Den #2 Jak jsem spílal nad svým osudem

Budíček jsem měl na čtvrtou ranní. Ze samého nadšení jsem se vzbudil o 10 minut dříve. Zrovna začínalo pršet. Ideální chvíle vyrazit! Když už jsem si navlékl dres a kraťasy, déšť zesílil. Nezbylo mi nic jiného než zalovit hluboko do brašny a vytáhnout nepromokavé kalhoty. To nám ty Míle začínaj.

Letos jsem benzinu ve sv. Šebestiánu vynechal a pokračoval rovnou do místních rašelinišť. Hustý déšť mi komplikoval postup, brýle se mi mlžily a já nadával. Co to zase dělám? Je hnusně. A jede se mi hrozně. Za plánem jsem minimálně tři hodiny a jelikož jsem do něj nepočítal Flájský kanál (ze západu se běžně objíždí), bude ještě hůře.

V Mníšku jsem si na benzině koupil dvoulitrovku koly, aby mě dostala z nejhoršího. Všechny bagety i sendviče byly vyprodané. Ze startu jsem sice vezl bramboráky, ale chudáci mi nějak zmokly a když jsem jich snědl půlku, značně mi klesl mezní užitek. Tyčky mi nechutnaly ani na začátku a jel jsem bídu s nouzí.

Mílařský vláček

A skutečně. Fláje tomu dodaly zlatou korunu. Moje technika je v tomhle kořenovém mordoru stále nedostatečná a ztratil jsem moře času. Navíc jsem pořád jel v mokrých věcech. Slunce bylo zalezlé, honila mě zima a nepromokavé kalhoty jsem si sundával až na Moldavě. Byl jsem komplet propocený, a i kvůli tomu, že jsem si ráno zapomněl přes ramena přetáhnout šle, se mi udělala nepříjemná vyrážka v tom nejhorším možném místě. To se nám ta jízda vyvíjí…

Snažil jsem se spravit si chuť na Cínovci v nedaleké benzině. Konečně jsem splašil nějaký sendvič a párek v rohlíku k tomu. Náladu mi trochu vylepšila SMSka od Libora. Prý se objíždí ta **čka nad Hřenskem. To mi alespoň trochu nahradí ztrátu ve Flájích.

Někde před Tiskými skalami mě předjel Tomáš Fabián, kterému jsem stihl říct o hlášené objížďce. Pak už valil jako drak a na trase jsem ho už jaktěživ neviděl.

Před Děčínským Sněžníkem jsem začal nabírat Mílaře, jak jsem jim hlásil objížďku na trase. SMSku jsem dostal jednom já, což by bylo podivné, tak jsem ještě radši volal Liborovi a ujišťoval se, že to tak fakt jet. A že to není kanadský žertík. Na úrovni Horního žlebu jsme to měli vzít těžkým sjezdem až k Labi a pak pokračovat až k přívozu do Hřenska.

Ostatní se na mě spoléhali a já se dostal do pro mě netradiční pozice kmenového vůdce. Sjezd nakonec nebyl taková prasárna jaká jsem myslel. Možná jsem si jen neuvědomil, jak nebezpečný byl.

Déšť si nedá říct

Ve čtyřech jsme pokořili asfaltovou rovinku a nalodili se na přívoz. Labe se stalo jedinou částí trasy, kde jsme se nepohybovali vlastní silou. Následně se naše čtveřice roztrhla, když jsme se každý po vlastní ose vydali hledat něco k snědku. Bagety na benzině opět vyprodané.

Když se spustil prudký liják, schoval jsem se pod stromem uvažoval, co dál. Shánět s ostatními teplé jídlo? Nebo prostě valit dál? Nechal jsem to na osud a šlapal.

Úplně na konci Hřenska jsem narazil na rychlé okénko. Nejdřív jsem koupil párek v rohlíku, o který se nikdo nehlásil (předkrm šťastlivce) a potom si dal smažák v housce. Slečně ještě do kuchyně houkla, že to má být extra rychlé, protože pán spěchá. A tak to má být!

Housku jsem snědl tak rychle, jak je to horký sýr dovolil a vyrazil znovu do deště.

Ve dvou se to lépe táhne

Hřensko je vcelku jezdivé a dobrou polovinu jsem profičel s Radkem Novotným. Krátké povídání mi dodalo trochu síly, že se mi nohy částečně odklely.

Společně jsme valili na Tanečnici. Doufal jsem, že lesáci od loňska po sobě uklidili, ale prý je to ještě horší! Sjezd totálně zničenými cestami. Měli jsme naspěch, abychom v Horních Poustevách stihli poslední benzinu v téhle části trasy. Sice byla opět vykoupená hladovou první vlnou, ale občerstvení bodlo. Sortiment byl přece jen lepší než pití a pár sušenek, takže jsem si dal mandarinkový kompot a „kvalitní“ Májku.

Až za tmy se dostali na Nordkap. Kořeny byly pěkně vlhké, klouzaly a vůbec nebyla šance na tom kole jezdit. Prostě jedny z nejhorších podmínek, jaké jsme si mohli objednat. Můj původní plán spát někde v Lužických horách byl kompletně v trapu.

Nevítaný host

Přímo na Norkapu byl bujarý večírek, kde by se rozhodně nedalo spát. Radek chtěl něco pojíst, ale já jsem chtěl co nejdříve do přístřešku. Proto jsem se vydal do noci sám a tlačil a tlačil… Zalezl jsem hned do první boudy, která byla naštěstí volná. Respektive ne tak úplně…

Jakmile jsem se ocitl na zápřeží, skočila do přeplněného koše vypasená krysa. Jednou už jsem spal v chajdě s ptačí rodinou a krysí spolubydlící mi tam přišel naprosto férový vzhledem k okolnostem. Počítal jsem s tím, že uzavřeme nepsanou dohodu a nebudeme se rušit. Rozhodl jsem se proto rozbít tábor.

Za chvilku ke mně nakoukl Radek, ale pokračoval dál. Já jsem mezitím zjistil osudovou chybu. Když jsem dával na startu dohromady balíček do cíle, omylem jsem v něm nechal microUSB kabel. A to byl zásadní problém.

Letos jsem poprvé vyrazit bez navigace na tužkové baterie a vybavil se nabíjecím cyklocomputerem Garmin Edge 530. Nejpádnější důvod byl takový, že to bylo jediné, s čím mohu spárovat svůj wattmetr. Výdrž měl kolo třiceti hodin, takže nešlo o nic tragického. Navíc jsem mohl nabíjet z dynama … akorát jsem se bál nabíjet v těžkém terénu, abych si u Garminu neoddělal konektor vibracemi. To by mě stálo hodně.

Měl jsem sice redukci z USBC na microUSB a mohl používat náhradní kabel, ale nefungovalo to podle mých představ

Mohl jsem nabíjet za jízdy a riskovat rozbití konektoru.
Mohl nabíjet ze sítě, ale to znamenalo čekání
Nemohl jsem si v noci nabít šťávu z powerbanky, protože redukce s ní nefungovala!

Jaké bylo moje štěstí, když mě dojeli další dva závodníci. Se mnou (a krysou) spát nechtěli (snad že by jim sežrala svačinu), ale usyslí se někde před chajdou. Od jednoho z nich jsem si půjčil kabel, abych přes noc navigaci dobyl. Byl jsem si jistý, že na CP2 jsem si nechal v balíku poslat náhradní a můj problém by se tím vyřešil. To byl zase den…