Den #2 Jak ze mě vedro vysálo všechnu sílu

Jako vždy jsem toho první den závodu moc nenaspal a vzbudil se už v pět. Honza Kopka (164) si akorát objednával snídani a já marně zkoušel na tu půlhodinu ještě zabrat. Protože jsem ale nebyl patřičně unavený, vyštrachal jsem se ze spacáku.

Poprosil jsem o jeden pečený hermelín a mezitím si balil věci. Chtěl jsem vyrazit přesně v 6, ale přípravy se mi nějak protáhly. Bylo vidět, že pro úplně čelo jsem se nehodil.

Každopádně o tom, že Míle jsou závod se vším všudy hovoří i komentář provozovatele chaty Tomáše, který komentoval ranní odjezd slovy: „to sú celko blázni! Ja som ich pozoroval, oni pretekali aj v tom, kto sa rýchlejšie zbalí!“ – zpráva pořadatelů

Abych dosáhl svého plánu deseti dní, musel jsem dnes překonat noční zákaz, který protíná Čierný Váh. Podle itineráře jsem měl mít dostatečnou rezervu, ale každá ztracená minuta byla nebezpečná, jak se ostatně později ukázalo. Moje poskládané úseky trpěly důležitým neduhem – nepočítaly s pauzami. Alespoň jsem měl motivaci moc se nezastavovat.

Do hlubokého slovenského lesa jsem vyrazil o půl sedmé.

Úhlavní nepřítel

Kodrcal jsem se po úzkých pěšinách a uvažoval, jak se porvu se slovenskými horami. Až na Hrešnou to je v podstatě po rovině a opravdová výzva začíná až pod Tatrami. Svými myšlenkami jsem zabloudil tak daleko, že jsem zabloudil i ve skutečnosti. Najednou mi to hlásilo, že jsem 700 metrů od trasy. A to jsem tu jel už potřetí!

Ve sjezdu do Margecan jsem potkal německého závodníka, který zlomit 5 drátů a ohnul přehazovačku, když se mu dostal klacek do výpletu. Maličkost, náhoda, ale dokáže totálně zkazit závod. Mohl jsem mu jen poradit, ať dojde do příštího města pěšky a zajede si vlakem do servisu. Ale ten ztracený den by musel být hodně psychický náročný. Klacky jsem považoval za své úhlavní nepřátele.

Překvapila mě novinka na trase. Margecanský tunel byl osvětlený! Já chci zpět tu černou díru, kterou jsem se prvně skoro bál projet.

Zatímco do Margecan se jede pod stromy, při výstupu na Krompach se koruny otevírají a dávají ochutnat, co nás bude očekávat odpoledne – nesnesitelné vedro. Pár lidí mě v kopcích předjelo, ale k srdci jsem si to nevzal. Však já je večer dojedu.

Na konci sjezdu do Slovinek mi vypovídaly službu ukazováčky a necitlivost se vkrádala i do dalších prstů. Stačilo ale na chvíli uvolnit křečovité sevření brzd a všechno se vrátilo do normálu. Okolo Poráčského potoka mě jako vždy čekala osvěžující projížďka.

O to horší byl výjezd, či spíše výšlap do samotného Poráče. Už mi došla voda a pramen nahoře byl mojí jedinou záchranou. Míjel jsem Pavla Chuchmu (42), vypadal opravdu zničeně. Mít vodu, nabídl bych mu.

Inferno

Nahoře jsem doplnil tekutiny z pramene, který hlídalo hejno vos a v malém obchůdku se osvěžil nanukem. Čekala mě cesta do Spišské Nové Vsi pod bezmračnou oblohou. Slunce už ukázalo svoji sílu a výrazně zpomalilo můj postup. Navíc jsem zjistil, že jsem udělal chybu ve svém itineráři a na příštích 30 kilometrů jsem si vyhradil pouze jednu hodinu. Překonání zákazu na Čierném Váhu se tím výrazně zkomplikovalo.

V Tepličce jsem doplnil zásoby a pořádně se najedl. Dal jsem si čtyři rohlíky s vlašákem a fakt bodly. Ještě jsem to zapil dvojkou smetany. Ve Spiši se mi zastavovat nechtělo, je to tam moc velké a měl bych strach o kolo. Čekali tam ale na mě filmaři a chtěli natočit krátký rozhovor. A to opravdu není snadné. Na cokoliv, co řeknete, vám totiž Marek odpoví: „Znovu a celou větou.“

Dal jsem si alespoň kolu, když už jsem zastavoval… Musel jsem před nimi vypadat opravdu zdeptaně, protože se mi nedařilo a vedro mě ničilo.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Za Spiší se hodně jezdí po silnici a rozpálený asfalt mi teprve ukázal, co je to horko. Zoufale jsem se zastavil v hospodě, abych dobral vodu a nebyl si jistý jak dál.

To dáme!

Hned za zatáčkou jsem se potkal s Jardou Šolcem (169), což podstatně změnilo průběh závodu. Hecli jsme se, že ten zákaz přes Čierný Váh prostě dáme. Věděl jsem, že je to možné, ale budeme muset máknout.

