Den #5 Jak jsem kličkoval mezi bouřemi

Vzbudil jsem se ještě před budíkem. Podle Fitbitu jsem spal hodinu a půl, takže to nebyla žádná sláva. Venku pršelo a žádný okamžik radosti „jupí, jdu na kolo“ nepřicházel. S Milanem jsme uzavřeli dohodu, že tomu dáme půl hodiny a uvidíme.

Bohužel déšť nepřestával. Milan vypadal, že tam chce spát až do desíti, ale já neměl tak rychlé nohy, abych si to mohl dovolit. Držel jsem se rozkazů od Mirka a jak se vysnídat stůl. Dole jsem ještě potkal Davida, který tu také přespával, ale na vstávání se moc neměl. Stěžoval si na bolístka.

Ačkoliv to nebylo úplně závodní vstávání, postupně jsem se prokousával chody skvělé bublaniny. Navlékal jsem na sebe smradlavé svršky a potichu se konejšil, že to bude dobrý. Když jsem se chystal vyrazil, přituhlo. Tohle nebylo žádné mrholení, ale poctivý, hustý déšť.

Zanechal jsem spáče jejich osudu, obrnil se a vyrazil ven. CP2 bylo na dosah ruky.

Bude líp!

Na loukách mi kvílely brzdy a budily nic netušící obyvatele Mladkova. Tady se jelo o závod. I když moje tempo bylo hlemýždí, sváděl jsem neúprosný boj o přední pozice. Po pár hodinách déšť ustával, ale už jsem stejně byl promočený až na kost. Moje vyrážka, kterou jsem měl udržovat v suchu, byla celá nadšená, začala svědit, píchat a naříkat. Navíc se mi někde po cestě podařilo vytrousit tubu Bepanthenu a i ostatní krémy jsem vezl v dost spotřebovaném stavu. Tohle jsem úplně neodhadl.

Na louce za Prostřední Lipkou mě „nečekaně“ opět dojel Milan. Chvíli jel gentlemansky se mnou, ale bylo jasné, že nejsem ten typ spolubojovníka, se kterým by se závod otáčel. Zrovna když mi mával na rozloučenou, jsem se šmikl na kluzkém klacku a spadl do kaluže. Jelikož se mi přitom otevřela i brašna, zahučel do ní i telefon a powerbanka. Snad to vydrží…

Dál jsem už mohl valit svoje tempo. Stoupání do Jeseníků bylo dlouhé, ale svým způsobem pohodlné. Sluníčko vysvitlo, takže jsem si nahoře mohl sundat nepromokavé věci a začít se sušením. To jsem posledně dost podcenil, a proto jsem taky ráno lezl do mokrých, nepromokavých ponožek. Užívačka.

Poprvé se mi na Smrku líbilo

V místě, kde jsem chtěl podle původního plánu spát, jsem rozbil na 15 minut tábor, abych nabral síly. Osmihodinovou ztrátu jsem sotva řešil, protože brzy přejdu do té fáze závodu, kde plán nemá vůbec nikdo. Dojedl jsem poslední kousek bubliny i nějaké buchty a spoléhal jsem, že do CP2 dorazím akorát na oběd.

Už jsem byl čtvrtý den na trase a stihl jsem se trochu otrkat v techničtější úsecích. Nejel jsem je tak zaprdle a to víc jsem padal. Cítil jsem ale, že se zlepšuji. Na hřebeni Jeseníků to docela fičelo, takže jsem okolí obšťastňoval svým zpěvem.

Kolem Paprsku jsem si vyslechl poznámku starší dámy, proč nemám zvonek (slyšeli jste můj ořech???) a už se skoro viděl v půlce. Na jídlo jsem rozhodně nestavěl!

Ukázalo se, že trasa není jen o tom sjet do Františkova. Letos jsem si ale to okolí Smrku fakt užil. Po letech jsem tam byl za dne, nebyla mlha, bylo krásně a bažin nebylo tolik. Naopak na cestě byl příjemný potůček, který mi chladil nohy. Pěkně jsem si to tam nahoře užil! Snad nejlepší chvíle závodu.

Není čas!

Sjezd byl samozřejmě výživný. Větve, šutry, …no však to znáte. Jak jsem se přibližoval dolů, uvědomil jsem si, že to stíhám do čtyř dnů. Proto jsem to začal pálit. Profrčel jsem kolem jedné skupiny fotografů a při jízdě dolů zapomínal, že mám brzdy. Možná jsem to měl takhle drtit celý závod. Minimálně dolů.

V Branné mě ale odchytila kamera, která po mě chtěla jedinou věc, kterou jsem dělat nechtěl – zpomalit. Všechno se ale podařilo a do Františkova jsem bez 2 minut dorazil za 4 dny.

