Den #9 Jak jsem doklepnul půlku

This post is available in English 🇬🇧.

Poslední den jsem vstával v odlehlé dědině na zastávce, do které evropská unie rozhodně nic nezainvestovala. Ráno tam někdo čekal na autobus a ani si pod mou střížku nesedl. A to já přitom nekoušu a ani mozky nežeru.

Doufal jsem v hezkou jízdu, ale závod chtěl, abych si poslední den užil ve velkém stylu. Využil jsem blízkého koše, abych se zbavil přebytečné zátěže. Ne že by toho bylo moc… ale konečně jsem našel energii k tomu, abych vyhodil rozbitý nosič na láhev. Cítil jsem se připraveně. Tak jsem vyrazil.

Bál jsem se o jídlo. Všechno jsem snědl už včera, ale s tím už jsem měl bohaté zkušenosti, takže jsem to bez většího zaujetí přešel. Asi po třiceti kilometrech jsem dorazil do Václavova, kde měli nějaký mix mezi pultovým prodejem, samoobsluhou a hospodou. Potkal jsem tam i další mílaře. Dokonce jsem se dozvěděl, že o nějakou tu hodinku napřed jede holka. Dost dobrá holka.

Móda se rodí z improvizace

Rychle jsem se nasvačil, napojil a vyrazil do Jeseníků. Začalo pršet. Naštěstí jen tak decentně, že ta moje chatrná větrovka držela. Brzy jsem zmizel mezi nekonečnem jehličnanů a všechno se změnilo. **Jak jsem stoupal výš a výš, dost se ochladilo a všechno zahalila mlha, že by i Rákosníček mohl závidět. Déšť houstl jako dav před svlečenou modelkou.

Když jsem šlapal do kopce, tak to ještě šlo. Navíc jsem měl na sobě úplně všechno oblečení, které jsem ráno nalezl v batohu. Jak ale přišly sjezdy, tak probíhala moje transformace v jezdící krápník. Musel jsem zajet do dřevěné boudy a nějak to vyladit.

Brzy jsem zjistil, že v dřevěné boudě mi je ještě větší zima a že tu nemůžu zůstat příliš dlouho. Udělal jsem jediný, avšak velký účinný upgrade. Nasadil jsem si co možná nejméně mokré ponožky na ruce a vyrazit opět na cestu. To byla úleva. Sice jsem pořád klepal kosu, ale sjezd jsem úspěšně sjel a konečně mohl zase tlačit nahoru. Až k Dlouhým Stráním.

Moje řešení bylo tak slavné, že se dokonce dostalo do rozhovoru.

V zajetí šedivky

Krásný výhled nikde, zůstává jen šedivá mlha. Co se dá dělat… Stejně mrznu a na kochání se výhledem by ani nebyl čas. Ocenil jsem existenci stánku s občerstvením, kde jsem si dal párek v rohlíku a čaj, abych se alespoň trochu zahřál. Ne že by to příliš pomáhalo. Při jeho pití jsem totiž mrznul. Radši jsem ho do sebe rychle vyklopil, abych mohl co nejdříve jet.

Čekal mě sjezd. A jistě tuze mrazivý. Ale nebylo to tak hrozné. Pršet už přestalo, dokonce se i trochu rozjasnilo a zmizela mlha. I ty sjezdy stály za to. Asi i proto, že jsem se odnaučil brzdit. Zadní jsem nepoužíval už od CP1 a nechtěl jsem si přece zničit i tu přední.

No a pak přišel takový fakt nechutný sjezd s velmi hnusnými, a ještě mokřejšími kládami. Několikrát jsem si málem rozbil držku. Pak jsem si ji rozbil. Spadl jsem vůbec poprvé. Ulámal jsem si rohy (jako na kole, nejsem ďábel) a udělal modřinu jak kráva. Jak já byl naštvaný, radši jsem to kolo dotlačil až dolů. Přejel jsem nějaké městečko, které mě ani v nejmenším nezajímalo, protože jsem už chtěl být v CP2.

Hlavně se nezabít

Byl přede mnou poslední kopec. Hrábl jsem do pedálů a … křup. Přehazovačka se mi zapletla do výpletu a byl konec. Ohnul jsem ji alespoň tak, aby se kola mohla otáčet, ale bylo mi jasné, že daleko s tím nedojedu. Zůstaly mi už jen dvě rychlosti a pořádné šlapání už bylo mimo mé možnosti.

Úplně poslední sjezd byl plný padlých stromů, takže jsem ho jako zkušený veterán radši sešel. Do cíle jsem dorazil nadmíru unaven, navíc zklamán celou situací, že s tím kolem už nic neujedu. Aspoň tu měli fakt teplou chajdu s veselou posádkou. Jak jsem byl promrznutý, tak trocha tropů bodla.

Můj čas byl 8 dní 1 hodina a 32 minut.

