Den #9 Jak se ze mě stal energetický upír

Ráno se stalo přesně to, co jsem předpokládal. I když jsem si posunul normální budík o hodinu, stejně jsem nevstal. Byla prostě moc velká zima. Navíc se ze spacáku tak hezky koukalo na přírodu. Měl jsem to i s výhledem.

Do cíle jsem to měl ale pořád 260 kilometrů. Společně s pozdním vstáváním to i v příznivých okolnostech znamenalo noční dojezd. Spát se mi už nechtělo. Teda chtělo, ale nechtěl jsem.

Po rozbahněných pěšinách z včerejšího deště jsem sjel do Kašperských hor, kde jsem měl štěstí na dobrý obchod. Doplnil jsem donuty i makovce, abych přežil ten liduprázdný kraj zvaný Český les. Nevěděl jsem, kde přesně je předěl mezi ním a Šumavou. Rozhodně to ale vypadalo, že možností občerstvení bude pomálu.

„Ty jsi Mílař?“ oslovila mě slečna s batohem. Nakonec se z ní vyklubala Marcela, která s Honzou uzavírala voj závodníků z jihu. Těch pěších. Vlastně to bylo trochu smutné setkání. Já už pomalu plánoval dojezd do cíle … a oni vlastně byli teprve na začátku. Nebo to byl spíš důvod k závisti … záleží na úhlu pohledu. Peloton byl každopádně uzavřen.

Zmírání

Za městečkem mě málem sejmul drát přes cestu. Jel jsem docela na lehko, takže jsem neměl moc možností jak, ho označit. Nakonec jsem se ale vzdal své nákupní tašky, kterou jsem na drát přivázal.

Dál jsem stoupal na krásný hřeben. Dostal jsem se až do výšky okolo tisíce metrů. Bylo krásné počasí, ideální cyklistické, ale už to nějak nebylo ono. I když jsem spal nemístné množství času, do přílišné pohody mě to nedostalo. Občas jsem zastavoval, abych vůbec načerpal síly. Nejelo mi to.

Pomyslným vrcholem dne byl Pancíř, kde jsem stoupal souběžně s lanovkou. Nahoře jsem potkal fanouška závodu, se kterým jsem si mohl krátce promluvit. Byla to všem jen krátká vzpruha, která nedokázala zalepit trhliny v motivaci.

A tak bylo jasné, že dřív nebo později to muselo nastat. Když jsem sjel do Zeleného Lhoty a umíral v dalším stoupání, ozvalo se za mnou: „On se kochá!“ Milan Hanyk mě dojel. Nebylo to pro mě ovšem zděšení, že mě předjíždí. Byla to úleva. Byla to radost!

On už nemůže!

Naskočil jsem na kolo. Do kopce jsme jeli spolu a sdíleli zážitky. Chytil jsem druhý dech.

Jestli vám můžu dát nějakou radu do života – pokud Milana potkáte a jede závod, neukazujte mu svoje kolo. Klidně by vás mohl poprosit o nějaký šroubek, kotouč nebo celé kolo. U mě si vyhlédl adaptér na auto ventilek, který jsem pro sichr vozil a nikdy nepoužil. A až do cíle vyměnil majitele. Musí mít dobré oko, že si takové drobnosti všimne.

Po půl hodině se ale začaly dít zvláštní věci. Milan mi řekl: „To tempo je moc rychlé. Jeď.“ No to snad není pravda. On už nemůže! A já myslel, že může kdykoliv zatočit nohama a být o 10 kilometrů dál. No myslel jsem, že do cíle dovalíme spolu, ale jak jsem byl ten, který byl dostihnut, nechtěl jsem to navrhovat. Energii jsem už stihl načerpat a když mě tak popichoval, prostě jsem se rozjel.

Milan dojížděl na půl margotky a trochu vody. Oproti němu jsem se měl jako král. Měl jsem na co jet. A že jsem toho využil. Nechal jsem ho za sebou. Silný rozjezd zastavil až filmový štáb. Díky krátké pauze mě Milan opět sjel.