Snad poprvé jsem se tam objevil plný elánu a nadšení. Vůbec mě netížily otázky – tohle byla polovina a budu muset ujet ještě jednou tolik??!! Ona to vlastně ještě ani půlka nebyla, jak se trasa letos prodlužovala. Vůbec mi to nevadilo.

Asi poprvé jsem na CP2 dorazil uprostřed dne. To znamenalo žádné spaní v teplíčku, ale co nejrychleji se sbalit s vypadnout. Dal jsem si limit dvě hodiny:

Umyl jsem se
Vyprali mi
Dal jsem si oběd
Snědl kus melounu
Nabral jsem si věci z balíčku
Omyl jsem okolo. Schválně nepíšu umyl. Jen jsem ho tak opláchl, aby se neřeklo.

Původně jsem chtěl ještě měnit destičky, ale časový limit byl neúprosný a já si říkal: „To ještě vydrží… Ten jih jsou stejně jen rovinky a brzy nebudu potřebovat …“ Nakonec se to ukázalo jako dobrý odhad. Protože na těch deskách jezdím ještě po Mílích.

Frnk

Milan se rozloučil pěkně po doktorsku: „Doufám, že už se neuvidíme.“ A mnoho nechybělo, aby to opravdu vyšlo, i když jinak, než asi zamýšlel. Odjížděl s náskokem jedné a půl hodiny.

Když přijel Radek, zdvojnásobil jsem svoje úsilí. Cítil jsem se jako opravdový závodník. Vepředu na mě čekaly ještě dva skalpy, na které jsem si věřil a sebou jsem cítil znavené duše na znavených kolech.

Naposledy jsem zkontroloval, jestli všechno mám a vyrazil do druhé poloviny. Už nebylo cesty zpět. Čekal mě traverz na jih Moravy, kde se napojím na dlouho připravovanou jižní trasu. Úsek byl naklikaný za jednu noc a zprvu to vypadalo velmi jednoduše. První tři hodiny jsem držel průměrnou rychlost dvacet kilometrů v hodině a jel pořád z kopce. Bylo docela fajn, že to po dlouhé době zase fičelo.

Zadek jsem měl jako v peřince, protože v balíčku na mě čekalo spodní prádlo s tenkou cyklistickou vložkou. Přední brašně jeden makovec a jedny vafle. Nic mě nemohlo zastavit.

Blýská se na horší časy

Vypadalo na silnou bouřku. Párkrát se nade mnou přehnala rychlá přeháňka, která mi nestála ani za to, abych si oblékl bundu. Všude kolem mě pluly děsivé mraky a podle radaru už ve Františkově úřadovalo počasí.

Na bezince jsem doplnil tekutiny. Krajina začala lámat a terén získával více mílařského odéru. Jak se blížila noc, šlo na mě spaní. Jelikož jsem si na Cpčku nabil sluchátka, mohl jsem proti únavě bojovat muzikou. Pomohlo to.

Jak jsem jezdil po holých kopcích, viděl jsem v dálce blesky. Vlevo, vpravo, byly úplně všude. Byl jsem obklíčen bouřkami. Ve vzduchu bylo cítit, že se k něčemu schyluje. Vítr foukal a noční ticho to jen umocňovalo. Neslyšel jsem hrom, ale na té planině, kde jsem zrovna jel, jsem bouřku opravdu potkat nechtěl.

Zastavil jsem ve vesnici a už už jsem plánoval nocleh. Zastávka byla luxusní. Pokud bych zalehl, ve 2 ráno jsem mohl vyrážet. Jenže rychlý pohled na radar ukázal, že mým směrem by nic jít nemělo. Všechno to zlé se odehrávalo až někde za Olomoucí.

Nedbal jsem svých instinktů a pokračoval dál. Jakmile jsem opustil známou severní trasu, ukázalo se, že můj mapový podklad rozhodně nepatří k těm nejlepším. Jak ještě padla noc, často jsem kufroval a ztrácel cenné minuty času. Zase něco, co do budoucna zlepšit.

Než jsem začal hledat noční úkryt, musel jsem najít vodu. To je někdy v noci velmi problém. Projížděl jsem vesnicí za vesnicí a hledal nějakou pumpu, potok nebo studánku. Bral bych cokoliv. Nakonec jsem byl rád za nádrž na dešťovou vodu. Radši jsem si ji vydesinfikoval, aby to nebylo s vedlejšími účinky.

Když se před Sloupem významně ztížil terén – lesáci měli na pilno – přišla mi jízda v noci neefektivní. Půlnoc už byla, takže jsem neměl žádné výčitky a zalezl jsem do nejbližšího přístřešku na cestě. Byl rozměrný, takže jsem se v něm pohodlně uvelebil. A to byla chyba, i když v tu chvíli jsem to ještě nevěděl…

Za hezké fotky díky Anně Kopkové.