě pokousání pokusí zajistit rychle.

Zanedlouho nám rozdali brevet karty. Papírový deníček s polemi na čtyři razítka, která musím získat, abych dokončil Atlas Mountain Race. Nepočítal jsem s tím, že brevet karta bude tak velká a rychle se v mojí kapse přetvořila v neurčenou zmuchlaninu. Snad si ji nespletu s ubrouskem na svačinu. Nebude dlouho trvat a tenhle důležitý kus papíru se budu stydět vytahovat.

Zajímá vás, co jsem vezl? Kompletní seznam na lighterpack.com.

🚓 Netradiční kolona

Krátce po úvodní rozpravě se chodbami Hotelu Mogador Aqua Fun rozeznělo 266 párů treter. Tenhle symfonický orchestr připravil půdu pro grandiózní odjezd k horám Vysokého Atlasu.

Policejní doprovod zastavil téměř veškerou dopravu a držel náš v příjemné rychlosti téměř 30 kilometrů v hodině. Je to jediná sekce, kde můžeme jet ve skupině. Připomnělo mi to chaotický start Italy Divide, kde k vytvoření podobného pelotonu nebyly policejní vozy potřeba.

Těšil jsem se, až se pole roztrhá. Udržoval jsem stoprocentní pozornost, protože nebezpečí číhalo na každém kroku. Lidem vylétávaly bidony, občasná změna povrchu vyvolávalo chvatné, brzdící manévry a největší nebezpečí představovalo objíždění aut v protisměru. Aspoň jsem už neměl čas myslet na všechny problémy, které mě mohou potkat. V tu chvíli jsem musel žít okamžikem, jinak bych se rychle vysekal.

Balík cítil svoji sílu a místy se roztahoval na oba pruhy. Přesto nás občas zleva i zprava předjížděli lidé na mopedech.

Udržoval jsem si pozici kolem předních řad, abych se zbytečně brzo neocitl sám. Začal jsem chápat, jak to funguje na Tour de France. Vždyť já se ani nemusel moc snažit. Je to lenošina! Kolem jsem viděl Sofiana Sehiliho, Joshe Ibbetta nebo Sherry. Samá známá jména. Uvidíme se na trase?

🏳️ Důležité je vytrvat

Ani netuším, kdy přesně nás policejní kordon nechal svému osudu. Asfalt se proměnil ve štěrk a kopce rostly natolik, že se skupina protáhla do dlouhého hada, ze kterého se líhli osamělí bojovníci.

Cítil jsem se lehce zpomaleně. Skoro týden jsem na kole pořádně neseděl a na rychlou jízdu v terénu jsem si musel rychle zvyknout. Záhy se začalo stmívat a lidé žhnuly blikačky a přední světla. Brzy se z nás stanou podivné bludičky marocké pouště.

Projel jsem několik vesnic. Vyasfaltované nebyly ani hlavní ulice a některé domy nevypadaly vůbec dobře.

Role se pro jednou obrátily. My se stali místní., turistickou atrakcí a lidé se na nás chodili dívat, mávali nám a fandili. Jen těžko mi to ale mohlo vehnat víc sil do nohou. Snažil jsem se držet rozumné tempo, abych se udržel vepředu, ale zároveň se zbytečně nepřepálil. Odpadovost je i na předních příčkách na Atlas Mountain Race nezvykle vysoká. Odhadem nedokončilo přes 100 lidí. Často v důsledku:

Mechanických potíží s kolem
Horka
Respiračních potíží – kvůli prachu hodně lidí kašlalo krev
Problémům se zažíváním

🥶 Jako doma

Po čtyřech hodinách jsem se ocitl na vrcholu prvního z dvojce úvodních kopců. Watty byly trochu slabší, ale v prvním sjezdu jsem obnovoval důvěru v sebe, pláště a kolo celkově. Na některých křižovatkách na nás pořád dohlížely policejní hlídky a ukazovaly nám, kam máme jet.

Když jsem se odrazil od dna, čekalo mě dalších 1300 metrů stoupání na sedlo Telouet ve Vysokém Atlasu. Zprvu jsem se pohyboval rychle, protože šlo o vcelku dobrý asfalt. Jelikož teplota klesala téměř k bodu mrazu, musel jsem se zastavit a přiobléknout. Na kraťasy už to nebylo.

Kdykoliv se v úvodní části podobných závodů jen na chvíli zastavím, předjíždí mě kvantum lidí, a to je frustrující. Brzy jsem se ale vrátil do tempa a akorát jsem proklínal závodníka přede mnou, jehož zadní blikačka by dokázala oslnit i mrtvého.