Uspávač hadů

Chtěl jsem co nejdřív jet. Po chvilce zastavení totiž na mě přišlo spaní a Milan na otázky odpovídal uspávacím hlasem. Ten sice zněl moudře, ale pro můj energetický systém to mohlo mít nedozírné následky. Na Folmavě jsme zašli na benzinu. Bez bot, abychom tam nenatahali bordel. Tak zlé to s námi bylo. Jako dvě děti, co vyhledávaly každou kaluž.

Doplnil jsem tolik jídla, abych to teoreticky mohl dotáhnout do zdárného konce. Bylo tedy co jíst, ale bahnem jsem mohl platit.

Dál jsme pokračovali spolu. Cesta ve dvou ubíhala rychleji. Navíc jsem mohl odkoukat nějaké triky. Ve sjezdech jsem se snažil Milana držet a nejednou jsem se dostával za hranici komfortní zóny. Někdy i za hranici zatáčky. Párkrát jsem se tam i rozbil, ale všechno při nižších rychlostech a nic vážného. Aneb to jsem dostal nápad přejíždět pařez. Rozhodně jsem měl pocit, že za těch 8 dní jsem už v terénu jezdil o něco lépe.

Pod Pleší jsme si sedli na zahrádku místní restaurace. Sám bych se asi do takového luxusu nepouštěl. Borci před námi to ale měly do cíle jen kousek. Za námi pusto a prázdno. Tak kam se honit? Burger s kofolou ve mě zmizely okamžitě. Když jsem chtěl zkontrolovat pozice, zjistili jsme, že restaurace má strategickou polohu – mimo mobilní signál. Ani povinnou SMS jsem nemohl poslat.

Posezení venku mělo jednu velkou nevýhodu. Okamžitě na mě šla zima. Jediné teplé oblečení, které jsem měl, byl spacák. A do toho jsem ještě rozhodně lozit nechtěl.

Mílařské překvapení

Na benzině v Železné ještě Milan vyžebral po zavíračce nějaké jídlo, takže to vypadalo to, že do cíle dojede a já se nebudu muset dělit o žvanec. Postupně mi bylo domlouváno, že dojezd v noci nebo brzo ráno není to pravé ořechové a že lépe si to užijeme v pravé poledne.

U Rozvadova jsme narazili na neplánovaný brod. V cestě nám stála ta největší mlaka, jakou jsem v životě viděl. Nejdříve jsme ji zkoušeli obejít zleva, akorát jsem do bot nabral vodu. Už jsem se připravoval, že to prostě střihneme a probrodíme, ale nakonec jsme zvolili objízdnou trasu. Prostě brod jako každý jiný. Byl to jenom kousek. Dorazili jsme na druhý břeh, udělali dokumentační fotografii a pokračovali dál. Říkám si, jestli to byl záměr traséra, nebo takhle Mílařská třešnička byl bonus.

Občas to jelo dobře, občas se nám do cesty postavilo neprostupné bahno. Prostě klasické Míle. Chvíli jsme jeli rychle. Chvíli jsme sotva točily pedály na nejmenších převodech a drali se do kopce. Hledali jsme bezpečné cestičky mezi bahnem a kamením. Jestli byl Český les tak obtížný říct nedokážu. Nakonec to hlavní se neděje na trase ale v hlavě.

Kolem jedenácté už chtěl Milan někde hlavu složit. Jen těžko jsem se zmohl na nějaké protesty. I světlo mi jelo na nouzový režim. Přesvědčil mě, že pršet nebude a jestli nemám problém, můžeme si lehnout jen tak na asfalt. Zametli jsme z cesty štěrk ekologickým smetákem (větví) a ohradili se koly. Pokud by nás mělo něco přejet, vzbudí vás nejdřív zvuk skartovačky. Ještě jsem pro jistotu dal doprostřed cesty blikačku. Kdo by ale jezdil v noci těchto bohem zapomenutých lesích?

Budík jsem nastavil klasicky na čtvrtou. Musím ale prozradit, že ráno nebyl tím, co nás vzbudilo.