Den #10 Jak jsem udolal mrazy

V noci mi byla zima. Zrovna ten den by se mi hodila ta nafukovací karimatka, kterou jsem poslal domů. Když jsem se probudil uprostřed noci, jen jsem se otočil na druhý bok a pokusil se ten chlad zaspat. Naštěstí jsem byl tak unavený, že jsem hned zabral.

Když zazvonil budík, neotálel jsem a hned se ze spacáku vysoukal. Zima mi byla tak jako tak. Při balení se mi klepaly ruce, bylo to zlý. Chvílemi jsem chodil a poskakoval, abych se zahřál. Všechno jsem už měl naštěstí oblečené, takže jsem na sebe nemusel házet ty mokré a smradlavé věci. Už byly na mě.

Poslední kopec

Oblékl jsem dvě vrstvy rukavic. Na sobě jsem už měl všechno, včetně termoizolační fólie. Poslední bitva se zimou započala.

Ještě chvíli jsme sjížděli dolů, ale k mému vlastnímu překvapení to nebylo tak strašné. S Jardou jsme vtipkovali a nadávali na Krušné hory. Kdo tu sakra může žít. Smích teplotu o pár stupňů zvýšil.

Pořádné jídlo mi došlo a vytáhl jsem jen poslední balení ledových kaštanů. Jak příhodné. Aspoň nebyly rozteklé. Jakmile jsme začali stoupat na Klínovec, musel jsem se trochu odstrojit. Fólie na kolenou mě nepříjemně škrábala a já si říkal, že z nejhoršího jsme venku. Nemohl jsem být dál od pravdy.

Nahoře to foukalo, ale Jarda byl i po výšlapu v tak dobré náladě, že si ještě projel místní pump track. Objeli jsme rozhlednu a klesali do Božího Daru. Škoda že jsme si neužili místních singletracků.

Občerstvili jsme se na benzině. Jídlo jsme si snědli uvnitř, protože venku to bylo neobyvatelné. Kromě zimy foukal i studený vítr. Čekal jsem jen, kdy se objeví bílí chodci.

Ve sjezdu do Božídarských rašelinišť klesla teplota na pět stupňů. Bylo to nejchladnější ráno celých Mílí. Na (ne) štěstí také ráno poslední.

Asi vím, proč se Míle jezdí každý rok v jiném směru. I když tu byla krajina krásná, už jsem si ji ani nedokázal užít. Jen jsem myslel na to, že za chvíli jsem v cíli. Po Klínovci už nás nic obtížného nečekalo. Než pokračování závodu to bylo čestné závěrečné kolečko.

U Přebuzi trochu sprchlo, ale cesta ubíhala bez záseků a díky asfaltovým úsekům i rychle.

Opravdu poslední kopec

Ještě před polednem jsme dorazili do Kraslic. Ty jsou poslední zastávkou před velkolepým finišem. Naposledy jsme se občerstvili v místní večerce a vyrazili na poslední velký kopec. Na vrcholku jsem si udělal jednu z mála fotek.

Už nebylo kam spěchat. Před námi nikdo, za námi nikdo a čas pod devět dnů jsme stíhali bez problémů. Stačilo jen dojet.

Kilometry mizely, Skalná se přibližovala. Z jednoho kopečku nás ještě zdržel kameramanský tým. Neochotně jsme se vraceli těch 10 metrů a projeli to znovu.

Poslední bloudění, a nakonec finální schody ve Skalné, které jsem jako první závodník sešel. To vypovídá něco o mojí technice. Což je ve výsledku výhoda, protože vím, kde se příště můžu hodně zlepšit.

Výsledný čas? 8 dní, 22 hodin a 29 minut. Celkové osmé místo. Oproti předloňsku jsem se polepšil o více než 5 dní.

Pocity v cíli? Především radost, že už nemusím jet dál. Žádná euforie, že jsem trasu zdolal. Úleva. Cíl je jen taková tečka.

Následky

Nejdříve jsem si říkal, že bych tu mohl počkat až do večera nebo do dalšího rána. Jenže další závodníci byli daleko za námi a já si ani neposlal finišerský balíček, abych se měl do čeho převléknout. Už jsem se začal přepínat do civilního režimu, ve kterém nošení jedněch věcí po dobu deseti dnů nepatří mezi společensky přijatelné normy. Těšil jsem se domů. Čekala na mě dlouhá regenerace.

Taky jsem se dozvídal o zážitcích jiných závodníků. I o slavném puchýři mého táty, který vyvolával silné znepokojení. Stejné jsem vyvolával i já, když jsem si odřezával obrovský strup, co mi zarostl do návleků. Moje odřenina vypadala ještě hůř než první den.

Libor nás hodil do Chebu, protože ve Skalné měly vlaky výluku. Dozvěděl jsem se něco z pozadí organizace. Třeba že hrozilo, že do Nové Sedlice nás nepoveze autobus, ale že si tam došlapeme nožmo.

Ve vlaku do Prahy jsem usnul. Vzbudil jsem se až na stanici, když ve vagóně nezbyl nikdo než já, Jarda a jeho přítelkyně. Kolo mi na (ne) štěstí zůstalo.

Další následky jsem odhaloval postupně. V šesti prstech na rukou jsem si odrovnal nervy. Jejich obnova bude trvat nejdéle. I teď, po měsíci, úpěnlivě regenerují.

Prvních pár dní jsem jen jedl a spal. Ještě že nebyl státní svátek se zavřenými obchody. Asi bych umřel hlady. V noci jsem opět jezdil na Mílích. Teda jen ve snech a strašně jsem se divil, že musím jet dál, když ve Skalné už jsem byl. Snové cesty byly nekonečné.

Byla to úspěšná anabáze. Už po týdnu jsem chtěl znovu vyrazit na kolo a hledat nová dobrodružství. Svoje čerstvé zážitky jsem považoval za důležitou studnici informací pro přípravu na Carpatia Divide, kam se chystám v polovině srpna.

Na závěr bych asi řekl, že zajet Míle za 9 dní mi přišlo jednodušší než je zajet za 14. Proto smekám jak před vítězi tak i před těmi, kteří s trasou zápasí dávno po tom, co většina startovního pole vysedává v teple domova.

Vzdát můžeš zítra, dokument z ročníku 2017

Za pěkná fota děkuji Anně Kopkové.