Situace se začala komplikovat, když se asfalt změnil v rozestavěnou silnici. Sklon byl prudší a já jsem zjišťoval, že sotva šlapu. Serpentýny byly vedené skálou a v úžlabinách se držel sníh. Ten byl naštěstí zmrzlý, takže se přes něj dalo obstojně jet. Kdo to zkoušel projet až další ráno, tvrdě narazil. Viděl jsem fotky od některých pomalejších jezdců, kteří se tu zasekli na mnoho hodin.

Na některých úsecích se blyštil led, takže jsem musel být opatrný. Ta zimní příprava nakonec nebyla úplně od věci.

🫏 Oslí stezka

Našel jsem si i pár chvil, abych okukoval vrcholky hor. Byla sice škoda, že jsme tu byly za tmy, ale měsíc svítil tak jasně, že se sněhové čepičky krásně leskly.

Na vrcholu mě čekala první, slavná sekce Atlas Mountain Race – Mule track. Padák se sestupem 600 metrů okořeněný velkými, špičatými kameny. Na startu jsme dostali doporučení to radši nejet, protože pěšinu pokrýval sníh a led. Slepě jsem následoval skupinu, která se vydala špatným směrem dolů, takže jsme se musel po chvíli otočit a dostat se zpět na vrstevnici. Pak jsem už jen ztrácel pozici za pozicí.

V rukách jako by mi zmizela veškerá síla. Asi budu muset začít posilovat, protože tohle byla nesmírná tragédie. Pravda, že jsem ještě včera cítil únavu z toho, jak jsem po letištích a autobusech tahal krabici s kolem.

Ani nohy na tom nebyly nejlépe a každý krok mě stál velké množství síly. Cítil jsem se jako hadrový panák a moje chodidla nemohla najít pevnou oporu. Několikrát jsem si málem podvrtl kotník. Tretry, co jsem měl, vůbec nebyly určené na chození a rozhodně ne v tomhle marastu. Najednou jsem si uvědomil, že jsem si je pořizoval kvůli Tour Divide, kde jsem chození očekával naprosté minimum. Tady toho asi bude víc.

Když jsem narazil na úseky se zmrzlými závějemi noha se mi tam několikrát nebezpečně propadla. Ve tmě jsem občas nemohl rozeznat, co je stezka a co jen hrouda kamení. Nebyl to start závodu, jaký jsem si představoval. Ostřil jsem na světla v údolí, jestli tlačí nebo jedou. Za něco málo přes hodinu to bylo za mnou a otevřela se mi cesta do CP1 Telouet.

🏎️ Depo

Než jsem tam dorazil, zradil mě držák navigace. Můj Garmin se bez opory točil dokola a nebyl ve stavu, kdy bych z něj mohl číst jakékoliv informace. Povolil se mi tam šroubek, ale jeho utažení připomínalo opravu legendárního traktoru Lakatoše. Musel jsem celé tělo vyšroubovat, abych šroubek dotáhl. Do CP1 mi zbývalo jen několik kilometrů a takovými podružnostmi jsem se nechtěl zabývat. Měl jsem naštěstí na řídítkách další, záložní držák, na který jsem Garmina upevnil a mohl jsem to na první checkpoint v Telouet doklepnout.

Bylo tam živo. Až trochu moc živo a bylo mi jasné, že v první vlně tady úplně nejsem. Okamžitě jsem se dal do rozebrání svého držáku, protože to byla první věc, co jsem chtěl mít z krku. V té rychlosti jsem si ho sice namontoval trochu nakřivo, ale to mě v tu chvíli zajímalo úplně nejméně.

Zašel jsem si dovnitř a vytasil svoji brevet kartu, kterou jsem uložil v sáčku na toaletní papír. Snažil jsem se přijít na to, jak to na checkpointu vlastně funguje. Jeden místní Maročan se mě opakovaně pokoušet nahnat to restaurace naproti, ale tím jsem nemínil marnit čas. Odehnal jsem ho slovy: „No! No! No!“ Viděl jsem papír s příjezdy, kde bylo odhadem už padesát nebo šedesát jmen. Byl čas spěchat.

Vytasil jsem Dirhamy a koupil jsem si tři litry vody a půl litru Coca-Coly k tomu. Natáhl jsem si zimní rukavice, protože teplota už spadla pod bod mrazu. Na silnici to navíc foukalo a nebylo jednoduché se udržet v teple.

👄 Peklo v hubě

Narazil jsem na svoje pomyslné dno. Byla mi zima. Ne život ohrožující zima. Ale bylo mi nepříjemně a závod se nevyvíjel podle mých představ. Uvědomoval jsem si ale, že prozatím nejsem ani na začátku.

Když jsem se vrátil na kamenité stezky spojující bezejmenné vesnice, karta se začala obracet. Našel jsem svůj rytmus, nohy se podávaly příkazům, které jsem jim posílal. Celoodpružené kolo tu bylo jako doma a bez velké námahy jsem předjížděl jednoho závodníka za druhým. Asi vám nemusím vysvětlovat, jaký to byl dobrý pocit se posunovat vpřed. Cesta byla velmi jasná a nemusel jsem řešit zásadní navigační problém.