Dál už jsem nejel. 500 mil mi stačilo, a navíc dostanu tričko. Dal jsem si dvě večeře a byl jsem spokojený. Nebo najedený. Ale v tom už takový rozdíl není. Navíc jsem zase mohl spát mezi čtyřmi stěnami. To jsem si alespoň myslel. Když jsem totiž zalehl, ze všech stran se začalo ozývat fakt hrozné, dřevorubecké chrápání. To se prostě nedalo vydržet! Vzal jsem svůj spacák a šel spát ven. Sice pršelo, ale pořád to bylo lepší než na té metal párty. Vlastně jsem byl tam venku spokojený. I ta zima mi přestala vadit.

A domů

Ráno většina cyklistů pokračovala v trase. Do té zimy, do toho deště, když slunko sotva vyšlo … no byl jsem rád, že nemusím. Rozloučil jsem se s posádkou a vyrazil na krátkou cestu na vlakové nádraží.

Brzy jsem zjistil, že návrat do života nebude tak jednoduchý. Neustále jsem kontroloval, jestli se stále držím trasy a vlastně mě to neopustilo ani doma. To ani nemluvím o tom, jak jsem se později několikrát probudil v posteli a byl jsem bytostně přesvědčený, že jsem v nějakém temném, slovenském lese.

S Adrianem, britským cyklistou, jsme cestovali spolu až do Prahy. Potkával jsem ho několik posledních dní a měl taky dost. Tu jízdu do Yorkshiru jsem mu opravdu nezáviděl a byl jsem rád, že mi už stačilo jet jen pár stanic metrem. Jo a vlak měl zpoždění (vím, není to překvapivá informace).

No bylo to opravdu veliké dobrodružství, které nezažije jen tak někdo. Je dobré si připomenout pravidlo, že kdo nedojede Míle celé, se jednou musí vrátit.

94 km

Vzdálenost

2 010 m

Převýšení

11:11

Doba

Zobrazit aktivituStáhnout GPX

2. srpna 2015 | #DNF

1000 Miles Adventure 2015

• Den #1 Jak to všechno začalo
• Den #2 Jak jsem se bál tunelem
• Den #3 Jak jsem prvně chystal pepřák
• Den #4 Jak jsem jel po území krav a lejn 💬2
• Den #5 Jak jsem se vždycky hecnul 💬4
• Den #6 Jak jsem hodil kolo do škarpy 💬1
• Den #7 Jak jsem prchnul ze Slovenska
• Den #8 Jak jsem nemohl věřit GPSce
• Den #9 Jak jsem doklepnul půlku 💬7
• Jak jsem si vyzvedl triko za 50 hadrů 💬4

💬 7 komentářů

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Odeslat

mk

Díky, rád jsem si početl a držím palce do dalších mílí… někdy :)

3. 8. 2015 17:35 | Odpovědět

Michal Ozogán

díky … snad někdy brzo :D

3. 8. 2015 20:08

Maruška

Gratuluju! :) fakt.

Ale já bych si asi pořád ušetřila těch 60 litrů Coly, než se nechat při mém štěstí sežrat medvědy. Ale možná v budoucnu, až vyrostu, což se nestane, bych do toho šla/jela.

A pak o tom něco napsala. Zřejmě to nebude tak vtipné jako tvoje, protože by každé druhé slovo byla nadávka, ale co… :D

3. 8. 2015 19:50 | Odpovědět

Michal Ozogán

60 litrů coca coly snad za trochu nebezpečenstva stojí. Navíc jsem ani žádného neviděl. Byl to jen strach. I když teda občas hutnej.

Jako na trase, když jsem byl sám v lese, tak každé! slovo byla nadávka :D Ale jak se pak ty zážitky tříbí, tak člověk přijde všechno vtipné a směšné. I kdyby mě třeba ten medvěd začal žrát, tak se z toho nakonec vyklube zábavná story.

3. 8. 2015 20:11

Orvokki

Práve som dočítala všetkých deväť príspevkov tvoje cesty a musím ti pogratulovať. Skvelo si to napísal, ale hlavne zvládol. Aj polovica je obrovský úspech, ja by som sa naprieč Slovenskom bála ísť, obzvlášť sama, asi preto, že ho poznám a viac menej by som vedela, do čoho idem :).

A popravde, je dosť motivujúce vedieť, že aj bez poctivej prípravy sa to dá prežiť :D

14. 8. 2015 12:34 | Odpovědět

Michal Ozogán

Vždycky jsem rád, když si ten román někdo přečte :D

Ono „neznat Slovensko“ byla opravdu moje veliká výhoda. Někdo mi vyprávěl, že se hrozně bál hadů a že jich tam je prý hodně. No a já o tom vůbec nevěděl a byl jsem vlastně spokojený. A kdyby nás nevarovali před medvědy a cikány, tak bych byl asi ještě spokojenější.

Takže příští rok na start?

16. 8. 2015 12:44

Orvokki

Budúci rok chcem na to nahovoriť brata, on je športovejší typ, po Vltrava Run a triatlone Czechman by to mohla byť ďalšia výzva. Ale čo ja viem, možno si na jeseň poviem, že by som mohla konečne prekonať tú svoju komfortnú zónu a spraviť niečo odvážne. Takže možno o rok na štarte :)

22. 8. 2015 11:59