Den #3 Jak jsem prvně chystal pepřák

This post is available in English 🇬🇧.

Moji dva kolegové vstávali poněkud dříve, nevěděl jsem, kde ten elán berou. Dozvěděl jsem se, že dnešní vedra mají být teprve fest. Že je dokonce vydáno varování, aby lidé pokud možno nevycházeli ze svých domovů. To teda bude jízda. Já se vyhrabal ze spacáku o trochu déle, protože jsem čekal na otevření potravin. Už jsem ani neměl co snídat.

A pak to přišlo…

A pak jsem měl poznat opravdové slovenské hory. Nejdříve jsem si vychutnával pohled na Ružínskou přehradu, na jejíž hladině se držela vrstva mlhy. Z dalších zážitků si jen matně vybavuji jak tlačím, tlačím, tlačím a tlačím. Cestu lemovaly cedule s výrazy „vstup zakázán“, „vstup na vlastní nebezpečí“ a já doufal, že to na mě neplatí. A když jsem to vytlačil nahoru, krpál kopec se změnil krpál zkopec a pak už jen vzpomínky, jak jsem brzdil, brzdil, brzdil a brzdil. Byla to ale příjemná změna.

Dorazil jsem do malebné obce Slovinky. Taková příjemná oáza mezi horami. Doplnil jsem zásoby a vyrazil směr Poráč. Krátce jsem musel skrz medvídkovou oblast, ale bylo tam tak hezky, že jsem se vůbec nebál. Jak já miloval den… A navíc se to vedro dalo snést, protože jsem neustále projížděl potokem.

Kolo začíná šrotit

Při sjezdech z Poráče se mi pak začalo uvolňovat přední kolo. Zkusil jsem ho dotáhnout, ale problém se znovu a znovu opakoval. Úplně jsem viděl, jak za chvíli budu jezdit už jen na zadním. Tragický scénář se nakonec naštěstí nekonal. Dojel jsem do Spišské Nové Vsi, kde mi v cyklo servise dali nové těsnění (děkuji pánům z Bicykle Schwabik za bezplatnou pomoc)

Ve městě jsem se držel až příliš dlouho. Navíc mě paní ovocnářka varovala, že dál to je samá romská osada. Už se začalo pomalu smrákat a já opravdu nechtěl spát někde mezi cikány. Uvažoval jsem, že zůstanu tady a vyrazím až druhý den. Ale těch kilometrů jsem měl opravdu málo.

Je to hecař, ten kluk

Nakonec jsem se hecnul. Připravil jsem si pepřák na řídítka a řekl jsem si, že když mě někdo bude otravovat, tak ho nechám brečet. Vyrazil jsem na cestu podezřele vysokou rychlostí. Nemohl jsem tušit, za jakým rohem se vynoří. Projel jsem jednou osadu, která byla tuze děsivá a pokračoval dál. Nakonec se ukázalo, že byla první a poslední.

Co jsem si ale nevytrpěl u cikánů, to jsem schytal u hovad. Ty … hovada … se mě neustále držely. Chtěl jsem si odpočinout, ale jakmile jsem zastavil, tak se do mě pustily. Snažil jsem se jim ujíždět do toho strašného kopce. A když se mi to konečně podařilo, padla noc a já byl sám ve slovenském lese. Brrrr.

Unaven jsem si zajel do blízké vesničky Spišské Teplice, kde jsem to zalomil za kostelem na trávě.