Co vám budu povídat, na slunce jsem se těšil. Noc trvala 12 hodin, ale čím blíž jsem byl úsvitu, tím víc se čas zpomaloval. Přišlo to právě ve chvíli, kdy jsem vyjížděl z Vysokého Atlasu a sjížděl po silnici do městečka Ghassate. Jen jsem si lehl do hrazdy a užíval si pocit nového dne. Jen to ticho bylo stejné jak za noci, tak za dne.

A dokonce i zde, ráno po startu, dohlížela na nás na křižovatce policejní hlídka.

I přes pozitivní náladu jsem z noci nevyklouzl bez ztráty kytičky. Udělal jsem chybu, když jsem vymyslel svůj low-cost gel. Do jedné lahve jsem si nalil půl litru sirupu a byl jsem rozhodnutý to ucucávat a zapíjet vodou. Zvolil jsem citronovou příchuť, které se doporučuje proti přeslazenosti. Bohužel tam pravděpodobně bylo dost kyseliny citronové, která dělala v puse ve vysoké koncentraci neplechu. Na jazyku mi vyskákaly puchýřky a sůl mi drásala koutky. Co naplat? Dá už jsem si ředil sirup v jedné soft flašce, takže jsem ho alespoň využil.

🐢 Pomalé „by design“

S rozedněním jsem se mohl rozhlížet po okolí. Holost krajiny dávala vyniknout horám v dálce. Kolem silnice jsem míjel tunely odvodňovacích kanálů a začínal jsem chápat, proč někoho napadlo v nich spát. Na první pohled tam jste krásně krytí před nepřízní počasí. Jakmile ale zaprší, koryta se bleskově změní v prudké potoky, a proto nás na startu před nimi varovali.

Na vesnice bývá velmi smutný pohled. Válí se v nich odpadky a já marně hledám, kde bych vyhodil svojí PETku od Coca-Coly. Na koše můžu zapomenout. Nejhorší to je ve vyschnutých korytech řek. Jakmile zaprší, déšť do nich naplaví každý kousek plastu z okolí a ty pak zastaví mostní konstrukce. Některé domy vypadají napůl zbořeně a já přemýšlím nad tím, jestli tam někdo bydlí. Loni se v Maroku přehnalo zemětřesení, jsou tohle následky?

Ať už tam lidé žijí jakkoliv, vždycky na mě vesele mávali. Pěší, motorkáři i řidiči. Mezi vesnicemi mě dojela Meaghan Hackinen a bylo to poprvé, co jsem s někým na trase promluvil víc než „Hi, Hello“. Oba jsme v dobré náladě. A oba se chystáme na všechny tři Mountain závody.

Za Toundoute se terén zkomplikoval. Jel jsem souběžně s korytem řeky, do kterého se napojovaly vyschnuté přítoky. Mnohokrát jsem sjížděl prudký svah a znovu ho vytlačoval nahoru. Bylo to časově i psychicky velmi náročné a pokaždé jsem přemítal, jestli tohle už je ten poslední. V navigaci jsem si všiml bodu „Slow section“, což ve mně vyvolalo jisté uspokojení, že je to pomalé „by design“.

🏜️ Co čekat na poušti?

Imassine byla poslední zastávka před 100 kilometrů dlouhou sekcí, kde je (údajně) poušť, poušť a nic jiného než poušť. Nechtělo se mi zajíždět do města, tak jsem se jen na chvíli zastavil u restaurace přímo na silnici. Koupil jsem vodu a kus sladkého pití. Jídla jsem měl dostatek, budu ale schopný ho se svou zničenou pusou užvýkat? Obával jsem se toho, co přijde.

Na vedro si stěžuju snad každý závod, a i tady jsem se sám sebe ptal, proč jsem se přihlásit na závod zrovna do pouště. Jestli adaptace na teplo, kterou jsem podstoupil, něco udělala, netuším. Těžko se to porovnává. Co se týče stupňů Celsia nebylo až takové horko, ale slunce pražilo víc než u nás a nikde nebyl žádný stín. Přes den jsem jel určitě pomaleji, ale to mohlo být způsobené spíš nedostatkem jídla než přehřátím.

Nejdříve jsem přebrodil řeku Dadès. Nebylo to nic složitého a voda mi sahala sotva po kolena. Byl jsem asi jediný, kdo si sundával ponožky. Dobře jsem ale věděl, co dokáže voda napáchat s nohama a že ani teplo nezaručí, že mi v tretrách uschnou. Ještě jsem si namočil čepici, abych se zchladil. Tohle nebyl čas, kdy by bylo vhodné sbírat sekundy a nechtěl jsem následující dny nadávat na následky úpalu. Horko je jeden z důvodu, proč lidi v Maroku vzdávají.

