Den #3 Jak jsem prvně chystal pepřák

Široký záběr zamlžené, hornaté krajiny. V popředí se dole rozprostírá pole zlato-hnědé trávy s několika malými stromy a keři. Vpravo zasahuje do záběru borová větev s jasně zelenými jehličím, částečně zakrývající výhled. Za polem se rozprostírá údolí plné tmavě zeleného, hustého lesa pokrývajícího zvlněné kopce. V dálce se do bledé oblohy ztrácí několik vrstev modře zbarvených hor, což naznačuje obrovskou rozlohu.

Moji dva kolegové vstávali poněkud dříve, nevěděl jsem, kde ten elán berou. Dozvěděl jsem se, že dnešní vedra mají být teprve fest. Že je dokonce vydáno varování, aby lidé pokud možno nevycházeli ze svých domovů. To teda bude jízda. Já se vyhrabal ze spacáku o trochu déle, protože jsem čekal na otevření potravin. Už jsem ani neměl co snídat.

A pak to přišlo…

Mírně rozmazaná krajinářská fotografie zobrazuje polní cestu zatáčející doleva, s hustou zelení po obou stranách. V popředí vpravo je na rezavém hnědém kovovém sloupu připevněna bílo-fialová cedule. Levá strana cedule má červený kruh s diagonální čarou, přes černou siluetu chodící osoby. Pravá strana cedule, která je fialová, má bílý text, který zní "ZAKAZ VSTUPU TU NEZAMESTNANÝM OSOBÁM," což znamená "VSTUP ZAKÁZÁN NEZAMĚSTNANÝM OSOBÁM." Kolem základny cedule a sloupu roste vysoká tráva a plevel.

A pak jsem měl poznat opravdové slovenské hory. Nejdříve jsem si vychutnával pohled na Ružínskou přehradu, na jejíž hladině se držela vrstva mlhy. Z dalších zážitků si jen matně vybavuji jak tlačím, tlačím, tlačím a tlačím. Cestu lemovaly cedule s výrazy „vstup zakázán“, „vstup na vlastní nebezpečí“ a já doufal, že to na mě neplatí. A když jsem to vytlačil nahoru, krpál kopec se změnil krpál zkopec a pak už jen vzpomínky, jak jsem brzdil, brzdil, brzdil a brzdil. Byla to ale příjemná změna.

Dorazil jsem do malebné obce Slovinky. Taková příjemná oáza mezi horami. Doplnil jsem zásoby a vyrazil směr Poráč. Krátce jsem musel skrz medvídkovou oblast, ale bylo tam tak hezky, že jsem se vůbec nebál. Jak já miloval den… A navíc se to vedro dalo snést, protože jsem neustále projížděl potokem.

Širokoúhlý krajinný záběr zvlněných kopců pod jasně modrou oblohou s řídkými mraky. V popředí je rozlehlé pole zlatohnědé a zelené vysoké trávy, s nezřetelnou cestou protínající střed a další vlevo. Ve střední vzdálenosti se zvedají zalesněné kopce, ukazující různé odstíny zelené od hustých stromů. V pozadí se přes obzor táhnou vrstvy tmavě zelených, hustě zalesněných hor. Malý, osamělý keř se nachází ve střední vzdálenosti vpravo a další, větší strom je viditelný na levé straně, mírně dále vzadu. Malá dřevěná stavba je sotva viditelná zcela vlevo. Celkový dojem je slunečné, klidné přírodní prostředí, pravděpodobně součást malebné cyklotrasy.

Kolo začíná šrotit

Při sjezdech z Poráče se mi pak začalo uvolňovat přední kolo. Zkusil jsem ho dotáhnout, ale problém se znovu a znovu opakoval. Úplně jsem viděl, jak za chvíli budu jezdit už jen na zadním. Tragický scénář se nakonec naštěstí nekonal. Dojel jsem do Spišské Nové Vsi, kde mi v cyklo servise dali nové těsnění (děkuji pánům z Bicykle Schwabik za bezplatnou pomoc)

Ve městě jsem se držel až příliš dlouho. Navíc mě paní ovocnářka varovala, že dál to je samá romská osada. Už se začalo pomalu smrákat a já opravdu nechtěl spát někde mezi cikány. Uvažoval jsem, že zůstanu tady a vyrazím až druhý den. Ale těch kilometrů jsem měl opravdu málo.

Zpevněná cyklostezka s bílou středovou čárou se mírně stáčí doprava a vede k betonovému mostu. Nalevo od stezky lemuje travnatou plochu několik stromů s bujnými zelenými listy, oddělujících stezku od vzdálené silnice, kde je vidět bílé auto. Napravo, za cyklostezkou a mostem, teče úzký potok nebo kanál. V pozadí se proti mlhavé obloze tyčí tři vysoké bytové domy v různých pastelových barvách (modrá, žlutá, hnědá). Poblíž mostu je výrazně umístěna modrá kruhová značka s bílým symbolem jízdního kola, označující vyhrazenou cyklotrasu. Dva lidé jdou blízko konce viditelné cyklostezky a blíží se k mostu.

Je to hecař, ten kluk

Nakonec jsem se hecnul. Připravil jsem si pepřák na řídítka a řekl jsem si, že když mě někdo bude otravovat, tak ho nechám brečet. Vyrazil jsem na cestu podezřele vysokou rychlostí. Nemohl jsem tušit, za jakým rohem se vynoří. Projel jsem jednou osadu, která byla tuze děsivá a pokračoval dál. Nakonec se ukázalo, že byla první a poslední.

Co jsem si ale nevytrpěl u cikánů, to jsem schytal u hovad. Ty … hovada … se mě neustále držely. Chtěl jsem si odpočinout, ale jakmile jsem zastavil, tak se do mě pustily. Snažil jsem se jim ujíždět do toho strašného kopce. A když se mi to konečně podařilo, padla noc a já byl sám ve slovenském lese. Brrrr.

Unaven jsem si zajel do blízké vesničky Spišské Teplice, kde jsem to zalomil za kostelem na trávě.