Ve výjezdu okolo Křížové hory se do naší skupiny přidal Tomáš Novotný (68). Čas jsme měli dobrý, ale pořád jsem se bál slunce, které mohlo náš postup výrazně zpomalit. V horské chatě jsme nabrali vodu a kofolu. Cestou se k nám přidal ještě Lukáš Werner (44) a přečerpávačku jsme dobývali ve čtyřech.

Měli jsme obrovské štěstí na počasí. Na loukách, kde nám hrozila nejtěžší spalovačka, se najednou zatáhlo a my jeli pod mrakem. To nás zachránilo!

Těsně před zákazem jsme se museli rozhodnout, zda do toho jdeme. Podle mých propočtů nám to mělo vyjít tak akorát. Já se příliš nerozmýšlel a rovnou jel. Nemělo cenu otálet, protože neprojetí zákazu by nás strašně zdrželo. I kdybych měl dostat penalizaci, chtěl jsem to mít za sebou. Do nočního zákazu jsme se vydali všichni čtyři.

Ještě při stoupání na Čierný Váh se ozval hrom. Blížila se bouřka. To byla cena za zatažení. Nemělo ale cenu debatovat nad počasím. Možný byl pouze jediný směr – dopředu. Střílení hromů v dálce nás rozhodně nezpomalilo. Byl jsem rád, že nás tam bylo víc, protože kdyby mě dostal blesk, můžou mě oživovat hned tři duše.

Pozor na medvěde!!!

Nakonec spadlo jen pár kapek a zvukové divadlo utichlo. Když jsme se vyškrábali na schody přečerpávačky, málem nás smetl silný vítr. Nebylo nač otálet a hned jsme se vrhli na sjezd do Královy Lehoty. V technickém terénu jsme zapnuli světla a noční zákaz projeli s pěti minutovou rezervou. To mi dodalo novou sílu.

Bylo vidět, že sprchlo, ale asi to smetlo jen vedoucí skupinu. Nám ocasákům to vyšlo skvěle.

Lukáš nás opustil ještě před Lehotou, že má dost a další kilometry už nechce. Pokračovali jsme jen ve třech. Zastavili jsme se v místní putyce, kde jsem spořádal dva pytlíky brambůrků. Rozhodovali jsme se kam až dojedeme. Původně jsem měl vyhlídnutou rozhlednu v Pavčině Lehotě. Tady pod Nízkými Tatrami je medvědů hodně, tak jsem z bezpečnostních důvodů preferoval něco krytého. Jedna rozhledna byla i v Liptovském Jánu, což bylo v podstatě za rohem.

Ještě než jsme vyjeli se zastavil v hospodě Indián (19). Zákaz nestihl o 10 minut, což je ještě v toleranci. Startovní pole se tím za námi uzavřelo. Odhadl bych, že to stihlo ne více než 26 závodníků.

Když jsme sjeli do Liptovského Hrádku, volal mi organizátor Libor, že někde před námi viděli medvěda. Šelma nešelma, museli jsme jet dál. A to na nás místní ještě volali: „Pozor na medvěde.“ V kopci se od nás oddělil Tomáš, když obsadil jednomístný posed.

Když už se zdálo, že další den je za námi a dostaneme se do postele (když už máme ten luxus jednou během Mílí přespat doma) v rozumný čas, přichází zpráva od jednoho ze závodníků, že dle místního bači nám nocují závodníci v místech, kde bývá spatřen pravidelně medvěd. Takže zahajujeme hledání kontaktů a volání… Do toho druhý telefonát, tentokrát z podhůří Nízkých Tater. Strážce národního parku nám vyhnal závodníka z trasy na hlavní silnici s tím, že tam před chvílí viděl medvěda! A sakra, venku už se setmělo a dle trackerů tam míří cca 15 lidí! Takže musíme identifikovat ty, kteří už spí pokusit se z trackerů zjistit, zda jsou v rámci možností v bezpečí (obydlené oblasti, kempy apod.) a volat těm, kteří se k medvědovi blíží. Naštěstí většina z nich už byla ve fázi hledání vhodného místa k noclehu, takže snad přečkají noc bez nezvané chlupaté návštěvy. – Zpráva od pořadatelů

Už jen s Jardou jsem pokračoval na rozhlednu, z čehož se vyklubalo další velké dobrodružství. Cesta vedla strašným krpálem, snad největší kopkovina z celého závodu, a to ani nebyla na trase. Vůbec jsme nevěděli, jestli jdeme správně, protože rozhledna byla schovaná ve tmě. Jarda nakonec nechal kolo kolem a vyrazil na průzkum, aby oznámil, že tam opravdu je, jen vysoko.

Už ale nebyl čas ani chuť hledat něco jiného, tak jsme to dotlačili až nahoru. Do postele jsem si vynesl jídlo z kola a doufal, že medvědi neumí po schodech. I když byl výstup namáhavý, spaní to bylo luxusní. Na další den jsme si naplánovali budíček na čtvrtou.

Za pěkná fota děkuji Anně Kopkové a Tomáš Srbovi.