Prvních několik hodin se mi jelo dobře, a to mi za krk žhnulo odpolední slunce. Po celou dobu závodu jsem si ruce kryl návleky. Zbytek těla – kolena, krk a obličej jsem si mazal opalovacím krémem. Místní se před sluncem chránili kapucemi a někteří závodníci si zahalili téměř celý obličej. Zvláštní, že jsem se ani nijak zvlášť nepotil. Obvykle to ze mě teče jako bych zrovna vylezl z bazénu.

🌇 Falešná naděje

Ukázalo, že není úplně pravda, že by na 100 kilometrech nebylo vůbec nic. Sjel jsem do nějakého údolí, kde korytem řeky protékal slabý potůček. Kdybych na tom byl zle, klidně bych se z něj po použití tablet na čištění vody napil. Zatím jsem ale měl dost vlastních zásob, tak jsem si jen na chvíli lehl do stínu vytvořeném skálou a po chvíli pokračoval dál.

Znovu jsem se na chvíli sjel s Meaghan a společně jsme si postěžovali na kopec, který se podle výškového profilu nezadržitelně blížil. Věděl jsem, že se silami na tom nejsem dobře a jediné, co mě drželo při životě, byly myšlenku na vesnici Afra – kde jsem chtěl doplnit zásoby. Do kopce jsem tlačil z posledních sil a nedokázal jsem si užít výhledy, které se mi otevíraly na okolní krajinu. Těžký život závodníka.

Kopec mi před očima rostl do nekonečna, ale věděl jsem, že až do nebe nepovede. Chvíli po západu slunce jsem konečně začal klesat, do Afry to ale ještě pořád bylo 30 nebo 40 kilometrů. Až moc jsem se upnul na myšlenku, že na vrcholu to skončí. Ještě to bylo hodně daleko a já dopil poslední kapku vody.

Ve sjezdu mě prohnal první pes. Ve městech žilo spousta vořechů, ale ti si mě většinou ani nevšimnuli. Tenhle hlídal svoje stádo.

🫓 Khobz

Dole jsem měl to štěstí, že na dohled jsem si udržoval jednoho závodníka, a tak jsem tolik neřešil navigaci. Jel jsem tam, kam jel on. To se nemusí vyplatit, ale už jsem byl unavený a potřeboval jsem alespoň na chvíli vypnout hlavu. Každé polknutí mě v krku škrábalo jako kočka. Měl jsem žízeň.

V 9 večer jsem konečně dorazil k restauraci. Několik závodníků tam už plynně komunikovalo francouzsky. Mně jako maximum možného zbývalo posunky naznačit, že chci jíst. Dostal jsem na výběr mezi kebabem – respektive masovými koulemi na špejli – a omeletou. Zvolil jsem druhé, protože kvůli prevenci střevních problémů jsem se masu vyhýbal.

Závodní mód se mi upozadil a dovolil jsem si ztratit trochu času. Brzy po snězení omelety jsem si totiž poručil druhou. K vlastnímu překvapení jsem narazil na strop jídla, které se mi vejde do žaludku a kusy marockého chleba – Khobza, jsem si nastrkal do rámové brašny. Stal se ze mě bikepackingový křeček.

Byl čas jet, respektive spát.

🏩 Do té mojí postýlky, nevedou žádné schůdky

Večerníček krátce po desáté nezní jako vhodná taktika, pokud se chcete držet vepředu, ale mělo to svůj důvod. Díval jsem se na teplotní profil a nad ránem se chystalo pořádné ochlazení. Neměl jsem žádný zájem vstávat do velké zimy a radši jsem se chtěl v tu chvíli už zahřívat pohybem. Předchozí noc jsem jel nonstop a už jsem na sobě cítil, že reflexy i zdravý úsudek se mi výrazně zpomalily. U cesty jsem čas míjel malé mohyly postavené z kamenů, které tvořily účinné podhoubí pro moji lehce halucinující mysl.

Moc jsem nevěděl, jaké místo na spánek hledám a zbytečně jsem ztrácel čas rozhodováním, kde to zapíchnu. Žádná lavička tady nebyla. Doufal jsem, že bych mohl najít kus písku, který bude krásně měkký, ale ten se jen občas nacházel na cestě.

Podařilo se mi najít relativně rovný plácek asi 50 metrů od cesty. Vyhrabal jsem několik větší kamenů, zametl menší bordel a vytrhal asi pět kusů pichlavých kytek. Jedna mě kousla do zadku. Na těch bych spát nechtěl.

Vytáhl jsem spacák, nafoukal karimatku, namazal zadek nočním krémem a natáhl minutku na 3 hodiny. Přemítal jsem, jestli to radši neprotáhnout na 4, když mě ten poslední úsek tak vzal, ale odolal jsem sladkému pokušení.